10 věcí, podle kterých poznáte booklovera

Tak mě napadlo, že bych mohla zkusit shrnout své poznatky za tři roky, co se rozhlížím v české knižní blogosféře. Článků o tom, jak vypadá dnešní nefalšovaný booklover (neboli hezky česky knihomol) už jsem pár přečetla a moje postřehy se pravděpodobně nebudou zase tak lišit. Ale třeba vymyslím něco nového. Tak jdeme na to. Jak poznáte booklovera?

#1 Harry Potter

Díky čemu jsi začal číst? Od booklovera na devadesát devět procent dostanete odpověď, že to bylo díky sedmi dílům Harryho Pottera, které si kupoval za první kapesné. Pravděpodobně taky čekal na sovu s dopisem z Bradavic. A kdyby si nasadil Moudrý klobouk, dostal by se do Nebelvíru, přinejhorším do Havraspáru. Pokud to byla dívka, v dětství byla stejná šprtka jako Hermiona. Pokud to byl kluk, Hermiona se stala jeho první platonickou literární láskou.

#2 Záložky

Zakládáte si knížky papírovými kapesníčky, jízdenkami, případně, nedejbože, ohýbáte roh stránky? V tom případě rozhodně nejste booklover. Bookloveři mají styl. Pokud už nemají sbírku záložek Ze života knihomolů od Martinus.cz, které byly speciálně navrženy různými autory, věřte, že vždycky mají v záloze nějakou jinou, ohromně designovou záložku, třeba od Bookmarklovers. Protože zmuchlaný papírový kapesníček na Instagramu nevypadá tak dobře. Že.

#3 Citáty

Opravdový booklover sdílí svůj životní úděl s ostatními. No two persons ever read the same book. Keep calm and read books. So many books, so little time. A to je jen zlomek. Nakonec to vypadá, že bookloveři nemají žádné opravdové přátele. Protože jejich nejlepším přítelem je přece kniha. Taky se zdá, že milostný život pro ně neexistuje. Jelikož žádný kluk se nemůže ani přiblížit jejich vysněnému knižnímu hrdinovi a každý večer usínají v posteli s knížkou. 

#4 Typické drobnůstky

Očmuchávání zbrusu nové knihy. Nakukování do knihkupectví pod záminkou, že se jdete jen podívat, navzdory tomu, že víte, že odejdete minimálně se třemi románky. Snění o tom, že se právě nacházíte v příběhu, který čtete. Srovnávání knih v knihovně podle určitého řádu. Kilometrové wishlisty plné knížek, na jejichž čtení nemáte čas. Do tří metrů od vás se vždy nachází nějaká kniha. Rozumíte slovům jako young adult, víte, že Metafora není jen metafora. Dokážete se u knížky nahlas smát nebo se dojmout k slzám. Když se blížíte ke konci dobré knížky, trochu napětím zadržujete dech. Děláte něco z toho? Jste booklover.

#5 Instagram

O své knižní úlovky se pravidelně dělíte se sociálním světem. Než se pustíte do své ovesné kaše s borůvkami z farmářského trhu, nezapomenete na hashtag #jimesknihou. A pro jistotu ještě #copravectu, kdyby to náhodou všem nebylo hned jasné. Taky pravidelně ukazujete kupičku knížek, která čeká na přečtení. Aby ostatní bookloveři věděli, že v tom nejsou sami.

#6 Spoustu času na čtení

Život booklovera je úžasný. Booklover nedělá nic jiného, než že utrácí statisíce za knihy, které pak čte, fotí a nejlépe pak o nich píše na svůj blog. A všechno to dělá v nějaké totálně stylové kavárně vedle cappuccina a cheesecaku. Nebo s nějakým super vege občerstvením. Ehm. Protože občas jsou to tak trochu hipsteři.

#7 Znalec

Booklover má něco načteno, takže vám hravě dokáže poradit, co je typické pro magický realismus a co pro beatníky. Z fleku vysype pět názvů knih od Hemingwaye a pět od Remarqua. Ví, že se Čapek ani teoreticky nemohl potkat s Němcovou. Když před ním začnete Byl pozdní večer, první máj... hravě odříká další verše. Kromě toho je pochopitelně grammar nazi a je dost pravděpodobné, že pokud jste mu napsali, že právě sedíte u babyčky, už s vámi nikdy v životě nepromluví.

#8 Srazy

Booklover s radostí kvituje každou příležitost setkat se s dalšími booklovery. Tudíž každý druhý měsíc pořádá knižní srazy, na kterých se všichni druží a podle drbů, co se ke mně donesly, si prý užijí velkou spoustu zábavy. Dokonce i té neknižní!

#9 Tvoje nejoblíbenější knížka?

Otázka, kterou každý booklover nesnáší. Proč, říkáte si? Vždyť je to jasné. Jak si má člověk z tolika skvělých příběhů vybrat jeden jediný? Už jste vybírali tu nejlepší příchuť zmrzliny, tu nejhezčí písničku, ty nejkrásnější boty? Aha, tak víte, jaké je to peklo. Pokud budete chtít booklovera potěšit, zkuste otázku položit jinak: Jaké jsou tvé oblíbené knížky? Uvidíte, že booklover pookřeje. A bacha, pak bude mluvit asi tři hodiny v kuse.

#10 Láska...

...ke knihám. Jako by to nebylo na první pohled jasné, že. Bookloverem jste především tehdy, pokud srdcem i duší své knižní poklady zbožňujete. Nemusíte je hýčkat a oprašovat v knihovně, ale třeba tahat v kabelce a namáčet ve vaně -> důležité je, že s nimi trávíte čas! 


Jste bookloveři? Já rozhodně.

A ještě něco navíc...
Napište mi do komentářů, jak se podle vás pozná booklover. Nezapomeňte se podepsat celým jménem, napsat svůj e-mail a milé od vás bude, když dáte like facebookové stránce nakladatelství Jota. Vyberu 2 nejoriginálnější odpovědi, které získají nový knižní hit od Joty Bílá jako sníh, rudá jako krev. Výherce vyhlásím v pondělí v poledne na svém Facebooku


Věčný národ se strachy netřese

Na festivalu Belles Lettres jsem si pořídila knížku Věčný národ se strachy netřese. Čekala tam na mě, mám ji na wishlistu už pěkně dlouho, už od té doby, co o její autorce Shani Boianjiu psala Růžová panda. Jaké to bylo?

Jael, Avišag a Lea jsou tři obyčejné náctileté holky, které myslí na kluky, líbí se jim Protivný, sprostý holky a jejich mysl nejvíc zaměstnává, u které z nich doma uspořádají večírek. Až na to, že kvůli signálu musí běhat po celé vesnici, Avišag zrovna oznámili, že její bratr zemřel a brzy budou muset všechny tři narukovat. Protože v Izraeli je vojna povinná i pro holky. Tak to prostě chodí.

Šani Boianjiu prošla stejným výcvikem jako její hrdinky, takže vše popisuje nesmírně autenticky. Je to zvláštní kniha, protože tu není typický vypravěč. Ve vyprávění se střídají Jael, Avišag i Lea, do děje nahlížíme jejich pohledem pomocí ich i er formy, někdy v přítomném čase, občas se vracíme do minulosti. Příběh začíná na hodině dějepisu v karavanu, který měli na vesnici místo školy, a pokračuje mezi elitními střelci, strážci hranic a policisty na kontrolních stanovištích. Dívky se rozcházejí a zase scházejí.

Po dlouhé době se mi opravdu líbila anotace knížky. Zvlášť tahle věta: Žijí v jedinečné, jakoby zhuštěné vteřině těsně předtím, než začne jít o život. To je hrozně vystihující. Ve válce se totiž dost často na něco čeká. Očekávala jsem dramatickou akci, ale Šani Boianjiu mi přichystala něco úplně jiného. Čtenář po celou dobu čtení velmi intenzivně prožívá onu zhuštěnou vteřinu, celou dobu čeká, kdy konečně vypukne to zabijácké šílenství, které na dívkách zanechá nesmazatelnou stopu (tak jako na všech vojácích ve všech románech), ale ono se pořád tak nějak nic neděje a najednou zjistíte, že jste byli svědky hromadného znásilnění, ale Shani Boianjiu vás přímo skrze tak odpornou věc protáhla doslova ledabyle, jako by nic.

Je to zvláštní kniha. Na jednu stranu máte pocit, že by to byl docela obyčejný románek o tak trochu pošahaných holkách, které si samy se sebou neví moc rady, ale ty válečné kulisy tomu dodávají úplně nový rozměr. Je to vtipné. Ten kousavý humor mě bavil. Taky je to napínavé. Svíravé. Úzkostné. Bláznivé. Smutné. Těžké. Dramatické. Ačkoliv se tam většinou nic moc neděje.

Četla jsem tu knížku v horkých dnech v našem obzvlášť horkém obýváku, kde se v létě drží všechno teplo, protože to k té knížce tak nějak patří. Dusný večer a studená cola. Ta knížka je přesně taková, dusná a studeně syrová.

K Lee, Avišag a Jael jsem překvapivě hodně přimkla. Na první pohled se mohou zdát trochu plochými postavami, protože je autorka v příběhu příliš nepopisuje. Místo aby jejich chování a vzhled opisovala, nechává je ke čtenářovi přímo promlouvat, což mám daleko radši. Zvláště Jael jsem si hodně oblíbila a loučila se s ní těžko. Na druhou stranu mi trochu vadilo, že styl vyprávění byl po celou dobu příběhu až překvapivě stejný, navzdory tomu, že ho vyprávěly tři různé osoby. Taky bych podotkla, že ani jedna z dívek nijak zvlášť nevyspěla, a to mezitím proběhlo pěkných pár let a setsakra životních zkušeností. Když se s nimi na konci loučíme, jsou to zkrátka ty samé náctileté holky jako na začátku.

Trochu mi to připomínalo román Žena prchá před zprávou, tou svou naléhavostí a zvláštně úzkostnými pocity, které to ve mě zanechalo. Tak či tak je jasné, že je to výjimečná kniha. Skoro tři sta padesát stránek jsem přečetla za tři dny, a to mě nehnala zvědavost, jak to celé dopadne. Užívala jsem si to. Je to dobře napsané, výrazné, zapamatovatelné, moudré a ironické. A navíc to má v sobě tu nepopsatelnou naléhavost.

Přečtěte si to.



Věčný národ se strachy netřese (The People of Forever Are Not Afraid) / Šani Boianjiu / Tomáš Suchomel / 2013

5 smyslů, 12 autorek, 31 povídek

Zrak. Sluch. Čich. Chuť. Hmat. 5 základních smyslů. 12 českých autorek. 31 povídek. 1 povídková kniha. Všemi smysly. Skvělý čtenářský zážitek.

Na tuhle knížku jsem se dívala hrozně skepticky.

Já nána.

Jenže ono to má růžový obal, nakladatelství Jota to zařadilo do Beletrie pro ženy a jedna z těch autorek píše pro časopisy Maminka, Miminko a Dieta (tři různé tituly).

Tak jsem holt předpojatá, no.
Už nebudu. Slibuju.

Protože jsem zase jednou narazila na skvělou knížku, která klame tělem. Očekávala jsem povrchní povídky bez šťávy a emocí, dostala jsem hluboké příběhy, které ve vás zanechají spoustu nejrůznějších pocitů. Někdy je to spíš pachuť, hořká a smutná, jindy zase napětí, radost, rozněžnění nebo nostalgii. Mají tisíc vrstev a tisíc různých podob. Všechny stojí za přečtení.


Z autorek jsem poznala akorát Barboru Baronovou, protože vím o její spolupráci s Ditou Pepe. A taky už jsem zabloudila na web své (skoro)jmenovkyně Jany Benešovské. A zbytku přítomných dam jsem neměla sebemenší tušení a tak nějak hloupě předpokládala, že povídky od těch známějších budou lepší, nebo aspoň čtivější. Nakonec mě nejvíc dostala povídka Pomerančová, kterou napsala Renata Fíková, blogerka roku z blogů na iDnes.cz, o které jsem nikdy neslyšela. Kdo by to byl řekl.




Kniha je rozdělená na 5 částí.

Podle pěti smyslů.

Každý ze smyslů je uveden černobílou fotografií Davida Konečného. Ne všechny spisovatelky napsaly povídku na všechna témata. Některé napsaly jen dvě, některé čtyři. Limit se očividně nestanovil. Zadání ovšem všechny splnily do puntíku. Z každé povídky, ať už se vztahuje ke kterémukoli ze základních lidských smyslů, ten jeden základní lidský smysl naprosto jasně vyzařuje. 


Nejintenzivněji jsem to cítila u čichu.

O čichu se píše nejlíp. Nejniterněji, nejpalčivěji.
Zase se prokázalo moje tvrzení, že přijít o čich by bylo stejně hrozné jako ztratit zrak. 

Protože povídky psalo 12 úplně odlišných lidí, nenajdete tu jednotný styl psaní nebo vyjadřování. A to je na téhle knížce taky krásné. Je to v podstatě docela útlá knížka, ale plná rozmanitosti. Občas mi něco nesedlo, třeba ta různá nářečí prostě nemusím, jsem radši, když se používá jednoduchá, spisovná čeština. Ale dohromady to spolu tak nějak ladí.


Navíc je v téhle knížce strašně silně znát ten "ženský prvek", to, že se dvanáct žen vypsalo pro své čtenáře společně. Ačkoliv jsou nejednou hlavními hrdiny muži, stejně je tohle ženská kniha. Což ovšem neznamená, že ji nemohou číst muži, to vůbec ne. Měl by si přečíst každý, kdo pátrá po kvalitní současné české literatuře.

Kterého smyslu si ceníte nejvíc?


Všemi smysly / Barbora Baronová, Jana Benešovská, Blanka Čechová, Renata Fíková, Pavla Horáková, Barbora Janečková, Ilona Laužanská, Jana Micková, Jana Potužníková, Veronika Šlechtová, Zdeňka Šubrová, Iveta Vařečková / 2014
Za recenzní výtisk děkuji knihkupectví Martinus.cz.

Jak jsem byla na Belles Lettres

První ročník mikrokonference o literatuře s názvem Belles Lettres se pořádal od 13. do 15. června, a to hlavní se událo v sobotu. To se totiž sešli ti praví bookloveři, aby si poslechli prezentace a diskuze od těch nejpovolanějších a nejzajímavějších lidí v českém knižním světě. Losekoot, Nekuda, Ludwig, Biernátová, Doušek... byli tam všichni. Mám pro vás rozsáhlý písemný i fotografický report z celé soboty. Jdeme na to.

Celé se to konalo v Era světě na Jungmannově náměstí v Praze a trvalo to tři dny. V pátek proběhl zahajovací večírek, v sobotu hlavní mikrokonference, v neděli workshopy a čtení s autory. Celý festival byl zaměřený na začínající autory, tudíž jste se mohli dozvědět, jak přestat prokrastinovat psaní knihy, co je v příběhu nejdůležitější (tak schválně, začátek, prostředek nebo konec?), jak propagovat sebe a svou knihu na internetu, jak to chodí s e-knihami a audioknihami... Zkrátka, pořádná porce zajímavých informací pro každého, pro koho knihy něco znamenají.


Součástí Belles Lettres byl knižní dobročinný market, do něhož knížkami přispěla celá řada báječných nakladatelství - od Hosta přes Labyrint a Jotu až po Jan Melvil Publishing a Baronet. Výtěžek z marketu jde Výboru dobré vůle, což je součást Nadace Olgy Havlové. Přišlo mi skvělé, že si pořadatelé festivalu našli nějaký způsob, jak udělat návštěvníkům radost a malé dobro najednou. Koupila jsem si Věčný národ se strachy netřese od Šani Boianjiu. Kromě toho se mi na Belles Lettres vryl do paměti projekt NAD ČAROU a originální zazipovaná kniha Umělec, vila a bazén, o které jsem toho už hodně slyšela a v sobotu jsem si ji konečně mohla prohlédnout. 


Ale teď už konečně k povídání o sobotě. Byl to můj šťastný den, protože jsem na festival původně vůbec neplánovala jít. Nakonec se mi ale den předtím, v pátek třináctého, podařilo získat jednu vstupenku od nakladatelství Host. A tak jsem vyrazila. S mou drahou Katkou a dalšími blogerkami jsme si ten den parádně užily.


Jako první na Belles Lettres mluvil Petr Ludwig. Jeho Konec prokrastinace jsem četla před rokem (místo učení na zkoušky) a bylo to zajímavé, nicméně život mi to nezměnilo. Ale slyšet Petra Ludwiga mluvit naživo je něco úplně jiného. Je daleko přesvědčivější než ve své knize, vtipný a dobrý řečník. Jeho tipy na různé aplikace, programy a softwary, které vám pomáhají soustředit se, určitě vyzkouším. Ale hlavně jsem si z jeho přednášky odnesla, že překážky je třeba brát jako výzvy. Trochu klišé, ale opravdu to na mě zapůsobilo.


Po Ludwigovi nastoupila známá blogerka a booklover od Martinus.cz, Michaela Losekoot. A ne sama. Společně s ní přišel sám F. M. Dostojevskij, alias Karel Novotný. Zkoumali jsme Facebook a Twitter Dostojevského, co dělá špatně a co dobře a na příkladech jsme zjistili, jak by se měl spisovatel starat o osobní branding. Bylo to inspirující a zábavné, dostala jsem mindless tričko a fjodorku.


Olga Biernátová je můj velký vzor, stará se totiž o sociální sítě největšího českého knihkupectví Neoluxor. Seznámila posluchače s book trailery a teasery, pověděla něco o hashtazích, blog tours, o tom, jak by měl autor spolupracovat s publikem, s blogery a s knihkupcem. Na její prezentaci se už můžete podívat online. Hned na to nás čekala diskuze s Michaelou Losekoot a Filipem Douškem, což je autor "nejočekávanějšího debutu" Hejno bez ptáků. Filip Doušek povídal o tom, jak se rozhodl, že si vydá knihu sám, co všechno to obnášelo a jak to nakonec dopadlo. Bylo to milé a plné inspirace, Doušek totiž klade nesmírně dobré otázky, třeba jestli vás vede strach, nebo údiv. O Hejnu bez ptáků se tu rozepisovat nebudu, ale určitě si knížku a její příběh vyhledejte, stojí to za to. Já už ji mám, dokonce s věnováním, a brzy se do ní pustím.


Joachim Dvořák, majitel nakladatelství Labyrint, hovořil o tom, jak nejlépe oslovit nakladatele, o ambicích spisovatele, o tom, co spisovatelé chtějí... Bylo to poučné a chytré. Stejně tak se mi zamlouvalo i povídání Jiřího Vlčka, což je zakladatel knihkupectví Palmknihy.cz. Od něj jsem si zapamatovala především to pamětihodné "Nevydáte dobrou e-knížku bez papírový." 


Z e-knih jsme se pak přesunuli na audioknihy, o kterých přednášel Jiří Procházka, zakladatel a vydavatel Walker&Wolf. K audioknihám jsem měla vždycky trochu averzi, nemám totiž dvakrát v lásce, když mi někdo předčítá, raději si čtu sama potichu. I přesto mě tahle přednáška bavila stejně jako ostatní a Jiří Procházka měl pár opravdu trefných připomínek. Věděli jste třeba, že když je audiokniha dva týdny po sobě na prvním místě v žebříčku prodejnosti, znamená to, že se jí prodalo třeba jen 27 kusů? A přitom přečíst osmisetstránkovou bichli pro čtenáře není problém, kdežto když mají třicetihodinovou audioknihu, cukají se.


No a na závěr přišel odborník na slovo vzatý ve světě tvůrčího psaní, René Nekuda. Díky němu jsem zjistila, že knihu touží napsat přibližně tři čtvrtiny lidí kolem nás, že podle statistiky v ČR milion lidí něco píše (cokoliv) a že pouze psaní se uživí zhruba 3 až 5 % lidí. Pověděli jsme si, jaké překážky na vás při psaní čekají, že ne vždy je dobré porušovat pravidla, že objevovat vlastní schopnosti je úžasně zábavné. A René Nekuda byl taky úžasný a zábavný.


Celý den se o nás ukázkově staral tým ze Sushitime a Fruitisima, něco na čtení dodaly také Respekt, Literární noviny a Labyrint všem účastníkům věnoval svůj pověstný Almanach, design svými polštářky vyladil Typoland. Pořadatelem celé akce byla agentura Freya CZ a odborným partnerem Martinus.cz.


Mám z té soboty strašně dobrý pocit. Ze všech řečníků doslova čišelo nadšení a radost z toho, co dělají a já odcházela celá nadšená, radostná a inspirovaná, takže děkuju nesmírně organizátorům i přednášejícím na Belles Lettres za parádní zážitek! :-)



Co by na festivalu nejvíc lákalo vás? :-)

5 pražských kaváren, které byste neměli minout

Do kaváren chodím ráda. Mlsat, posedět s kamarády, přečíst knížku, učit se, pracovat. Už jsem si zvykla, že mám kolem sebe hluk a šum a nedělá mi potíže se i tak soustředit. Rozhodla jsem se, že vás seznámím s kavárnami v Praze, kde mě můžete docela často potkat. Jsou to ráje pro vaše chuťové buňky, svým designem zalahodí oku a klidně bych v každé z nich strávila zbytek života.


#1 Friends Coffee House

Přestože zrovna tuhle kavárnu navštěvuji nejkratší dobu, píšu ji sem jako první, protože jsem se do ní úplně zamilovala. Je rozdělená na 3 části, z nichž ta první s prosklenou stěnou a fontánkou se bezvadně hodí na první rande, ta druhá s červenými zdmi a zásuvkami všude kolem je jako dělaná na pracovní schůzky a ta třetí s krbem, pohodlnými křesly a knihovnou patří lelkařům a knihomolům

Najdete ji v Palackého ulici jen pár kroků od Václaváku. Objednávku učiníte hned za dveřmi, dostanete číslo a jdete si vybrat místečko. Já jsem tu poprvé přišla na chuť kapučínu, a to mi kafe nikdy předtím nechutnalo. Nejčastěji si tu dávám právě tohle a k tomu kuřecí sendvič - prima lehký, ale vydatný oběd. Za vyzkoušení stojí i jejich tvarohový dort nebo jogurtový shake. Obsluha se tu ochotou leckdy může až přetrhnout, pokud něco chcete, ale jinak vás nechávají na pokoji - zvlášť pokud máte nos zabořený do některé z jejich knížek.


#2 EMA espresso bar

Jak jsem říkala, nejsem kávomilec, proto mě EMA nalákala spíš na design, který jako by z oka vypadl nějaké hipster kavárně z Berlína. Mám EMU za humny mého pražského bydliště, takže se tu často stavím na domácí limonádu a koláč.

EMA bude přímo před vámi, když vylezete ze správného východu stanice metra Náměstí Republiky, v ulici Na Florenci. Čeká na vás vlastně je jen jedna velká místnost. Asi to nebude vyhovovat těm, kteří jsou zvyklí na soukromí, ale mě docela baví sedět u jednoho velkého stolu na oprýskaných školních židličkách se spoustou cizích lidí - už jsem se takhle s někým párkrát dala do řeči, když vyzvídali, co že to zajímavého zrovna čtu. Pro samotáře se tu najdou ještě dva stolky před vitrínou a několik barových židliček. Rozhodně můžu potvrdit slogan této kavárny, a totiž že EMA Má Atmosféru.


#3 Můj šálek kávy

Tuhle kavárnu mám naopak trochu z ruky, takže jsem se tu zatím moc neohřála. Každopádně mě to tu ale nadchlo! Karlínský zázrak najdete v Křižíkově ulici a je to sympatické místo s křiklavě barevnou cihlovou zdí, dřevěnými stolky, knihovnou a těmi nejlepšími dortíky. Naprosto vyhovuje jak na práci, tak na zábavu. S kamarádkou bychom tu vydržely vysedávat celou věčnost.

Doporučuji vyzkoušet čokoládový a banánový dort, ty vás rozhodně nezklamou. A jejich domácí citronáda se šalvějí je čiré osvěžení v horkých dnech. S kávou neporadím, ale místní barista je prý vyhlášeným odborníkem na slovo vzatým. Nic víc jsem tu zatím nezkoušela, ale kdybych už dosmrti měla jíst jenom ty dva dorty, stačilo by mi to. Přičtěte k tomu sympatické posezení venku v pěkném počasí a vyjde vám z toho kavárnický ráj.


#4 Monolok Cafe

Moje místečko v Moravské ulici na individuální Naučmese kurzy. Tím svým minimalistickým designem, v němž převažuje bílá a hnědá, je totiž na první pohled elegantním pracovním místem. Všude zásuvky, kolem vás svítí jablíčka na laptopech, tu a tam vidíte, jak si kdosi v raybankách fotí právě donesenou objednávku iPhonem. 

Ale tím bych vás možná naopak odlákala. A to bych nerada, protože to tu mám moc ráda. Fascinuje mě, jak umí být Monolok útulný a obsluha vždy přívětivá. Navíc je tu v hezkém počasí k dispozici malá zahrádka, od okolního světa oddělená vysokou zdí, plná zeleně, kde si můžete nerušeně užívat jejich prvotřídní kávy co jen hrdlo ráčí. Já si tu dávám domácí ledový čaj a dort z lesního ovoce, který nedoporučuji, pokud se na něm nechcete stát závislí.


#5 Bio Zahrada

Jen kousíček od Monolok Cafe, v Belgické ulici, je další prima kavárnička. A vůbec, na Vinohradech se s těmi skvělými podniky v poslední době doslova roztrhl pytel. Bio Zahrada je malá, útulná a trochu chaotická, ale to jí jen dodává na půvabu. Zvlášť teď na jaře a v létě sem ráda chodím, protože mají k dispozici úplně báječnou zahrádku, hned vedle Náměstí Míru, ale máte pocit, jako byste byli v jiném světě. Není tu nezvyklé, že se vám na stůl snese ptáček a začne uzobávat z vašeho dortíku.

Já sem chodím mlsat, samozřejmě. Na ty zdravé zeleninové obědy plné domácích surovin mě moc neužije, nicméně oceňuju je. Mými nejoblíbenějšími lahůdkami tu jsou citronový dort a tradiční cheesecake, po kterém bych se utloukla. S domácí limonádou to jde skvěle dohromady. V Bio zahradě můžete také koupit bio ňaminky z jejich bio obchodu, abyste se měli prima a bio i doma.


Tohle je moje jednoznačně nejoblíbenější pětka pražských kaváren. Neuplyne snad ani týden, abych jednu z nich nenavštívila. Teď se chystám pořádně prozkoumat Marthy's Kitchen a Cheecup


Co vy a kavárny? Chodíte do nich často? Vaše nejoblíbenější pochoutka? A hlavně - vaše nejoblíbenější kavárna? ;-)