Trojská válka z pohledu Patrokla

Achilleus, Oddyseus, Patroklos, Meneláos, Helena... Všechna tahle jména známe už ze základní školy. Patří ústředním hrdinům nejslavnějšího eposu všech dob - Homérově Illiadě z 8. století př. n. l. Madeline Millerová se rozhodla, že ho přetvoří do čtivého a poutavého příběhu. Povedlo se jí to?

Ano. Ano, ano, ano. Upřímně řečeno, byla jsem zprvu ke knize trochu skeptická. Obávala jsem se, že to bude něco na způsob stručného převyprávění klasického díla, jaké se mi do ruky už kdysi dostalo. Tohle je ovšem něco úplně jiného. Madeline Millerová na knize pracovala úctyhodných deset let a výsledek stojí za to. Není to převyprávění, nýbrž historický román právě na motivy Homérova originálu.

Příběh jako takový se zdá být v podstatě stejný - Paris unese krásnou Helenu, což vyústí v dlouholeté obléhání Tróji, v níž nejvíc zazáří udatný bojovník Achilles. Všichni ten příběh známe z Petiškových Starých řeckých bájí a pověstí. Jako malá jsem tyhle příběhy zbožňovala (ačkoli původní předlohu jsem nečetla), a tak jsem si Achilleovu píseň nemohla nechat ujít. Autorka knihy se nesoustředí na válku jako takovou, ale na něco jiného, co jiní autoři podle ní úplně opomíjejí - vztah Achillea a Patrokla, jeho věrného druha. Achilleova píseň je popisovaná právě očima Patrokla, on je vypravěčem celého příběhu, on seznamuje čtenáře se všemi hrdiny a přibližuje svůj komplikovaný vztah s nejslavnějším válečníkem všech dob.

Tímto se Achilleova píseň stává vlastně klasickým milostným románem. To, že ti dva byli milenci, není výplod bujné fantazie autorky, vztah Patrokla a Achillea byl mnoha autory už dávno před ní popisován jako víc než přátelský. Dává to smysl, ani jsem se nad tím nepozastavovala; jen v okamžiku, kdy se do příběhu připletla trojská Briseovna, ale mám zkrátka trochu popletenou hlavu z těch hollywoodských filmů.

Kromě poutavého tématu se kniha od Millerové může pochlubit i dokonale propracovanými charaktery všech postav a velkou čtivostí. Autorce se do vyprávění podařilo vměstnat i trochu netypické výrazy pro tamní dobu, ale nijak to nenarušuje příběh jako takový; možná jen trochu ozvláštňuje. Nutno dodat, že Millerová je rozená vypravěčka, ačkoli jsem věděla, jak to celé nevyhnutelně musí dopadnout, stejně jsem byla do poslední chvíle napjatá. Vykřesat takové napětí z notoricky známého příběhu, to už podle mě chce mistra spisovatele. V knížce nechybí ani dobrodružství a tajemno způsobené především neustálou přítomností bohů. Styl psaní autorky je jednoduchý a příjemný, čte se to zkrátka jedna báseň.

Zvlášť pozoruhodné je, jak Millerová dokázala pohledem Patrokla vykřesat z literárních hrdinů jakoby skutečné postavy. Poslední dobou čtu knihy, u nichž mám hlavní hrdiny v oblibě, ačkoli to bývalo spíš naopak. Naprosto jsem podlehla něžnému a bojácnému Patroklovi i pyšnému, leckdy až namyšlenému Achilleovi a fandila jim a vlastně až doufala, že dojdou ke svému šťastnému konci, i když jsem věděla, že to není možné. Kromě nich mě zaujala bohyně Thetis, ta její ledová zatvrzelost. V tomhle příběhu má obzvlášť důležitou roli a její zásahy často způsobovaly nečekané zvraty. Nicméně Millerová si dala záležet a vypiplala každou postavu do sebemenšího detailu.

Tak trochu jiný milostný příběh mě úplně pohltil a věřím, že stejně na tom bude každý milovník starých bájí a pověstí, příběhů o lásce a všichni fanoušci starověké historie. Kromě obsahu se navíc můžete pokochat i oku lahodící obálkou. Achilleova píseň mě zkrátka nadchla se vším všudy.

Achilleova píseň (The Song of Achilles) / Madeline Millerová / Tomáš Kačer / 2014
Za recenzní výtisk děkuji knihkupectví Martinus.cz.

Dokonale promyšlená detektivka od Roberta Galbraitha

Dlouho očekávaná kniha se 18. února konečně objevila na pultech knihkupectví. Spisovatelka J. K. Rowlingová se své detektivce Volání kukačky postarala o originální marketing. Napsala ji totiž pod pseudonymem a vydala jako prvotinu neznámého Roberta Galbraitha. Story, která je poslední dobou v knižním světě omílaná pořád dokola. 

Ve Volání kukačky vzdává Rowlingová hold klasickým anglickým detektivkám. Hlavní hrdina, soukromé očko Cormoran Strike, dostane za úkol zjistit, co se skrývá za sebevraždou populární topmodelky. Byl to opravdu sebedestruktivní čin nebo dobře zamaskovaná vražda? Za pomoci své nové asistentky Robin a pečlivých výslechů Cormoran postupně skládá mozaiku života slavné "kukačky" Luly Landryové.

Je to dobré. To je nutno říct hned na začátek. I když ke knížce mám pár výhrad, je neuvěřitelně čtivá, což, myslím, obvykle přebije ostatní nedostatky. Čtivost je pro mě to nejdůležitější a Volání kukačky přečtete doslova jedním dechem. Není to zrovna hlubokomyslné čtení, ale na jedno nebo dvě lenivá odpoledne ideální společník. Knížka funguje především na silné základně úderných dialogů a podmanivých charakterů postav. Takovou "nástavbou" je potom samotná zápletka, oslnivé prostředí slavných celebrit a trochu ponuře a upjatě působící Londýn.

Cormoran Strike, válečný veterán, postava, na níž celý příběh stojí, dokáže být podivně přitažlivý i odpudivý zároveň celých těch 470 stran, takže i kdybyste si ho neoblíbili, dozajista vás neomrzí. Moc mě těšilo, že se ve vztahu Cormorana a Robin autorka neuchýlila ke klišé, které se samo nabízelo a jejich spolupráci držela na čistě přátelské úrovni. Stejně tak Robin je nesmírně sympatická hrdinka, u níž je navíc znát největší posun jak v myšlení, tak v chování, i když je celou dobu upozaďovaná před Strikem. Mimochodem, zalíbil se mi i autorčin nápad ornitologicky sladit jména (a přezdívku) hlavních hrdinů.

Líbí se mi, jak si Rowlingová dala záležet na propracovaném charakteru i u naprosto nedůležité prodavačky v obchodě. V jejích příbězích prostě vznikají skuteční lidé, a to mě vždycky hrozně baví. I když je fakt, že leckde jinde se jí nějaké to klišé přece jen povedlo - sebestředné modelky a zženštilý homosexuální návrhář mluví za vše.

Stejně tak mě bavil i Šenkyříkův překlad. Už si zvykám na to, že slovník Rowlingové je mnohem pestřejší - co se sprostých slov týče - než jsem u ní byla zvyklá. Dost často mě překlad, ve kterém se vyskytují nespisovné výrazy, tahá za uši. Bývá to zkrátka takové těžkopádné, postavy mluví nespisovně tak, že jim to prostě "nesedí do pusy" a normální člověk by takové spojení nepoužil. Před Šenkyříkem ale klobouk dolů, knížka se čte jedna báseň.

Jediné, co mě zamrzelo, byl závěr. Jestli se vražda prokázala nebo ne, samozřejmě neprozradím, ale nutno říct, že konečné rozuzlení bych si představovala úplně jinak. Stejně tak bych byla radši, kdyby se třeba jen poodhalila rouška tajemství a ne, aby si postavy navzájem všechno vyříkaly, a čtenáři se tak dozvěděli každičký detail o tom, jak to vlastně s Lulou bylo. Ti, kdož sledují můj blog pravidelně, ví, že mám v oblibě neuzavřené konce. Volání kukačky tedy pro mě v tomhle bylo tak trochu studená sprcha.

Říkám si, že je v tom ta Rowlingová jasně znát, ale já už jsem koneckonců otvírala knížku s tím, že ji doopravdy napsala ona. Možná by mě to ani nenapadlo, kdybych si myslela, že ji má na svědomí nějaký Robert Galbraith. Naprosto chápu, že si Rowlingová chtěla zkusit napsat jiný žánr, alespoň na malou chvíli bez nemilosrdné kritiky, která by Volání kukačky začala okamžitě srovnávat s Harrym Potterem. V jejím nejnovějším díle jsem ji poznávala především ze zručně vystavěných dialogů a charakterů postav a z toho, jak dokonale promyšlený měla sebemenší detail celé zápletky, tak, aby to do sebe na konci všechno logicky zapadalo. A navíc to, jako každá knížka od ní, bylo prostě děsně čtivé. 

Už jsem zaslechla knižní drby, že Robert Galbraith chystá pokračování s Cormoranem Strikem v hlavní roli, které si určitě nenechám ujít. A vy si nenechte ujít ani Volání kukačky.

Volání kukačky (The Cuckoo's Calling) / Robert Galbraith (J. K. Rowlingová) / Ladislav Šenkyřík / 2014

Proč si zamilujete Khaleda Hosseiniho

Moje první knížka přečtená v mé první elektronické čtečce. Můj první Hosseini. Upřímně, moc jsem neočekávala, a proto mě asi knížka A hory odpověděly vyloženě nadchla.

Celou knihu, která se skládá z devíti různých životních osudů různých lidí, zastřešuje příběh Abdulláha a Parí. Sourozenci, kteří si byli výjimečně blízcí a v raném věku od sebe byli krutě odtrženi. Jejich životy, lidé, kteří se v nich objevovali, činy, které vykonali, všechno je určitým způsobem poznamenalo a předestřelo, zda se spolu ještě někdy setkají. Čtenář se seznamuje s nečekanými a leckdy velmi bolestnými osudy chudé Afghánky, bohatého synka bývalého zločince, plastického chirurga, osobního šoféra... Spoustu životů, které nějakým způsobem protínají Abdulláh a Parí na území Afghánistánu, v Paříži, Řecku nebo Americe.


Co nejdůležitějšího musíte vědět o knize A hory odpověděly - je strašně čtivá. Jakože fakt hodně. Tak, že jsem si ji četla čtyři hodiny v kuse do pozdního večera a pak následující den další tři hodiny, jen abych ji zhltla co nejdříve. Ani ne proto, abych zjistila, jak to dopadne - kniha je to dost předvídatelná - ale proto, že Khaled Hosseini, její autor, je zkrátka dobrý vypravěč. Nevnímám to tak, že by líčil životy jednotlivých postav, ne, on vyprávěl jejich příběhy. Poutavě. Čtivě. Jednoduše.


Kniha se táhne v poněkud delším časovém rámci. Od dob padesátých let v Afghánistánu až po moderní Ameriku 21. století. Z těch dřívějších časů jsem měla až pohádkový pocit, byl to samý osobní šofér, dámy poslouchající jazz a lidé na vesnicích, kteří věřili na zlé džiny. Na druhou stranu, podle mého, současnost Hosseini příliš nezvládal. Přišlo mi, že se ji občas snažil popisovat stejně pohádkově, zvlášť když mluvit "o tom úžasném Internetu" a podobně, ale prostě mi to do příběhu nesedělo, drhlo to tam.


Na druhou stranu, nechtěla bych přijít o to, že jsem zažila postavy jako malé děti, viděla je stárnout, moudřet, chytat životní zkušenosti a byla s nimi i na sklonku jejich života. Takže nejvíc by, myslím, příběhu prospělo, kdyby se posunul ještě o pár desítek let zpátky a začínal na prahu dvacátého století. Možná. Každopádně ty hrdiny si zamilujete. Nejsem si jistá, koho víc - provokativní Nílu, sladkou Parí nebo Níba nebo Thalii. Abdulláh si vás samozřejmě získá už v okamžiku, kdy vymění své jediné boty za paví pero pro sestru a Sulajmána zase dokonale pochopíte, až vám autor vyzradí jeho životní tajemství. Kdyby mi teď někdo řekl, že všechny ty postavy doopravdy existovaly, neměla bych sebemenší problém tomu uvěřit. Hosseini jim dokázal vdechnout život.


V jiných recenzích jsem četla, že jejím autorům dělá problém uvěřit tomu, jaké náhody postavy této knížky potkávají, že jim to zkrátka přijde až moc kouzelné a pohádkové. Mně ne. Ale víte, já nejsem tak docela realista. Umím být snílek a prostě věřím, že šťastné konce jsou možné kdykoliv a pro kohokoliv. Dokonce by mi nevadilo, kdyby závěr téhle knížky byl ještě sladší. Každopádně, tohle si prostě přečtěte. Proto, že takhle čtivě vyprávěné životní příběhy nenajdete na každém rohu. A já si jdu přečíst další knížku od Hosseiniho.



A hory odpověděly (And the Mountains Echoed) / Khaled Hosseini / Miroslava Kopicová / 2013

Kniha, která vás obohatí

Román makedonského spisovatele Goce Smilevského jsem otvírala se zvědavostí. O Freudovi toho na můj vkus moc nevím. Psychologie na gymplu i v prvním semestru mi sice poskytla docela přehledný obrázek o psychoanalýze, snech a nevědomí, ale co se Sigmunda Freuda týče, znám jen stručný životopis. Proto jsem si říkala, že bych si nejprve měla přečíst něco o něm, než se začtu do životních osudů jeho sestry Adolfiny. Ale riskla jsem to a ani trochu nelitovala.

Příběh začíná koncem - jak jistě mnozí ví, Adolfinu i tři další Freudovy sestry stihla krutá smrt v koncentračním táboře, před kterou Freuda zachránili jeho přátelé v Londýně. Adolfina vypráví o tom, jak se ona a sestry chystaly na odjezd do Terezína, co se tam dělo a jak nakonec odevzdaně vešla do neblaze proslulých sprch. Pak se příběh zajímavě otočí na samý počátek Adolfinina života a ona začíná skládat dohromady své vzpomínky. Jsou veskrze smutné a mají trpkou příchuť: spiklenecké přátelství s bratrem Sigmundem skončilo v okamžiku, kdy rozeznala anatomické rozdíly mezi mužem a ženou, matka jí denodenně připomínala, že by bylo lépe, kdyby se nenarodila, její osudová láska spáchala sebevraždu... 

Deprese, do níž pomalu, ale jistě upadá celá kniha, zmizí v okamžiku, kdy se Adolfina dostane do psychiatrické léčebny Hnízdo. Společně s přítelkyní Klárou Klimtovou, jejíž bratr Gustav je stejně úspěšný jako Sigmund, fascinovaně pozorují pacienty, jejichž chování se vymyká tomu, co většina společnosti odsouhlasila jako "normální". Pro mě tohle byla ta nejsilnější část celé knihy. Nejen proto, že na mě zapůsobily osudy osazenstva Hnízda, ale hlavně proto, že se tu Smilevskému nenásilně podařilo vměstnat spoustu odkazů na Freudovy názory. Ač si to sám Sigmund nikdy nepřiznal, jedině Adolfina mu z celé rodiny intelektuálně stačila a kdyby jí někdo dal patřičné vzdělání, mohla to dotáhnout stejně daleko jako Freud. Jenže tehdy bylo hlavním úkolem ženy rodit děti a vařit teplé večeře.

Freudova sestra je kniha, jejíž čtení vás nesmírně obohatí. Sama bych si Freudův Snář nebo Úvod do psychoanalýzy nepřečetla, ale Smilevského reprodukce Freudových myšlenek mě zajímala. A dozvíte se toho hodně nejen o nevědomí. Freudova sestra je velice věrohodným obrazem Vídně na konci devatenáctého a počátku 20. století. Doba, v níž se neslušelo, aby dívky jezdily na kole nebo nosily kalhoty, je tu vykreslená opravdu detailně.

To nejlepší na téhle knížce není vyprávění jako takové nebo fakt, že se jedná o reálné lidi, ale ta propracovaná psychologie postav. Goce Smilevski dbal na to, aby nikdo z jeho hrdinů nebyl černobílý, aby každý měl svá pro a proti. Třeba taková matka Freudová by se na první pohled mohla zdát jako typický záporák, se vším tím negativním přístupem ke své dceři. Zatímco své ostatní děti hýčkala, jí připomínala, jak velkým zklamáním pro ni je. A co teprve takový Sigmund Freud, který do Anglie, kam se odjel schovat před koncentračním táborem, vzal raději svého psíka, než své sestry. Freud se zdánlivě jeví jako chladný a vypočítavý sobec, jehož osobní blaho je nadevše ostatní.

Adolfina je jiná. Díky ní zjišťujeme, že matka i Freud mají pro své chování nějaké (i když třeba nepochopitelné) důvody. Nikdy nikoho neobviňuje, nevzpouzí se, všechno špatné, co se jí děje, přijímá s takovým podivným flegmatismem. Právě to mi na téhle postavě vadilo. Chybělo mi nějaké vzepření se proti zavedenému pořádku. Neustále jsem doufala, že i Adolfina si vybojuje své "místo na slunci". Že aspoň na chviličku všem ukáže, zač je toho loket. Ale ona se jen tak nechává unášet tou svou melancholií a není schopná si vydobýt uznání.

Není to zrovna jednoduché čtení, ale i přesto je kniha svým způsobem hodně čtivá. Smilevski často používá metafory a nezvyklá slovní spojení, leckdy jsem měla dojem, že než příběh samotný je pro něj důležitější nejvýstižnější popsání toho či onoho pocitu. Ale daří se mu to, nutno podotknout, skvěle. Některé věty jsou vyšperkované tak, že bych je nejradši citovala. Jak jsem říkala, Freudova sestra je kniha, která vás obohatí.


Freudova sestra (Sestrata na Zigmund Frojd) / Goce Smilevski / Ivan Dobrovský / 2012
Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Odeon.

Proč miluju Martinus.cz


Martinus.cz je internetové knihkupectví. To znamená, že zatím sice nenajdete kamennou prodejnu, zato ale v internetových vodách můžete sledovat jejich oficiální stránku, číst blog, být fanouškem na Facebooku, followerem na Twitteru nebo Instagramu. Předevčírem oslavilo dva roky.

Připadá mi podivné, že mí kamarádi (ti neknihomolští) znají Neoluxor a Kanzelsberger, ale neznají Martinus.cz. Není to jen tím, že to nejsou knihomolové. Většina z nich studuje a nějakou tu knížku občas přelouská aspoň kvůli škole. Ale spousta lidí pořád ještě neumí využívat sociální sítě. Na Facebooku sledují svoje ex a Twitter nebo Instagram neznají vůbec, i když smartphone pochopitelně nutně potřebují k životu. 

Martinus.cz je taková internetová Mekka všech online knihomolů. :-) Odlouplo se od svého staršího brášky Martinus.sk. To vzniklo v roce 1990 ve slovenském Martině jako kamenný obchod a v roce 2001 se objevilo na internetu. Český Martinus vznikl v roce 2012. Proč je to moje nejoblíbenější knihkupectví?

1. Martinusáci jsou milovníci knih. Sledují literární novinky, akce, zajímavosti. Přináší #literinfo a chtějí vědět #copravectu. 

2. Jsou online 24/7. Tweetují v sobotu ráno i v neděli večer. Vaše problémy se neodloží na "až po víkendu". Jsou k dispozici, když je třeba.

3. Jsou to srdcaři. Je vám jasné, že jim na vaší objednávce záleží stejně jako vám. Nestalo se mi, že by mě nějak odbyli, že bych dostala strohou odpověď. Víte, že jste pro ně důležití.

4. Mají super nápady. Knihoběžník, Den nepřečtených knih, #ctuvenku a další prima hashtagy. Knižní párty, když na Facebooku překročili hranici 10 000 fanoušků, narozeninová oslava s e-knížkou Hejno bez ptáků, kam vám její autor Filip Doušek napsal vlastnoruční e-věnování. Je toho spoustu.

5. Vždycky udělají o trochu víc, než se očekává. Chcete si na krabici nechat nakreslit dinosaura? Zajímá vás, jak byste mohli přijít k práci v knihkupectví? Občas se může stát, že až vám bude doručena objednávka od Martinusu, nepotěší vás "jen" knížka.

6. Hledí si svých blogerů. Brunch plný povídání o knihách. Hrneček s iniciálou mého křestního jména. Hipster tričko se jmény slavných spisovatelů. E-kniha s osobním věnováním od autora. Jo a to nejdůležitější, čím mi dělají radost - kupou báječných knížek!

Napadají vás další důvody, proč je Martinus.cz boží? Věřím, že ano. Když si myslím, že Martinus už nemůže překvapit, zase mě něčím nadchne. Jedno knihkupectví s tisícem příběhů prostě stojí za to.