Být imaginárním kamarádem není žádná sranda

čtvrtek 31. července 2014

Být imaginárním kamarádem není žádná sranda. Vlastně je to pěkná dřina. Ale navzdory všem trápením, strachům a obavám je to to nejlepší na světě. Své o tom ví Budo, což je imaginární kamarád osmiletého autisty Maxe.

Díky tomu, že je Max jiný, než ostatní děti, je Budo na světě mnohem déle, než další imaginární kamarádi. Je to vlastně už skoro Metuzalém, a proto je daleko světaznalejší než Štěně, Mlask, Lžíce, Malenka nebo Graham, což jsou další imaginární kamarádi. Ti spolu mohou mluvit, ačkoliv je zbytek světa nevidí. Vidí je pouze jejich dětský kamarád, který si je vymyslel. V okamžiku, kdy na ně dítě přestane věřit, imaginární kamarádi zaniknou. Což je v podstatě to samé, jako by umřeli a Budo se víc než jiní kamarádi děsí smrti.


Když ovšem Maxe přímo ze školy unese učitelka Pattersonová, Budovi nezbývá nic jiného, než se rozhodnout, co je pro něj přednější - jeho vlastní existence, nebo Max? Rozhodnutí, které je na první pohled tak očividné, ovšem není do poslední chvíle jisté, protože Paměti imaginárního kamaráda nejsou černobílé, není tu jen dobro versus zlo, ale celá paleta nejrůznějších barev. A to je na něm jedna z nejlepších věcí.


To vůbec nejlepší, řekla bych, je ten nápad. Postavit do hlavní role a zároveň do role vy
pravěče imaginárního kamaráda je tak originální a neotřelé, že už jen díky tomuhle bych z knížky byla nadšená. Ještě navíc je to čtivé, vtipné, napínavé a trochu pohádkové, což je zkrátka jedinečná kombinace. A třešničkou na dortu je fakt, že ačkoliv o sobě Budo prohlašuje, jaký že je to zkušený chlapík, stále je to "pouze" odraz Maxe, tudíž mají čtenáři možnost vidět svět dětskýma očima. 

Matthew Dicks je skvělý spisovatel. Jeho nejsilnější stránkou jsou silné charaktery postav a taky velmi napínavé popisy situací, kdy jde do tuhého. Závěr knihy, který je opravdu akční, jsem doslova hltala a nemohla se od něj odtrhnout. No a ty postavy... Budo je strašně sympatický. Je dost sobecký, bojácný a zároveň starostlivý a statečný na to, abyste chvílemi zapomínali, že to není skutečný člověk. I Maxe, Budova člověčího kamaráda, vykreslil spisovatel velice věrohodně, a velice přesně a citlivě vystihl vnitřní svět člověka s autismem.


To jediné, co mi na knížce úplně nesedí, je ten nenápadný obal. Sice pěkný a docela vystihující, ale vím, že jsem už knížku jednou viděla v knihkupectví, ale do ruky jsem ji nevzala, právě kvůli tomu, že je obálka nevýrazná. Schválně se koukněte po internetu, jak si s obálkou poradili v jiných jazycích, vypadá mnohem lákavěji. V knize jsem taky zpozorovala tři nebo čtyři překlepy, což pro mě není odrazující, ale říkám si, že tak báječný příběh si zaslouží, aby ho nakladatelství vypiplalo k dokonalosti po všech stránkách.


Otevřený závěr příběhu byl přesně podle mého gusta, ovšem ten, kdo si nerad sám domýšlí konce, nejspíš moc nadšený nebude. A vůbec, něco si musíte domýšlet i během příběhu, ne všechno je tam řečeno polopaticky. Na konci jsem slzu uronila a knížku jsem zavírala s dobrým pocitem z toho, že mám za sebou parádní příběh. Je mi celkem jedno, že mi od začátku bylo jasné, jak to dopadne.

Takže, je vám jasné, že Paměti imaginárního kamaráda si prostě musíte přečíst, že? :-)


Paměti imaginárního kamaráda (Memoirs of an Imaginary Friend) / Matthew Dicks / Dominika Křesťanová / 2014
Za recenzní výtisk děkuji knihkupectví Martinus.cz.

5 nejlepších knih z mého dětství

středa 23. července 2014

Jako velká čtenářka jsem byla v naší rodině známá už odjakživa. Teď už toho nepřečtu ani zdaleka tolik, jako když jsem byla malá. Když mi bylo 7-8 let, přečetla jsem v podstatě cokoliv se mi strčilo pod nos. Od knížek přes časopisy až po návod k použití. Teď už jsem setsakra vybíravější.

I přesto jsem ovšem jako mrně měla svých top 5 knih, které jsem četla pořád dokola, dokud jsem je neznala nazpaměť. A když se mi někdy zasteskne, sáhnu po nich i dnes, i když už jen výjimečně. Dovolte mi, abych vám je představila.

1. Kubula a Kuba Kubikula
Vladislav Vančura stvořil medvědáře Kubu Kubikulu a medvěda Kubulu v roce 1931. Mamka mi tuhle knížku četla před spaním a pamatuju si, že jsem se občas bála, aby na mě ve ztemnělém pokoji někde nečíhalo ohavné strašidlo Barbucha. Pro neposedného mlsouna Kubulu jsem měla ohromnou slabost a pro jeho strach z Barbuchy jsem měla naprosté pochopení. 

2. Pinocchiova dobrodružství
Dřevěného panáčka, kterému se prodlouží nos, když zalže, netřeba dlouze představovat. Dětský román od italského spisovatele Carla Collodiho pochází už z roku 1883 a dodnes ho mají děti rádi. Když jsme si hrávaly s kamarádkami, často jsem si samu sebe představovala jako dobrotivou vílu Modrovlásku. Pinocchiovi jsem držela palce ze všech sil, aby se mu splnilo jeho největší přání, totiž stát se normálním klukem.

3. Ronja, dcera loupežníka
Nejen Ronju, ale i další knížky od Astrid Lindgrenové jsem jako malá zbožňovala. Ronja byla ovšem jednoznačně číslo jedna. Loupežnické příběhy z roku 1981 jsem doslova hltala, trochu jsem se zamilovala do Birka a chtěla si chytit vlastního divokého koně stejně jako Ronja. Když jsme se sestřenicí osidlovaly krajinu kolem naší chalupy nejrůznějšími druhy bunkrů, hrávaly jsme si i na to, že jsme loupežnické dcerky, které utekly svým rodičům, aby žily na vlastní pěst. Jo, až tak moc jsem tu knížku měla ráda.

4. Kdysi dávno, pradávno (Pohádky bratří Grimmů)
Jakože ten nejklasičtější výběr ze všech klasických pohádek. Jeníček a Mařenka, Červená Karkulka, Popelka, Sněhurka, Růženka... Já vím, že jsou to pohádky, které zná každý jak své boty, ale Grimmové to vyprávěli fakt moc hezky. S obzvlášť velkou chutí líčili ty situace, kdy vlk sežral babičku, kdy Růženka usnula na sto let, kdy Jeníčka ježibaba začala strkat do pece... takže je to asi takové strašidelnější, ale fakt dobré. A ty ilustrace v knížce z roku 1984 jsem taky měla ve velké oblibě, i když teď mi přijdou až kýčovité.

5. Na pomoc slůněti Hubertovi
Tohle je velice speciální knížka, kterou mám jen já a nikdo jiný. Napsal a ilustroval ji Martin Donátek v roce 1999 a byla vyrobena pro mě. Od Ježíška. A nejen to. Jsem dokonce i hlavní hrdinkou příběhu. Malá neohrožená Janička a její kamarád Honzík (v té době kámoš, bez kterého jsem nedala ani ránu) se kouzlem přenesou do Afriky, aby našli matku týraného slůňátka z cirkusu, který přijel k nim na vesnici. V Africe zažijí spoustu dobrodružství, ničeho se nezaleknou a sloníka se jim podaří zachránit. Parádní, no ne?

Pohádek a vůbec dětských knížek mám dodnes v oblibě samozřejmě daleko víc. Na tuhle pětici ovšem nedám dopustit a hodlám ji v knihovně přechovávat i pro svá vnoučata. Která knížka z vašeho dětství je pro vás ta nej? :-)

Lolita, světlo mého života

sobota 19. července 2014

Tohle nebude recenze. Nějak se mi nechtělo psát recenzi. Hlavně proto, že už jsem Lolitu přečetla nejmíň třikrát a pokaždé bych ji musela vychválit do nebes. Je to jedna z mých nejoblíbenějších knih a čím jsem starší, tím ji mám raději. Od Martinus.cz jsem dostala tohle krásné vydání z nakladatelství Paseka (2013) a přiznávám, že jen s těžkým srdcem jsem se s ním loučila, abych Lolitu poslala do Knihoběžníka.

Lolita, světlo mého života, žár mých slabin... i kdyby kniha jinak nestála za nic, pro ty úvodní slova by stejně byla výjimečná. Zbožňuju Lolitu, bezvýhradně. Rozhodla jsem se, že vzhledem k tomu, jak je tahle obálka fotogenická a především vzhledem k tomu, že jsem si před pár dny pořídila svou první zrcadlovku, vytvořím jen tak z rozmaru článek plný rozkošných fotek.

Ale přece jen vám k Lolitě ještě řeknu pár slov. Pro ty, co příběh od Vladimira Nabokova nečetli, se ho nejprve pokusím stručně shrnout. Hlavním hrdinou je Humbert Humbert, literární vědec, který má slabost pro "nymfičky" - dívky od 9 do 14 let. Jeho osudovou láskou se stává Lolita, dcera paní Hazeové, u níž se Humbert ubytuje. Aby mohl být své nymfičce nablízku, ožení se s její matkou, která ovšem záhy zjišťuje, co je Humbert zač, ale hned na to tragicky umírá. Humbert se rozhodne, že s Lolitou zmizí; a tím začíná jejich dlouhé putování po celých Státech, dramatické, vyčerpávající a velice kontroverzní, jelikož se brzy ukáže, že Lolita není ani zdaleka tak nevinná, jak se zdálo. Jak to dopadne, samozřejmě neprozradím, ale můžu říct, že jejich dobrodružství bude velmi napínavé a skončí tragicky.

A teď ještě pár zajímavostí o Lolitě:

  • Lolita byla dokončena v roce 1953, ale žádné nakladatelství ji kvůli kontroverznímu obsahu nechtělo vydat. Až o dva roky později se k tomu odvážilo pařížské nakladatelství Olympia Press.
  • Slovo "nymfička" je dnes součástí mnoha slovníků, stejně tak se zažil i pojem "lolita" nebo "lolitka".
  • Jméno jedné z postav knihy, Vivian Darkbloom, je přesmyčkou jména autora.
  • O Lolitě se říkalo, že je to "nejzvrácenější kniha, jakou kdy kdo četl" a "bezostyšná pornografie".
  • Kniha byla ve Francii na nějaký čas zakázána.
  • Lolita byla hned dvakrát zfilmována. V roce 1962 se režie ujal Stanley Kubrick, v roce 1997 režíroval Adrian Lyne.
  • Dnes je Lolita považována za jeden z nejlepších románů 20. století.

Četli jste Lolitu? :-)

Detektivka ze Šumavy

čtvrtek 17. července 2014

Jsem rozmazlená všemi těmi skvělými knižními blogy. Víte proč? Protože než si přečtu nějakou knihu, potřebuju si přečíst její recenzi. Až když Katka Brabcová na svém blogu uveřejnila recenzi na prvotinu Jiřího Březiny Na kopci, konečně jsem si ji přečetla. A pak na sebe byla naštvaná, že jsem to tak dlouho odkládala. Dámy a pánové pozor, po všech těch severských příbězích je tu konečně kvalitní a napínavá česká detektivka.

Hlavní hrdina Milan mi připadal jako strašně typický český student. Končí vysokoškolský obor, kterému se nechce věnovat, snaží se prodlužovat školu jak to jde, jen aby nemusel do pracovního procesu. Hrozně mi připomínal celou řadu lidí, se kterými jsem se denodenně potkávala na koleji. :-) Na druhé straně je tu Helena, která po letech u pražské kriminálky zatouží po klidu vesnice. Jejich osudy se protnou ve Výtoni na Šumavě, kam se Helena přestěhuje a kam Milan přijede psát svou diplomovou práci s religionistickým tématem. Před lety se totiž ve Výtoni zjevil malé holčičce anděl. Údajně. Od té doby je to poutní místo a přitahuje věřící z celé republiky. Milan s Helenou ovšem postupně odkrývají, že se za tajemným zázrakem skrývá něco mnohem skutečnějšího. A hrozivějšího.


Knížka má v rukávu hned několik es. Tím prvním je, že je děsně čtivá. Přelouskala jsem ji za šest hodin ani nevím jak. Tím druhým esem je to, že se odehrává v místech, která jsou mi blízká. Ať už jde o Prahu, kde studuji nebo o Šumavu, kde je můj domov. Obojí činí příběh ještě přitažlivější. No a do třetice je tu fakt, že jde o zajímavý příběh. Jakmile se začtete, nutně potřebujete vědět, jak to celé skončí.


Březina se nebojí pouštět do diskutabilních témat, což oceňuji stejně jako to, že dokonale vyvažuje všechny názory na dané téma - nějakým záhadným způsobem se mu podařilo napsat příběh velmi citlivě, tak, aby se ani jedna strana (v tomhle případě věřící a ateisté) nemohli cítit dotčeně. Navíc mě potěšilo, že se autorovi podařilo vyhnout se typickým stereotypům v rozdílech Praha X venkov.


Bavilo mě dávat si kousek po kousku dohromady celou skládačku. Nejdřív jsem si myslela, že se prostě jen ukáže, že to žádný křesťanský zázrak nebyl, ale Březina mě pěkně převezl a v druhé polovině dostane příběh mnohem temnější a depresivnější ráz. Co mi trochu zkazilo výsledné rozuzlení, bylo, když jsem hlavního pachatele objevila ještě před Milanem a Helenou. Je škoda, že to tak bije do očí. Na druhou stranu je fajn, že i přesto mě závěr příběhu dokázal překvapit. Jak už mnozí vědí, upřednostňuji otevřené konce. A protože si Březina nezvolil jednoznačný happyend, dávám další bod k dobru.


Hlavní postavy jsou děsně sympatické. Nemůžu si pomoct. Už dlouho se mi nestalo (a jen za 6 hodin!), abych se s knižními hrdiny tak nerada loučila. Milan je fajn týpek, takový ten kluk odvedle, co vám vždycky pomůže, když potřebujete. Helena je přesně tak rázná a srdečná, abyste si ji prostě zamilovali. Oba dva jsou svým způsobem netypičtí, a přesto dokonale zapadají mezi skutečné lidi. Takhle to, prosím pěkně, vypadá, když spisovatel dokáže vdechnout svým postavám život.


Kromě toho, že jsem byla o krok napřed před Milanem a Helenou v luštění výtoňské záhady a že se Milan občas choval trochu hloupě, aby se pátrání neposouvalo příliš rychle, jsem s knihou Na kopci nadmíru spokojená. Příběh s nenápadným názvem, který prý vznikl ze sázky s kamarádkou, si rozhodně zaslouží vaši pozornost.


Na kopci / Jiří Březina / 2013

Když učitelka touží po svém žákovi

úterý 15. července 2014

Přečetla jsem Tampu, dozajista jednu z nejkontroverznějších knih letošního roku. Přečetla jsem ji jedním dechem a bylo to skvělé.

Celeste Priceová má všechno - dokonalou postavu a krásnou tvář, zazobaného manžela, slušnou práci učitelky na střední škole. Jedna věc jí ovšem ke štěstí chybí. Její muž je totiž o celých sedmnáct let starší, než by podle ní měl být. Celeste je šestadvacet a jejím toužebným přáním a nejstrašnějším tajemstvím je sex se čtrnáctiletými kluky. Ovšem ne s jen tak ledajakými. Musí být plašší, bez akné a naprosto oddaní. Jeden takový, Jack, patří do její třídy, která se hned na začátku roku stává Celestiným lovištěm.


V Tampě sledujeme milostný románek mezi učitelkou a jejím žákem a taky životní osudy jedné totální sociopatky. O Celeste se nedá mluvit jako o pedofilce v pravém slova smyslu, protože její vnímání světa je prostě úplně pokřivené. Příběh sledujeme z jejího pohledu a ona si zkrátka dokáže všechno odůvodnit tak, že nakonec čtenáře nenapadá snad jediné proti. Copak je něco špatného na tom, že puberťák zcela dobrovolně podlehne své sexy mladé učitelce?


Celeste je neuvěřitelná postava a hrozně mi připomínala Hannibala z Mlčení jehňátek nebo nějakou takovou podobnou zrůdu, která zkrátka myslí a vnímá úplně jinak. Nic jí nedonutí zastavit se, něco jako výčitky svědomí u ní neexistuje. Jakmile se před ní objeví překážka, nějak se prodere zase zpátky, vydupe si svou, chladně a racionálně uvažuje, jak z toho ven. Ani špetka pokory nebo pokoření. Pokud jste velcí moralisté, asi byste se u téhle knížky dost navztekali.


Jack, Celestin "milenec", je až komicky typická postava pro takovéhle situace. Je tak trapně průhledný, že setsakra doufám, aby to byl spisovatelčin záměr, protože jinak by to bylo hodně smutné. Chová se přesně tak, jak předvídáte, nikdy neudělá nic nečekaného. Na druhou stranu od Celestina manžela, frajírkovského policajta, nikdy nevíte, co čekat.


Někomu prý trvalo delší dobu, než je Celestino vyprávění chytlo nebo překonali ten prvopočáteční odpor. Přiznávám, že mně to přišlo víc vzrušující než nějaké ty Fifty shades, ačkoliv je tu sex popisován bez příkras. Samozřejmě je to taky mnohem zvrácenější a ujetější, takže předpokládám, že tohle opravdu není knížka pro křehké dušinky. Je to knížka pro ty, co jim nevadí vidět svět pohledem sociopata. Pak se vám to bude číst jedna báseň. A bylo by fajn, kdyby se takoví čtenáři našli, protože je to čtivé a zároveň ne pokleslé, což je kombinace, kterou u podobné literatury vídáme málokdy. Naposledy snad u Nabokovovy Lolity.


Tampa (Tampa) / Alissa Nutting / Martin Pokorný / 2014
Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Odeon.
Za čaj Tarlton děkuji eshopu Čajovinka.cz.

Zamilovala jsem si Muže jménem Ove

pondělí 7. července 2014

Tak jsem si přečetla všemi vychvalovaný román Muž jménem Ove. Podle recenzí a tweetů a statusů jsem se měla připravit na humorný román křísnutý kapkou smutku a nostalgie. Nutno říct, že nikdo nekecal, tohle na Oveho přesně sedí. Ale nikdo mě nevaroval, že jde o jednu z nejlepších knih, jakou jsem doposud přečetla.

Ovemu je devětapadesát a žije sám v domě ve vilové čtvrti. Je samozvaným strážcem pořádku, který nedodržuje nikdo kromě něj. Poté, co ho vyhodili z předsednictva čtvrti, což sám považuje za převrat, ho v životě těšily jen dvě věci - jeho Saab, což je, jak ví každý trumbera, to nejlepší auto na světě, a pak jeho žena Sonja. Jenže ať chceme nebo ne, věci kolem nás se mění, umolousaní kocouři se nám nastěhují do bytu, pákistánská rodinka se mermomocí snaží spřátelit a nikdo nechápe, že tenhle protivný dědek, jehož životní filozofii porozumí jen málokdo, se chce prostě jen v klidu zabít.

Řeknu to hned. Miluju Oveho! Ove je ztělesněním všeho, co mě na lidech vytáčí, ale miluju ho z jednoho velmi individuálního důvodu - hrozně mi totiž připomíná mého dědu. Děda je podobný mudrlant a perfekcionista, který vzpomíná na staré dobré časy, opečovává své drahocenné auto, málokdo je mu dost dobrý, své city nerad dává najevo a přitom by na své nejbližší nedal dopustit. V žabomyších válkách mezi Ovem a sousedy jsem si jen dokolečka říkala: Safra, přesně můj děda! Ove to občas vyhnal do extrému, jasně, ale stejně.

Takže bylo nasnadě, že dřív nebo později Ovemu úplně propadnu. Ale asi by se to nestalo, kdyby mu jeho stvořitel, Fredrik Backman, nenapsal tak dobrý příběh. Nejprve jsem si říkala, že je to jednoduchý, prvoplánový humorný románek, u kterého čtenář relaxuje. Potom jsem si chvíli myslela, že to bude ironické a nejapné, pak zase, že smutné a těžké a depresivní. Taky jsem se domnívala, že by to mohl být příběh neskutečně dojemný a láskyplný. Tak. Na závěr se tohle všechno spojilo dohromady a vznikl z toho Muž jménem Ove. Je to tohle všechno a ještě o trochu víc.

Fascinovalo mě, jak spisovatel Backman dokázal propojit jednotlivé střípky tak, že se toho čtenář o Ovem dozvídá postupně víc a víc, dokud si ho úplně nezamiluje. Míchá se tu Oveho minulost se současností, dozvídáme se, jak to, že se z něj stal takový morous jako je teď, sledujeme jeho životní osudy, které jsou osudy obyčejného, a přesto výjimečného člověka. Na pozadí románu se odehrává i velký milostný příběh, přesto podaný jednoduše a skoro suše (protože Ove tyhle serepetičky stejně nemá rád). 

Původně jsem si do svého recenzního notýsku poznamenala, že knížce vytknu, jak je leckde až zbytečně technická a taková "chlapská". Samozřejmě mám na mysli Oveho posedlost auty a hodnotit každého podle jeho vozidla. Jenže se nakonec ukázalo, že za značkami se skrývá mnohem víc než jen lidská pýcha. Jakmile jsem si přečetla, jak to vlastně doopravdy bylo s automobilovou válkou Oveho a jeho souseda Runeho, bylo mi jasné, že mám před sebou knížku od výjimečně dobrého spisovatele. Ale že tam přece jen jde trochu i o ta auta jako taková dokazuje fakt, že se švédská automobilka k románu hrdě přihlásila a podle iLiteratury.cz k románu napsala vlastní recenzi.

Jsem ráda, že tohle není jedna z těch knih, kde hlavní hrdina hraje prim a ostatní nestojí za nic. Upřímně jsem si oblíbila ráznou Parvaneh a jejího manžela "mameluka" Patricka. Ostatní postavy spíš tak "přicmrndávají", ale ani jedna není k zahození. Oveho manželku Sonju nevyjímaje, to je učiněný anděl. U té jediné mě trochu štvalo, že na rozdíl od ostatních nemá jedinou vadu a je zkrátka dokonalá. Ale možná jsme ji jen viděli Oveho očima, i když prostřednictvím autora, protože román je psaný v er formě.

Někteří románu vyčítají zbytečně dojemný konec, ale dle mého je prostě nevyhnutelný. A přiznám se vám, že ačkoliv nejsem zrovna citlivka, když jsem dočítala Oveho, brečela jsem jako želva. I když nejsem příznivcem natvrdo uzavřených konců, tady jeden takový je a vůbec mi to nevadilo.

A jak se to čte? V pohodě. Není to velkolepé dílo, jazykově mistrně vybroušené, vlastně docela obyčejně psáno. Zajímavé jsou prostřihy Oveho nespisovné mluvy, které se překladatelce Jitce Herčíkové povedlo dokonale vybrousit, ale nijak zvlášť mě styl psaní autora nezaujal. Nejde o to, jak je to napsáno, ale co napsal. Fredrik Backman stvořil další legendární literární postavu a já už se nesmírně těším, až ji uvidím i na filmovém plátně.


Muž jménem Ove (En man som heter Ove) / Fredrik Backman / Jitka Herčíková / 2014
Za recenzní výtisk děkuji knihkupectví Martinus.cz.

Kolik řečí umíš...

pátek 4. července 2014

Mám za sebou 6 let školní angličtiny, nejprve čtyři roky na gymnáziu a dva roky na vyšší odborné škole, tak jsem si řekla, že je nejvyšší čas, abych ji začala jaksepatří využívat. Rozuměj - abych začala číst knihu v originálním znění.

Začínala jsem pomalu. Už od pradávna si hledám překlady svých oblíbených písniček. Dneska už zpívanému slovu v angličtině dokážu celkem v pohodě porozumět. Pokračovalo to seriály. A taky filmy. Protože k českému dabingu mám (snad kromě Přátel) spoustu výhrad, začala jsem sledovat seriály a filmy s titulky v původním znění. Dnes už zvládám své oblíbené i bez titulků. A teď jsou tedy na řadě knihy.


K překladům mívám u recenzí výhrady, takže jsem si představovala, jak by bylo hrozně fajn, kdybych mohla přeskočit všechny ty křečovitě překládané přezdívky a nespisovné výrazy, které se v daný moment vůbec nehodily. Jasně, že ve škole jsem se k nějakým textům dostala, ale nikdy jsem nepřečetla celou anglickou knížku od začátku až do konce. Až doteď.


Nevím, proč jsem se zrovna teď tak kousla, možná proto, že mám hodně volného času nebo proto, že mi kamarád povídal, jak měli v Neoluxoru Game of Thrones za 179,- Kč a Hru o trůny za 539,- Kč. A taky to bylo možná tím, že mi naše učitelka angličtiny řekla, že mi ta "ájina" docela jde a že bych se jí přes léto měla věnovat. Zkrátka a dobře, rozhodla jsem se, že si něco přečtu. V angličtině.


Zaúkolovala jsem knihovnici v městské knihovně v mém rodném městečku a dostala dvě knihy - Harry Potter and the Philosopher's Stone a anglicko-českou verzi Saturnina na rozehřátí. Vždycky je, myslím, lepší, začínat těmi dvojjazyčnými knížkami, aby si člověk zvykl na to, že čte v jiném jazyce a hned vedle měl perfektní překlad. No a pokračovat by se rozhodně mělo něčím, co v češtině zná jako své boty. Harry Potter byl v mém případě perfektní volba.


Upřímně řečeno, nejdříve to šlo ztuha. Saturnin byl ještě dobrý, ale Harry Potter se mi nečetl dobře. Z Brumbála je najednou Dumbledore a kdo si má, ksakru, pamatovat, která kolej je která? Když jsem se prokousala ke konci, byla jsem na sebe jaksepatří hrdá. Jasně, že teď nesáhnu po Steinbeckovi v originálu, ale aspoň vím, že něco už jsem přečetla. Pravděpodobně se co nejdřív vrhnu na druhý díl Pottera nebo zkusím nějaké klasické pohádky. Zkrátka něco jednoduchého a oblíbeného, aby se mi to čtení v angličtině zase nezošklivělo. Už se ale nemůžu dočkat, až jednou napíšu recenzi na knížku třeba o půl roku dřív jen proto, že ji dokážu přečíst v originále. Třeba novou detektivku od Rowlingové. To by bylo něco.


Když už jsem vykoumala, že mě čtení v angličtině docela baví, ráda bych se něco dozvěděla o těch nejlepších knihkupectvích / vydavatelstvích zaměřených právě na knížky v cizích jazycích. Samozřejmě, že bych si knihu mohla objednat z ciziny, ale chtěla bych vědět, zda něco takového funguje u nás. Víte o něčem? Dejte mi tip! Zatím znám slovenské EuroBooks, což je prima stránka, kde si můžete objednat třeba právě Harryho Pottera nejen v angličtině, ale taky třeba v němčině, francouzštině nebo italštině. Takže si procvičíte všechny jazyky, co umíte, na knížkách, které máte nejvíc rádi. 


Na závěr nutno dodat, že mé angličtině to skutečně prospívá. Mluvit anglicky po mně radši moc nechtějte, ale rozumím už docela parádně. Na tom mluvení budu ještě muset trochu zapracovat. Takže pro všechny, kteří se chtějí zlepšit v cizím jazyce a nechce se jim platit drahé kurzy (a jsou to vášniví čtenáři), můžu cizojazyčné čtení jedině doporučit. Teď přes léto si na to určitě najdete čas. A znáte to, kolik řečí umíš, tolikrát jsi čtenářem. ;-)


Co vy a knížky v originále (popřípadě v cizích jazycích)?

Latest Instagrams

© What Jane Read. Design by FCD.