V tekutém světě tekuté vztahy s tekutou láskou

neděle 23. března 2014

Knížka, o které jsem poprvé četla na Růžové pandě a okamžitě zatoužila dozvědět se o těch "tekutých vztazích" něco víc. Z Tekuté lásky od Zygmunta Baumana mám trochu smíšené pocity, nicméně zanechala ve mně velký dojem.

Nežijeme v moderní ani postmoderní době. Tyhle časy už dávno minuly. Žijeme v tekuté době. Nic není trvalé - zejména naše vztahy. Už to není ta bezpečná jistotka, o kterou se můžeme opřít ve smutku a trápení, naopak, je to důvod smutku a trápení. Navazujeme vztahy tak, abychom se příliš nezavázali. Necháváme si únikovou cestu, nechceme, aby nás naše polovičky "dusily", snažíme se mít nějakou zálohu. Pěstujeme rádoby vztahy a'la "přátelé s výhodami" a snažíme se uniknout tomu, aby si nás někdo úplně a naprosto podmanil. A to je zároveň to, po čem toužíme nejvíc.

Sociolog Zygmunt Bauman není jako ostatní sociologové, se kterými jsem se v rámci knih setkala. Nepotřebuje grafy, tabulky ani průměry. Vychází jen z toho, co se děje kolem něj. Sleduje lidi. Opravdové lidi, nikoli populační údaje. Díky tomu je jeho esej mnohem uvěřitelnější a daleko víc "o vás". Snadno se v knize najdete. Věřím, že úplně každý. 

Bauman podrobně zkoumá otázku křehkosti lidských pout. Sám se sebou diskutuje o tom, jak vlastně dnešní konzumní doba nahlíží na vztahy - na jedné straně vyžaduje, aby člověk byl naprosto volný a "nesvázaný" nějakým doživotně, úředně stvrzeným slibem a na straně druhé požaduje, aby se lidé neustále snažili najít k sobě dokonalý protějšek, někoho, kdo bude jejich vysněným ideálem. A když nefungují vztahové poradny v časopisech, leckdy postačí i online horoskopy.

Častokrát jsem se v knížce našla a s hrůzou jsem shledala, že jsem typickým "člověkem tekuté doby" - toužím po pevném a hlubokém vztahu, ale představa, že v něm skutečně jsem, mě mírně řečeno dost děsí. Chci jistotu i adrenalin. Bauman to přisuzuje právě opět dnešní době - době, ve kterých jsou lidé zvyklí plnit si všechna přání na počkání, do druhého dne, k vyzvednutí na kamenné prodejně. Dlouholeté budování kvalitního vztahu je příliš dlouhé, únavné a vyžaduje to spoustu riskantních investic, které se mohou, ale taky nemusí vrátit. Chceme něco, co se dá rychle objednat, zabalit do dárkového balení a v případě, že nám to nebude vyhovovat, zase pěkně rychle vrátit.

Samozřejmě jsem tušila, že se Bauman dotkne i "online světa". Ale jen tak zlehýnka. Trochu jsem předpokládala, že začne prostě zhurta kritizovat seznamky a facebooky, ale to ne. Vůbec ne. Prostě jen velmi trefně podotkl, že virtuální vztahy vypadají jako šité na míru pro dnešní dobu. Vždycky je prostě možné zmáčknout tlačítko delete nebo na email vůbec neodpovědět. Je to prostě způsob lásky, který nenarušuje svobodu člověka, a zároveň poskytuje jakýsi zdánlivý pocit bezpečí.

Na knížce mi trochu vadilo, že nitky Baumanových úvah se táhnou takřka bez začátku a konce. Na začátku spadnete do vody plné jeho myšlenek a na konci jste zase vytaženi ven. Radši bych, abych se do té hloubky musela trochu brodit - prostě nějaký pořádnější úvod a závěr. Vůbec mi přišlo, že celé jeho dílo je takovou změtí náhodných myšlenek, autor zkrátka uchopí jednu větu a tu rozvádí dál a dál. Postupně jsem si na to zvykla, ale chvíli to trvalo. Možná ale, že jsem jen prostě rozmazlená přehledným beletristickým oddělováním všech kapitol.

Není to nikterak zvlášť složitá kniha na čtení, ačkoli je to hluboký text, který nutí k úvaze. Tekutá láska je čtivá a doporučila bych ji každému, kdo text nejen hltá, ale taky se nad ním zamýšlí. A nemůžu opomenout pochválit minimalistický a zároveň křiklavý design obálky, která upoutá na první pohled. Za mě je to rozhodně podařený počin a možná někdy nějakého Baumana ještě zkusím.


Tekutá láska. O křehkosti lidských pout (Liquid Love) / Zygmunt Bauman / Zuzana Gabajová / 2013
Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Academia.

Královna večírků a podivínská schizofrenička Zelda Fitzgeraldová

středa 19. března 2014

Miluju dvacátá léta! A neznám nikoho, kdo by nebyl uchvácen rafinovanými účesy, Velkým Gatsbym, namyšlenou intelektuálností a noblesou té doby. Když jsem zjistila, že Odeon vydává fiktivní román o manželce F. S. Fitzgeralda, Zeldě Sayrové, bylo mi jasné, že tu knížku prostě musím mít, ať se děje co se děje. 

Román napsala Therese Anne Fowlerová a je zcela fiktivní, o fakta se pouze opírá a spoustu si toho autorka domýšlela. Přesto se literární veřejnost shoduje na tom, že jde o výjimečně autentické dílo, v němž autorka přesvědčivě vystihla jak tehdejší dobu, tak i složitou povahu hlavní hrdinky a hlavně všechna ta melodramata, která ji provázela ve vztahu se slavným autorem románu Velký Gatsby. Zeldin příběh sledujeme jejíma očima v ich-formě. Začíná jejím dětství ve velké jižanské rodině, pokračuje přes zásadní zlom - setkání se Scottem - až k bujarým večírkům a oslavám, kterými se tahle generace tolik proslavila. Dál Zelda popisuje postupný krach manželství, pobyt v sanatoriích a svoji proměnu z královny večírků na podivínskou schizofreničku.

Čekala jsem, že Z jako Zelda přečtu za dva tři dny, že to bude taková šťavnatá jednohubka plná skandálních odhalení a velkolepých párty v centru Paříže. Něco z toho tam je samozřejmě taky, ale spíš než povrchní výlet do historie je Z jako Zelda hluboký a psychologicky znamenitě propracovaný příběh. Autorka se snažila, aby čtenáři ne jen přiblížila život Zeldy Sayrové, ona ji před ním doslova zhmotnila, ukázala všechny její stránky, ať už dobré nebo špatné, vytvořila dokonale prokreslenou, komplexní postavu, jejíž radosti a trápení dokážete prožívat společně s ní. Už jen za to patří Fowlerové velký obdiv. Nicméně není to lehké čtení.

Zeldinými osudy jsem se nakonec prokousávala jen velmi pomalu. Kniha není psána nikterak složitě, vlastně je to docela jednoduchý a čtivý styl, ale má v sobě takovou podivnou tíhu a zmatek a smutek, že jsem se do ní prostě nedokázala pořádně začíst. Je to příběh, na který jsem musela mít tu správnou náladu, abych u něj vydržela. Ale stálo za to, číst až do konce. Když se oba rozervaní manželé Fitzgeraldovi sejdou a navzdory nenávisti, kterou k sobě cítí, začnou vzpomínat na předešlé roky, Scott poznamená: "K čertu se vším, ty jsi má životní láska." V tomhle okamžiku jsem měla slzy v očích, protože díky citlivému popisu od Fowlerové jsem naprosto pochopila, jak se ti dva musí v tu chvíli cítit.

Zeldu jsem si pochopitelně zamilovala, stejně tak i jejího manžela, a vlastně i všichni ostatní hrdinové mi byli víceméně sympatičtí. Jasnou královnou parketu je samozřejmě Zelda, která si čtenáře dokáže naprosto podmanit svou jedinečnou osobností. Lidé, od kterých nikdy nevíte, co čekat, mě sice v reálném životě dost děsí, ale jí to dodává jakési nepopiratelné kouzlo a charisma.

Pro koho je tahle knížka určená? Hm, tak asi ji nedoporučím těm, co hledají nějakou tu "hltací rychlovku". Připravte se na to, že román Z jako Zelda není jednoduché a povrchní čtení, chvíli potrvá, než se pročtete všemi jeho vrstvami. Ovšem ti, co nepohrdnou kvalitní beletrií a stejně jako já zbožňují dvacátá léta, jistě zklamaní nebudou. A možná je stejně jako mě potěší, že je obálka knihy Z jako Zelda laděná do zelena. Protože zelené světlo té dokonalé společnosti jazzového věku nebude zářit věčně...


Z jako Zelda (A Novel of Zelda Fitzgerald) / Therese Anne Fowlerová / Olga Walló / 2014
Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Odeon.

Červenka: Nový Hole nezklame ani nenadchne

středa 5. března 2014

Tak jsem přečetla nového Harryho Holea. Nějak jsem si ty detektivky oblíbila. Nejen severské, tak nějak všeobecně. Baví mě ta jejich čtivost, to napětí, přemýšlení nad tím, kdo je pachatel.
Knihcentrum Revue

Nejprve něco málo k celé té holeovské sérii detektivek od nakladatelství Kniha Zlín. Protože jsem Harrym Holem takřka nepolíbená, četla jsem jen Šváby, musela jsem sáhnout po znalostech někoho, kdo toho o těchto severských knihách ví o trochu víc, než já. V internetových zákoutích jsem se dozvěděla, že Červenka je třetím dílem po Netopýrovi a právě Švábech a poprvé vyšla v roce 2000. O pět let později ji vydalo MOBY a za pár dní se Červenka objeví na pultech knihkupectví znovu právě pod záštitou Knihy Zlín a v úplně novém kabátku.

Norský spisovatel Jo Nesbo je svými detektivními příběhy proslulý. Se jménem Nesbo se už dnes každému, kdo hltá napínavé příběhy, automaticky vybaví i jeho hlavní hrdina: detektiv Harry Hole. Je to zvláštní míchanice podmanivého, nebezpečně inteligentního chlapáka a opilecké odpudivé trosky. Tak trochu mi teď, po přečtení Volání kukačky od Rowlingové, připomínal jejího Cormorana Strikea. Taky jeden workoholik, co trousí jízlivé poznámky, čas od času překračuje pravidla a jsou jím nečekaně přitahovány velice krásné ženy.


Harry Hole své "přešlapy" ale vždycky obhájí tím, že chytí pachatele zločinu. Nejinak je tomu samozřejmě i v Nesboho nejnovější knize Červenka. Harry se dopustí fatální chyby, když omylem postřelí člena ochranky. Čeká vyhazov a přijde povýšení. Jako nový vrchní komisař ale brzy zjistí, že je jen úřednická loutka. Když se mu na stole nečekaně objeví nový, zajímavý případ týkající se pašování nelegálních zbraní, neváhá a okamžitě se do něj vrhne po hlavě. Paralelně s tímto dějem, který se odehrává na přelomu nového tisíciletí, sleduje čtenář příběhy čtyř vojáků ležících v zákopech nedaleko Stalingradu. Píše se rok 1943, válka je v plném proudu, někdo bojuje za Hitlera, někdo za Stalina, někdo prostě za svobodné Norsko. Současnost a minulost se v Července prolínají, až se postupně slijí v jeden příběh.


Tak já vám nevím. Jsem z té Červenky trochu rozčarovaná. V prvé řadě jsem nečekala takový akčňák; nějaká ta honička nebo přestřelka mi nevadí, ale nejsem zrovna milovník detailního popisování toho, co se zrovna odehrává na bitevním poli. No a za druhé mám dojem, že toho Nesbo chtěl čtenářům sdělit strašně moc, a tak nějak to celé hrozně uspěchal. Knížka je neuspořádaná a nedotažená do konce tak, jak bych si představovala. Ačkoliv jednotlivé příběhy a osudy lidí jsou zajímavé a zcela nečekanými způsoby se protínají, je jich prostě až příliš na jednu knihu.

Mé požadavky na detektivku ovšem Nesbo splňuje do puntíku. Je to čtivé, dramatické, napínavé, s neuzavřeným koncem. Dokonce se tam objeví i románek, Harryho osudová žena Ráchel byla jednou z mých nejoblíbenějších postav. Chválím zejména čtivost (přesně ten typ musím-číst-dokud-to-neskončí) a postavy, jenž jsou přitažlivé a jaksepatří záhadné. Ani ten Harry mi nijak zvlášť nevadil, i když musím přiznat, že pro jeho rivala Cormorana Strikea od Rowlingové mám větší slabost. Zamilovala jsem si ovšem zejména Harryho kolegyni Ellen, jejíž linie příběhu mě rozesmutnila nejvíc. A pěkně naštvala, protože tohle je přesně ten nejtypičtější případ části, ve které Nesbo už zkrátka neměl dostatečný prostor na to, aby ji vyšperkoval k dokonalosti. Škoda.

Jo Nesbo si podle mě tentokrát ukousl až příliš velké sousto. Hlavní zápletka je jistě přitažlivá, ale Července toho k dokonalosti hodně chybí. Nicméně pro fanoušky "nesbovek" je i tahle knížka povinná četba, stejně tak i pro všechny milovníky detektivek, thrillerů a akčních dramat. Ti, co si dosud v severských detektivkách nelibovali, mohou Červenku odsunout až na dobu, kdy budou potřebovat něco čtivého na letní dovolenou.



Červenka (Rodstrupe) / Jo Nesbo / Kateřina Krištůfková / 2014
Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Kniha Zlín.

Latest Instagrams

© What Jane Read. Design by FCD.