10 knih na dlouhé podzimní večery

pátek 31. října 2014


Dny se krátí čím dál tím rychleji, rudozlaté listí opadává, objevují se první mrazíky a plískanice. Zkrátka podzim v celé své kráse, moje nejoblíbenější roční období. V soutěži jste mi psali své podzimní knižní tipy a mě napadlo, že bych vám mohla (na revanš) vypsat své tipy na knížky, které se při dlouhých podzimních večerech čtou úplně skvěle. Knížky, které zahřejí aspoň u srdce a zvednou náladu i ve špatném počasí. Zkrátka dokonalí společníci k hrnku horkého čaje / kávy a k zachumlání se v posteli.

1) Řekni vlkům, že jsem doma
Tuhle knížku jsem dočetla a recenzovala nedávno. Je to parádní čtení, smutné, ale krásné. Přesunete se do New Yorku 80. let minulého století a s jednou podivínskou puberťačkou se budete vypořádávat se smrtí jejího strýce. Je to zvláštní a půvabná knížka. Není jen o umírání a o lidských předsudcích, ale taky o tom, jak je důležité mít kolem sebe lidi, kteří vás mají rádi. Že dospívání je fakt dřina. Jestli a jak posuzovat lidi kolem nás. Ačkoliv to vypráví čtrnáctiletá holka, doporučuju ji mladším i starším ročníkům, vsadím se, že nikdo nebude zklamaný.

2) Dívka s pomeranči (Hrad v Pyrenejích)
Prostě jsem se nemohla rozhodnout, kterou Gaarderovu knížku vám doporučit. Znáte Josteina Gaardera? Je to spisovatelský čaroděj, díky jehož knize Sofiin svět jsem si oblíbila filozofii. Hrad v Pyrenejích je ponuřejší, ale hloubavější a příběhově lepší než Dívka s pomeranči. Jenže Dívka je zase tak milé a laskavé a moudré čtení, že fakt nedokážu rozhodnout, co je lepší. Přečtěte si obě dvě, to bude nejlepší.

3) Čas mezi šitím
Můj tip pro ty, kteří podzim nesnáší a naopak se rádi vyhřívají na letním sluníčku. Tahle kniha vás přenese do slunného Maroka a Španělska. A je tak dobrá, že až jí budete večer před spaním číst, jako by sluneční paprsky mezi řádky ožívaly a vy jste cítili, jak vás propalují. No a pokud rádi čtete o módě a prostředí módního salonu se vám jeví jako skvělá podívaná, není nad čím váhat.

4) Paměti imaginárního kamaráda
Je to opět nevyhnutelně trochu smutná knížka, ale nebojte, ronit slzy nebudete. Nicméně dotkne se vás opravdu hluboce, je to jedna z těch knih, jejíž příběh v sobě ještě dlouho nosíte a jen velmi pomalu z vás vyprchává. Je to knížka, která vás pobaví, jejíž jednoduchá trefnost vás nadchne. Knížka, od které se nedokážete odtrhnout. Měli jste někdy imaginárního kamaráda?

5) Muž jménem Ove
Příběh o morousovi, který má ale srdce na pravém místě, mě nadchl a dojal a co se tak ke mně doneslo, všichni ostatní, co Oveho četli, na tom byli podobně. Ove vás chytne za srdce a nepustí až do konce, i když ze začátku vás třeba bude štvát. On je prostě skvělá literární postava a jeho životní osudy vás budou bavit tak, že vám každý dlouhý podzimní večer uteče, že ani nebudete vědět jak.

6) Zlato
Tuhle nenápadnou růžovou knížku jsem si přečetla spíš z nouze, než že bych o ni dopředu stála. Nakonec mě hrozně mrzelo, že nemá větší propagaci a nezná ji víc lidí, protože se mi moc líbila. Je to důkaz, že je někdy fajn sáhnout po knize jen tak naslepo. Odehrává se v deštivé Anglii, takže sice se od těch plískanic nedostanete, ale vynahradí vám to fakt, že vám tahle knížka každou chvíli vykouzlí úsměv na tváři. Je prostě hrozně sympatická. A naučila jsem se díky ní po naprosto každém pšíknutí, které kolem sebe zaslechnu, popřát "zdravíčko". Je to důležité. Přečtěte si Zlato a zjistíte proč.

7) Hledání Aljašky
Nojo, však už víte, že jsem velkou fanynkou Johna Greena. Papírová města jsem přečetla dokonce i v angličtině, protože jsem se jich prostě nemohla dočkat. Hvězdy nám nepřály už mi se vším tím nadšením kolem filmu trochu omrzely, takže je teď pro mě číslem jedna Hledání Aljašky. Je to typicky greenovské - to znamená vtipné, jednoduše moudré, čtivé, s postavami, které se vyrovnávají se smrtí blízké osoby. Není to tak smutné jako Hvězdy, je to víc sarkastické a bláznivé. Tak šup, do toho. Běžte hledat své velké Možná.

8) A hory odpověděly
Pořád si slibuju, že si už co nejdřív přečtu dalšího Hosseiniho, ale nějak na to není čas. Každopádně román A hory odpověděly je fantastická kniha. Z deštivých Čech se přenesete do slunných afrických krajů, do 20. století a s napětím budete sledovat životní osuda bratra a sestry, kteří si vás získají už od prvních řádků. Nevím, jak to ten Hosseini dělá, ale zkrátka si své čtenáře úplně podmaní. Uvěříte mu prostě cokoliv. Je to výjimečný spisovatel... a fakt už si od něj musím zase něco přečíst.

9) Jana Eyrová
Jestli mě nějaká kniha nikdy, nikdy neomrzí, je to právě Jana Eyrová. Jak jsem psala ve své recenzi - v téhle knížce je prostě všechno. Drama, osudová láska, utrpení, odpuštění, zamotané osudy, happyend. Zkrátka román jaksepatří. S těmi všemi anglickými vřesovišti si nedokážu představit knížku, která by lépe vystihovala časté podzimní ponuré nálady... snad jen Na větrné hůrce, ale dávám zkrátka přednost Charlotte Brontëové před její ségrou Emily.

10) Pěna dní
Tak jasně, že jsem jí musela zmínit. Napadá mě spoustu dalších skvělých knih: Losekootin Květinostesk a taky Zvláštní smutek citronového koláče, Noční cirkus a Šíleně smutné povídky Terezy Boučkové. Ale Pěna dní od Borise Viana pořád vede. Přečetla jsem ji jednou v létě v takovém zvláštním rozpoložení, kdy jsem před sebou měla spoustu velkých životních rozhodnutí a mám dojem, že jsem si to surrealistické, fantaskní a smutnokrásné dílko dostatečně nevychutnala. Tak si ji teď na podzim chci přečíst znovu... a užít si tu půvabnou romantiku mezi Colinem a Chloé ještě jednou. Pokud ve vás teď na podzim dřímá spoustu fantazie a poetiky, bude tahle knížka to pravé pro vás.


Četli jste některou z výše jmenovaných / zaujala vás některá z nich? :)


Za čaj na fotkách děkuji eshopu Čajovinka.cz.

Podzimní čtení

úterý 28. října 2014

Tentokrát mám pro vás jen několik málo fotek. Na těch minulých byla Kamila za Alenku v říši divů, tady je za velkou čtenářku. Teď na podzim se, mimochodem, fotí jedna radost, ty barvy jsou prostě úžasné. Co říkáte na fotky? :)

Co na vás čeká v Muzeu prazvláštních věcí

středa 22. října 2014

Pěna dní, Noční cirkus, Zvláštní smutek citronového koláče, Podivuhodné a krásné soužení Avy Lavender... všechny tyhle knížky spojuje jedna věc. Odehrávají se v (jakés takés) realitě a zároveň jsou nepopiratelně magické. A přesně k takovým knihám teď řadím i Muzeum prazvláštních věcí od Alice Hoffmanové.

Kniha se odehrává na počátku 20. století a jejím rámcem jsou dvě skutečné a velmi katastrofické události v dějinách New Yorku - ničivé požáry Triangle Shirtwais Factory a zábavního parku Dreamland. Právě kousek od Dreamlandu stojí působivé Muzeum prazvláštních věcí; místo, kde profesor Sardie vystavuje své hříčky přírody. Najdete tu člověka zarostlého chlupy i v obličeji, bezrukou motýlí dívenku, siamská dvojčata... a lidskou mořskou pannu. Jmenuje se Coralie, je to profesorova dcera, narodila se s blánami mezi prsty a vydrží pod vodou nekonečně dlouhou dobu.


Eddie Cohen oproti tomu docela obyčejným synem chudého žida. Už jako dítě tráví deset hodin denně v továrně a přesto žije v nouzi a bídě. Trápí ho nevyřešené problémy s otcem a nakonec se nechává najímat na lehké detektivní práce v pochybných čtvrtích. Později objeví svou vášeň pro fotografování a stane se umělcem na volné noze. V románu sledujeme události, které postupně vyvrcholí seznámením Eddieho a Coralie, kteří se do sebe okamžitě vášnivě zamilují. Jenže osud jim nepřeje a vymanit se z nadvlády krutého otce pro Coralii rozhodně nebude jednoduché. Jestli se to vůbec podaří.


Tentokrát jsem záměrně děj příběhu víc rozepsala, aby vám bylo hned jasné, že se jedná o mnohovrstevnatý román s několika dějovými linkami, které se občas vrací zpátky do minulosti. Příběh navíc sledujeme z pohledu Eddieho i Coralie vždy v ich formě, což znamená, že na jejich seznámení i na průběh událostí se často díváme z obou úhlů pohledu, to je na knížce jedna z nejskvělejších věcí.


To vůbec nejvíc boží je samozřejmě atmosféra té doby a magično vycházející z Muzea prazvláštních věcí. Knihy, ve kterých se realita mísí s kouzly, nebo alespoň s prazvláštními věcmi, jsem si v poslední době hrozně oblíbila. Bylo mi jasné, že s touhle knížkou nesáhnu vedle. Alice Hoffmanová skvěle vykreslila tehdejší New York, který jakoby v knize ožívá a stává se jednou ze skutečných postav. A ještě lépe se jí podařilo zachytit atmosféru Muzea, které je tajemně lákavým a zároveň docela odpudivým místem. 


Dalším plusem je rozhodně čtivost celého příběhu, navzdory tomu, že děj neplyne jen tak jednoduše kupředu, ale často se vrací zpátky a je přerušován tím, že se ve vyprávění střídají hlavní hrdinové. I přesto jsem měla knihu přelouskanou za chvíli, není to náročné čtení. To ale neznamená, že vám kniha nic nedá. Dozvíte se toho spoustu o tehdejší politické situaci, o hnutí dělníků, o tom, jaké ohromné rozdíly panovaly mezi tehdejšími obyvateli NY. Autorka vážně skvěle zachytila tuhle dobu, kdy se ještě věřilo na mořské panny a říční obludy a leckterá vražda zůstala bez potrestání, protože ruka zákona zkrátka ještě nebyla tak dlouhá, aby dosáhla na všechny.


Když už o tomhle mluvím, objevila se tu i jedna skoro detektivní zápletka, která podle mě skončila celkem nevalně. Nevím, jestli je to tím, že v poslední době nemám detektivky v oblibě, ale zkrátka mě to řešení záhady úmrtí jedné dívky nijak zvlášť nebavilo. Daleko raději jsem s Coralií prožívala všechny hrůzy, které jí připravoval otec v Muzeu prazvláštních věcí. I když, nutno říct, že postavy tu nejsou vyšperkované k dokonalosti. Mám dojem, že nejlépe z toho vyšel New York. Eddie Cohen je poměrně zajímavá postava s tím vším, co má už za sebou a v jeho případě Hoffmanová hezky pracuje s několika symboly, s fotoaparátem, s hodinkami. Ale Coralie je vcelku nudná postavička, o zbylých vedlejších hrdinech ani nemluvě.


Muzeum prazvláštních věcí tedy má pár hluchých míst, ale když k tomu přidám pěknou obálku, skvělou atmosféru, magii, New York na začátku 20. století a začátky fotografování (při povídání o fotografické technice jsem přímo vrněla blahem!), tak sečteno podtrženo, je to skvělý román, který by vám neměl chybět v knihovně.



Jak by se vám líbilo Muzeum prazvláštních věcí? :)

Muzeum prazvláštních věcí (The Museum of Extraordinary Things) / Alice Hoffmanová / Jaroslava Novotná / 2014
Za recenzní výtisk děkuji knihkupectví Knihcentrum.cz.

Kamila v říši divů

pondělí 20. října 2014

Tohle focení bylo jen tak zlehka inspirované mou oblíbenou Alenkou v říši divů. Já jsem se zamilovala hlavně do té filmové verze s Miou Wasikowskou, Anne Hathaway a Johnnym Deppem, ale ani ta od Disney není špatná. :) Teď mám doma konečně i knížku od Lewise Carrolla. Je to ostuda, ale celou Alenku v knižní podobě jsem zatím ještě nepřečetla. Jak to máte s Alenkou vy? :)


Mimochodem, Kamila na fotkách je nesmírně fotogenické stvoření, takže jí na blogu uvidíte ještě dvakrát - fotily jsme totiž ještě se spoustou knížek a v podzimní přírodě a obojí, myslím, stojí za to. Těšte se. Líbí se vám dnešní fotky? :)

Řekni vlkům, že jsem doma je smutné, ale krásné čtení

pátek 17. října 2014

Kniha Řekni vlkům, že jsem doma se stala americkým objevem roku a Oprah Magazine a Wall Street Journal ji označily za nejzajímavější loňský debut. Řekni vlkům, že jsem doma napsala Carol Rifka Bruntová a je to půvabný, smutný a dojemný příběh.

Čtrnáctiletá June Elbusová se nejradši ze všeho toulá po lesích za New Yorkem, kde naslouchá vytí vlků, představuje si, že žije ve středověku, snaží se přežít po boku protivné starší sestry Grety a nadevše zbožňuje svého strýčka Finna. Úžasného a okouzlující Finna, který umírá na AIDS. V 80. letech minulého století, kdy se příběh odehrává, je to něco, co se tutlá, za co se lidé stydí, o čem nemluví před dětmi. Když po dokončení Junina a Gretina obrazu Finn zemře, June zjistí, že toho před ní spoustu skrýval. Jeho největším a nejkrásnějším tajemstvím byl jeho přítel Toby, na kterého má na žádost strýčka Finna June dávat pozor. A Toby má zase dávat pozor na June.


No páni. Tahle knížka má tedy rozhodně něco do sebe! Ze začátku (asi dvě tři kapitoly) mi přišla taková mdlá, zápletka mi nepřišla nijak zvlášť zajímavá, bylo to celé takové o ničem. Ale příběh se zničehonic parádně rozjel a za pár dní jsem knížku doslova zhltla. Rozhodně tedy román neodkládejte, pokud vám prvních pár stran nepřijde zajímavých, o hodně byste se ochudili. Ke konci jsem četla schválně pomalu, protože jsem věděla, že mi bude hrozně líto, až zjistím, jak to celé dopadne a příběh skončí.


Samozřejmě je tu důležité, jak se lidé na AIDS tehdy dívali. Jak to bylo hrozné, když nebyli poučeni, jak se to vlastně přenáší. Jak odsuzovali. Bylo by hezké, kdybych mohla říct, že dnes už jsme úplně někde jinde, ale ono to tak vůbec není. Knížka mi připomněla mou školní exkurzi do pražského Domu světla před dvěma roky, kde jsem se dozvěděla, jak jsou lidé pořád plní předsudků. I když dnes už všechny informace mají.


Kniha není jen o AIDS. Je taky o umírání. O hledání sebe sama. O způsobu, jak najít společnou řeč se členy své rodiny, i když se to třeba zdá těžké. June je sice teprve čtrnáct a občas je fakt hodně naivní, ale i tak to je knížka jak pro teenagery, tak pro dospělé. Jen ti zkušenější asi víc dokáží nahlédnout pod povrch a vžít se třeba do situace Juniných rodičů, zvláště její matky, Finnovy sestry. Díky ní je to taky román o sebeobětování, o nesplněných snech, o tom, jak je důležité, vědět, co je důležité.


Právě Juniina matka mi přišla nejzajímavější postavou celé knihy. Je plná nečekaných překvapení. Oproti tomu June, hlavní aktérka celého příběhu, před čtenářem nic neskrývá, a proto bych se nedivila, kdyby leckoho brzy začala nudit. Prostě není nijak zvlášť zajímavá. Mnohem víc mě zaujala její starší sestra Greta, až do poslední chvíle vás autorka napíná, jak to s ní vlastně je a co v sobě tolik řeší. Ovšem Finn, Toby a June byli takoví nemastní neslaní. Tentokrát byli vedlejší hrdinové o něco poutavější.

Bylo ovšem smutnokrásné číst o tom, jak se Toby a June vyrovnávají s odchodem tak blízké osoby. Ačkoliv se Finn objevuje v knize jen málo, jeho postava prostupuje celým dílem a ke konci už máte pocit, že kdykoli se o něm kdokoli zmíní, taky cítíte tu jeho typickou vůni pomeranče a levandule. Samozřejmě je trochu divné, že se čtrnáctiletá holka a chlap přes třicet spolu potulují New Yorkem, zvlášť v tehdejší době. Vede to k několika vtipným situacím. Taková ta knížka prostě je. Divná a vtipná. A smutnokrásná.


Je to ich forma a velmi, velmi čtivá. Jednoduchý styl, hlavně dialogy, žádné dalekosáhlé popisy. Kromě toho všeho bych ještě ráda zapěla chválu na autentičnost doby, v níž se děj odehrává. Holky poslouchají Bon Joviho na walkmanu, večeří Campbellovu rajčatovou polévku a vůbec, ty osmdesátky jsou v té knížce fakt hezky zachycené a přečtení téhle knížky bude možná i fajn způsob, jak zavzpomínat na své dětství / mládí. Nehledě na to, že je to inspirativní a smutnokrásné čtení.



Řekni vlkům, že jsem doma (Tell the Wolves I'm Home) / Carol Rifka Bruntová / Vanda Senko Ohnisková / 2014
Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Jota.

Retro pár

neděle 12. října 2014

Moje úplně první focení páru! A jako řeknu vám, že fotit dva lidi najednou je o dost těžší, než jen jednoho. Hlavně pak při vybírání výsledných fotek, protože tam, kde to jednomu hrozně sluší, ten druhý mrkl a naopak. S Jakubem a Dádou se naštěstí fotilo skvěle, jsou přirození, je s nimi legrace a pohotově zapózovali vždycky tak, jak jsem si přála. Fotili jsme ve Valdštejnské zahradě a myslím, že naše photo session bude i na spoustě fotek turistů. :)


Jak jsem propadla kouzlu Pokání

pátek 10. října 2014

Přijde mi, že spoustu lidí kolem mě Pokání a četlo a je to pro ně báječný a dechberoucí román. Takže jsem po něm taky zatoužila, žejo. Zatím jsem od McEwana četla jen Dítě v pravý čas, na což si můžete recenzi přečíst tady a bylo to velmi zvláštní a velmi dobré. Na Pokání jsem tedy měla vcelku vysoké nároky.

O čem to je? Třináctiletá Briony touží stát se spisovatelkou, nosí hlavu v oblacích a realitu si přikrášluje, jak jen to jde. Její starší sestra Cecilie zahoří láskou k zahradníkovi Robbiemu, který její city opětuje. Celou řadou nešťastných událostí a taky vlivem své bujné fantazie si Briony úplně špatně vyloží Robbieho úmysly a obviní ho ze znásilnění své sestřenice, která se k nim právě přistěhovala. Robbie je odsouzen a aby si zkrátil pobyt ve vězení, dobrovolně se vydá do války. Když si pak po letech Briony poskládá všechny střípky celého dne dohromady, zjišťuje, že Robbieho obvinila neprávem a rozhodne se, že učiní pokání a poprosí svou sestru a Robbieho o odpuštění.

Tohle je, prosím pěkně, děj velice stručně. Odehrává se tam toho spoustu dalšího, jemné nuance, které jsou pro příběh taky důležité, postavy, které stojí za zmínku, ale vypsat to všechno by vystačilo na samostatný článek. Knihu jsem četla jen po velmi malých dávkách a často po nocích, mám ji teď navždycky spojenou s mrazivým nočním vzduchem z pootevřeného okna a naprostým tichem v domě, které přerušovalo jen tikání hodin. Máte ke čteným knížkám taky takovéhle přidružené vjemy? :) Pokání není jednoduchá četba, dost často jsem ho odkládala a zase se k němu vracela. Je to psáno poměrně svižně, ale jazyk autora je docela komplikovaný, bohatý a plný metafor a přirovnání. Bylo to po delší době opravdu kvalitní a vytříbené čtení.

Co se příběhu týče, kdybych nevěděla, kdy se to odehrává, tipovala bych to na nějakou austenovskou éru. Nevím proč, i tím jazykem a stylem psaní mi McEwan Austenovou připomínal. Až když se postavy začnou bavit o blížící se válce, pochopíte, že se nacházíte na prahu 2. světové války. Celý příběh je zvláštním způsobem starosvětský a zároveň moderní, že bych se nedivila, kdyby probíhal v 18. století, ale taky bych uvěřila, že se odehrává v 21. století. A na konci se na jeho práh vlastně dostaneme. Příběh je rozdělen na 4 části; první, druhá a poslední jsou vyprávěny z pohledu Briony a třetí čtenáři líčí Robbie, jeho očima sledujeme hrůzy, které musel prožít během války.

Hlavní hrdinka Briony, od které se odvíjí celá kniha, mi byla sympatická i protivná zároveň; občas jsem měla chuť pořádně s ní zatřást, aby se konečně probrala a někdy jsem její pohnutky docela chápala. Do Robbieho jsem se, myslím, tak trochu zamilovala (zvlášť když vím, že ho ve filmu ztvárnil James McAvoy!) a Cecilie mi svými myšlenkovými pochody byla neuvěřitelně blízká. Ian McEwan zkrátka stvořil skutečné lidi se vším všudy, s touhami a chybami, ale v té své lidské nedokonalosti jsou vlastně dokonalými literárními postavami.

Víte, co mi na knize přišlo nejlepší? Ten závěr. I když mě totálně zdrtil, bylo to úžasné zakončení, protože právě závěr by ve vás měl zanechat celý příliv nejrůznějších pocitů, který si budete ještě dlouho po dočtení knihy vychutnávat. A to tedy McEwan splnil na jedničku. Pokání je kniha, která rozhodně patří k výjimečným literárním pokladům a její čtení bylo skvělým zážitkem. Zanechala ve mně opravdu hluboký dojem.


Četli jste Pokání? Jak se vám líbilo?

Pokání (Atonement) / Ian McEwan / Marie Válková / 2013
Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Odeon.

Festival spisovatelů 2014

úterý 7. října 2014

Kdybych tak měla obraceč času, to bych se pak mohla jít podívat na úplně celý letošní Festival spisovatelů. :) Ale protože mám školu a další povinnosti, podívala jsem se na pražský festival pouze v pátek v poledne, a to na diskuzi o marockém umění a literatuře v sídle Senátu ČR, v překrásném Valdštejnském paláci.
Rozhodně to stálo za to. Když mi přišla pozvánka od pořadatelů festivalu, neváhala jsem ani chviličku, podobné literární akce mám moc ráda. Do Valdštejnského paláce jsem se vydala s kamarádkou a ještě před samotným začátkem diskuze se pokoušela v zahradách ulovit fotku zdejšího páva, který, jak je vidět z fotky, na mě očividně nebyl zvědavý. Tak snad někdy příště. :)

Diskuze o marockém umění a literatuře - ale vždyť já o kultuře Maroka vůbec nic nevím, říkala jsem si. Nakonec to naštěstí nevadilo, ale podle slov účastníků je vážně škoda, že jsem Maroko ze svého knižního wishlistu tak dlouho vynechávala... je to literatura, která je opravdu silně poznamenaná tamějšími politickými událostmi, kulturními odlišnostmi a knihy z této země jsou často velmi silné, dojemné a krutě reálné. Takové jsou i knihy marockého spisovatele Mahi Binebineho a koneckonců asi i umění malíře Mehdi Qotbiho.


Právě tihle dva pánové spolu diskutovali o nejrůznějších věcech; o knihách, psaní, o příbězích, o lidech, které potkali a o lidech, kteří se objevují v jejich dílech, nebo je nějak inspirovali. Bylo to nesmírně zajímavé a inspirující a občas taky dost vtipné, zvlášť když spisovatel líčil, jací jsou jiní autoři vlastně straky a jak si mezi sebou kradou historky, které pak nenápadně vpasují do svých děl. Binebine i Qotbi hovořili ve francouzštině a celý jejich hovor nám byl ve sluchátkách simultánně překládán do češtiny.


Festival spisovatelů měl letos téma "Láska a nenávist" a probíhal od 2. do 4. října a fakt mě mrzelo, že jsem se ho nemohla zúčastnit celého, ale jsem ráda, že jsem stihla aspoň kousek. 



Máte tip na nějakou další literární akci v Praze v nejbližší době? A navštěvujete literární akce pravidelně? :)

Latest Instagrams

© What Jane Read. Design by FCD.