Hájíčkovy povídky neurazí, ani nenadchnou

Tolik lidí pořád básnilo o Jiřím Hájíčkovi, že jsem si od něj taky zatoužila něco přečíst. Nejprve jsem chtěla Rybí krev, ale pak se ke mně dostal povídkový soubor Vzpomínky na jednu vesnickou tancovačku, což se mi zdálo lepší, říkala jsem si, že budu číst Hájíčka po malých povídkových douškách.

Po celou dobu čtení mi přišlo, jako by se Hájíček snažil načrtnout obraz typického jihočeského venkova, v každé povídce uvidíte pár nových tahů a v závěru se vám celá změť čar spojí do jednoho obrazu, ve kterém doslova jako v zrcadle vidíte, jak to v jižních Čechách vlastně chodí. Pocházím z jihozápadu a mám s tím jihem spojené nějaké to příbuzenstvo a zážitky, takže se mi tohle na knize víceméně zamlouvalo. Je to takové hezké, když se po všech těch amerických a "cizokrajných" knihách vrátíte zpátky k rodné hroudě, žejo.


Z 20 povídek v souboru jsou prý zatím poprvé publikované pouze 3, takže Hájíčkovi věrní fanoušci asi budou trochu zklamaní, že toho tady na ně zase tolik překvapivého nečeká. Já - začátečnice - si to ale vcelku užívala. Je to takové pohodové čtení, žádné velké drámo, sem tam nějaké drobné rozechvění. Prostě klídek. Hájíček se víc než na překvapení a dechberoucí situace zaměřuje na propracovanou psychologii postav, na hrátky s jazykem, na pečlivě vystavěné dialogy.


Těžko říct, která z povídek se mi líbila nejvíc, musím se přiznat, že teď po dočtení mi trochu splývají. Nebyla tam žádná, která by se mi vyloženě nelíbila, ale upřímně, nic moc mě extra nenadchlo. Všechny jsou milé, čtivé, sympatické, ale taky nic víc. Bavily mě Melancholické lístečky z podzimních stromů demokracie, která se odehrává na volbách a taky Pinky a já, což je o jednom opileckém setkání dvou kamarádů. 

Asi je jasné, že z knížky nejsem úplně nadšená. Hájíček pro mě nebude to pravé, ale věřím, že ti, co je nadchla Rybí krev a jeho další romány, tuhle knihu nebudou chtít minout. A stejně tak věřím, že to bude hezký dárek pro milovníky současné české literatury. No a já se teď jdu pustit do Bertík a čmuchadlo, snad už konečně najdu v současných českých knihách něco, z čeho budu úplně paf.


Co vy a Hájíček? Četli jste od něj něco? :)

Vzpomínky na jednu vesnickou tancovačku / Jiří Hájíček / 2014
Za recenzní výtisk děkuji knihkupectví Knihcentrum.cz.

9 komentářů:

  1. Nečetla jsem nic, ale ráda bych, třeba donese něco Ježíšek. Mrzí mě, že nejsi moc nadšená, ale občas takové obyčejné vesnické povídky přesně bodnou :) Obzvlášť pro někoho, kdo se na "vesnici" skoro stěhuje :D To byl jen vtip, já vím, že je to maloměsto! :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Nebudu ti lhát, tyhle vesnické povídky na Sušici docela sedí :D

      Vymazat
  2. Rybí krev jsem četla a ta mě uchvátila hodně, proto jsem sáhla i po Vesnické tancovačce, i když jinak povídky nevyhledávám. Nebylo to špatné.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Hm hmm, možná se k ní někdy dokopu, štval by mě ten pocit, že o něco dobrého přicházím :)

      Vymazat
  3. Já povídky moc nemusím, takže jsem zatím nečetla. Ale od Hájíčka rozhodně Rybí krev nebo Selský baroko. Ty jsou naprosto úžasné.

    OdpovědětVymazat
  4. Já jsem měla půjčené Selský baroko z knihovny a odradil mě jazyk, kterým to bylo psané. Nemusím nespisovně napsané knížky, pokud nemám pocit, že se to k nim hodí. Tam jsem ho během pár prvních stránek nezískala. Nakonec jsem knížku vrátila, protože se mi nakupily jiné knihy a povinnosti navíc. Ale Hájíčka jem tím zatím nezavrhla. Brousila jsem si zuby na Rybí krev, tak uvidím, jestli mi něco řekne. =)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Taky jsem zvědavá, jaká teda ta Rybí krev je :)

      Vymazat
  5. Určitě tu Rybí krev zkuste, má to všechny ty dobré vlatnosti, jaké nacházíte v povídkách, ale je tam navíc silný, citlivě zaznamenaný příběh

    OdpovědětVymazat