Čtu si / fotím se

sobota 31. května 2014


Báječná fotografka Janka Šimáčková si mě vzala do parády a já jí v pražském Friends Coffee House zapózovala s knížkami. Podívejte se, jak to dopadlo. ;-)

Posílám knížky do světa

čtvrtek 29. května 2014

Stala jsem se knihoběžníkem. Co to znamená? Je to úplně jednoduché. Přečtu knížku, oblepím ji speciálními samolepkami, vyšlu ji do světa a dám o tom vědět na webu Knihoběžníka. Tenhle projekt pro všechny milovníky knih má na svědomí knihkupectví Martinus.cz a je parádní.

Jednoduše a stručně přímo z knihoběžnických stránek:

Knihoběžník vznikl v roce 2010, aby podněcoval lidi ke čtení. Každý člověk se může na webu přihlásit, vytvořit si svůj profil a hledat knihy. Knihy najde podle mapy a mohou být schovány doslova kdekoli na světě - na veřejných prostranstvích či budovách nebo pod lavičkou v parku. Každá kniha v projektu má své vlastní identifikační číslo, díky kterému dokáže člověk tuto knihu na webu přihlásit jako "čtenou" a pak ji odhlásit a schovat na další místo. Následně po uvolnění popíše na webu, kde knihu schoval a může ji hledat další čtenář. Každý může přidat i vlastní knihy.

O Knihoběžníkovi jsem věděla už dlouho. Chtěla jsem to zkusit. Ale nějak jsem se pořád nemohla odhodlat.
I když mi knihovna přetéká knihami, které už nikdy znovu číst nebudu.

Když mě tedy knihkupectví Martinus.cz oslovilo, abych si Knihoběžníka vyzkoušela na vlastní kůži, neváhala jsem ani chviličku. Během několika týdnů jsem rozeslala hned 4 knížky. Všechny putovaly do kaváren, které jsou jako stvořené pro knihomoly, knihožrouty a další knihomilce. A pro kavárenské povaleče jsou jednoduše povinností. Do každé knížky jsem navíc napsala osobní věnování, ale to už si přečtou jen ti, co knížku objeví.


Kam jste se tedy mohli za mými knihami vypravit?


První knihoběžnickou knížku, Dlouhou cestu dolů, jsem umístila do své oblíbené kavárničky Madam Čokoláda v mé rodné Sušici na Šumavě. Mám k ní vřelý vztah, protože jsem v ní strávila celou pubertu i dospívání. Tady jsem si dávala rande a drbala s kamarádkami. Knížka tu vydržela sotva jeden den, tolik je Knihoběžník populární.


Zbytek knížek je rozmístěný po Praze. Tu další, Hledání Aljašky, jsem schovala do knihovničky v Mém šálku kávy. Tahle karlínská idylická kavárna nabízí nejen báječný šálek kávy, ale taky posezení ve vystajlovaném prostředí. Navíc tu mají banánový dort, pro který bych vraždila.


EMA espresso bar je jen coby kamenem dohodil od mého pražského bydliště a je to hipsterský ráj. Sedí se tu na starých školních židlích a mají ty nejlepší sendviče. Chodím sem jen na svačinku, ale milovníci kávy určitě ocení, že zdejší baristé jim splní, co jim na očích uvidí. Nechala jsem tu filozofické Umění života od Zygmunta Baumana.


Mou poslední knihoběžnickou zastávkou byl Friends Coffee House. Nejprve jsem si zamilovala jejich design (ještě nikdy předtím jsem se necítila v kavárně jako doma), potom jsem se zamilovala do jejich dortíků. Je to tu útulné a elegantní zároveň. Do jejich knihovny jsem přidala románek Dobrý proti severáku.


Jestli vás na Knihoběžníka nenalákaly fotky, snad zabere následující. Připravila jsem si pro vás pár bodů, proč je tenhle projekt tak děsně fajn.

  • Je to jako geocaching, jenže lepší. Protože nenajdete krabičku plnou cetek a nesmyslů. Najdete humor, drama, napětí, lásku, vášeň, dojetí, vztek či strach. Najdete příběh.
  • Uděláte někomu radost. Samozřejmě taky někdo udělá radost vám, žejo. Ale důležitější je, že díky vám někdo bude potěšen, že najde knížku, kterou už si třeba chtěl děsně dlouho přečíst a v knihovně by na ni čekal ještě půl roku. Na Knihoběžníkovi mě nejvíc potěšily fotky na Instagramu od těch, kteří už našli moje knihy.
  • Pojedete na výlet. Neváhejte a vypravte se do Sušice. Určitě tam brzy někam schovám další knížku. Sušice je totiž (zcela objektivně!) druhé nejkrásnější město ČR, hned po Praze.
  • Kromě toho se podíváte do bezva kaváren, kde si dáte bezva pochoutky.
  • Je to zábava. Fakticky. Díky Knihoběžníkovi jsem se seznámila s několika majiteli kaváren, při schovávání knížek se bavila s přáteli, úplně cizí lidi se mi ozývali, že mou knížku našli a posílali mi její fotky.

Tak jsem vás nalákala? Doufám, že ano.

Brenda rocks!

pondělí 26. května 2014

To bylo tak. Nakladatelství Jota všechny knižní blogery na Světě knihy nalákalo na spešl 50% slevu. Takže snad není bloger, který by z veletrhu neodcházel s nějakou knížkou od Joty. Já jsem si už dopředu vybrala Brendu Velikou, protože jsem od Payna četla Neviditelného i Helenu a děsně se mi to líbilo. Jak tedy u mě dopadla Brenda?

Brenda Blattová mě měla jistou už od té doby, co jsem si přečetla anotaci na knížku. Brendě je šestnáct, je tlustá, ve škole platí za outsidera a o kvalitách jejího společenského života svědčí fakt, že má na Facebooku čtyři přátele - autistického bratrance a tři amatérské korejské stepaře, které zná jen prostřednictvím YouTube.


No jo. Já vím, že je tenhle anotační začátek omílaný ve všech recenzích.


Když ono to ale skvěle vystihuje atmosféru celého příběhu. Je to celé přesně tak ironické (občas až jízlivé), uštěpačné a bohorovně realistické. C. D. Payne se tentokrát vžívá do kůže obézní puberťačky, která se musí poprat s přechodem na internátní školu, zákeřnými spolužačkami, excentrickou rodinkou, prvními láskami a spoustou dalších trablů, mezi které patří i homosexuální liliputáni. 


Celý příběh je vyprávěný ich formou z Brendina pohledu. Brendu budete milovat bez ohledu na to, kolik čokoládových tyčinek Heath dokáže v knize spořádat. Fakticky. Jo, je sice občas trochu sebestředná, sobecká či vztahovačná, jenže kdo takový občas není, žejo. Každý má v sobě takovou malou Brendu Blattovou. Ale ten její ostrovtip, uštěpačné poznámky a geniální ironii má tedy málokdo. Při čtení jsem se smála nahlas. Miluju Brendu!


Příběh jako takový občas místy pokulhává. Trochu mě zarazila zápletka s Brendinou božskou spolužačkou Marií, která si překvapivě zrovna Brendu vybere, aby se stala její novou nejlepší kamarádkou. Hm, čekala jsem od toho nějaké šťavnatější rozuzlení. Stejně tak jsem byla trochu rozpačitá z náhlého zmizení Brendina kamaráda Bricka, který knížce dodává zajímavější (a šílenější) rozměr.


Na druhou stranu konec jako takový byl přesně podle mých představ, ne příliš uzavřený, vlastně jen tak zlehka naznačený. A tak to mám ráda. Taky musím vyseknout Paynovi poklonu za to, jak báječně se dokáže vžít do všemožných dívčích potíží a trablů. I když to někdy trochu přeháněl a parodizoval. Ale to se k Brendě prostě hodí.


Ráda bych tu taky vyzdvihla překlad Nadi Funiokové. Brenda totiž rozhodně není čistě spisovná duše a pro nějaké to drsnější slůvko nejde daleko. Její nespisovná řeč ale v knížce dokonale sedí, nikde nepůsobí nepatřičně ani netahá za uši. Čte se to jedna báseň. Víme sice, že C. D. Payne nepatří mezi vzletné spisovatele chrlící jednu básnickou metaforu za druhou, ale jeho knížky jsou tak čtivé, vtipné a prostě senzační, že vám doma zkrátka nesmí chybět.



Co vy a C. D. Payne? ;-)


Brenda Veliká (Brenda The Great) / C. D. Payne / Naďa Funioková / 2013

Se učit, se učit, se učit

pátek 23. května 2014

Dějiny české sociologie jsem poprvé spatřila ve výloze své oblíbené Academie na Václaváku. Nebudu vám lhát, byla to láska na první pohled. Jo, jsem jeden z těch cvoků, co mají rádi sociologii.

Totiž. Mám ráda společenské vědy. A mám ráda dějiny. Když to spojíte dohromady a napíšete o tom knížku, budu nejšťastnější. Zdeněk Nešpor (a kolektiv) mi tohle provedl se sociologií. Dějiny české sociologie jsou nesmírně objemná a podrobná bichle o všem důležitém, co se kdy v Čechách v sociologii událo. Jak to vlastně celé v tom 19. století vzniklo, pak se to hodně motá kolem Masaryka a Beneše a na závěr přihodí pár úvah na téma, jestli má dnešní sociologie podobu už jen anket veřejného mínění.

Je tu všechno. Všecičko, na co byste si jako studenti / učitelé / milovníci sociologie / milovníci společenských věd / milovníci tlustých bichlí mohli vzpomenout. Nebudu vám lhát, už jsem četla i záživnější knížky a úsporné písmo a absence krátkých vět tomu zrovna moc nepomáhají. Není to knížka pro radost, to je jasné. Je to knížka, která svými rozměry okamžitě evokuje studium, dřinu, pot, slzy...

...ale tak když už mám pro to své studium něco udělat, tak ať udělám to nejlepší, ne?

S Dějinami české sociologie v tomhle případě nesáhnete vedle. Já jsem, co se sociologie týče, dost amatér, knížku jsem si pročítala a prohlížela hlavně proto, že mám tak ráda ty společenské vědy a že mi podobně tlusté knížky dělají ohromnou radost. Nešporova kniha byla ovšem schválena i odbornicí na slovo vzatou, studentkou sociologie a sociální politiky, mou drahou kamarádkou Lucií. A byla mi okamžitě zabavena jako první pomoc při zkouškovém období.

Co konkrétně v knížce zaujalo mě?

S chutí jsem si početla o tom, jak se rodila sociologie za Masaryka (mám ráda to prvorepublikové období) a taky jak se vyvíjela za Foustky a Chalupného. Setsakra zajímavé to se sociologií bylo i během 2. světové války a za komunistické vlády. Přiznávám, že po transformaci už mě ta novodobá sociologie zrovna dvakrát nebrala - měla jsem trochu dojem, že je to vlastně celé o ničem. Nebavilo mě to. Ale to je jen mým osobním vkusem, poslední kapitoly nijak nepokulhávají za těmi prvními.

Kapitoly v knížce jsou přehledně rozdělené na podkapitoly a podpodkapitoly. Jen bych propříště možná doporučila přece jen rozdělení na menší odstavce, aby to čtení rychleji utíkalo. Jinak ovšem nemám výhrady. Dějiny české sociologie jsou parádní studnicí moudrosti pro všechny, kteří chtějí načerpat co nejvíc znalostí o české sociologii. Je to taková sociologická wiki ve vaší knihovně. ;-)


Dějiny české sociologie / Zdeněk R. Nešpor a kolektiv / 2014
Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Academia.

Problémy knihomola

pondělí 19. května 2014

Řekla jsem si, že už by to chtělo přidat zase článek osobnějšího rázu. Ale taky to bude trochu o knihách. Mám teď totiž tak trochu knihomolský problém.

O co jde?

Knížky se mi nevejdou do knihovny. Což je vlastně eufemismus pro skutečnost, že moje knihovna, pořízená před deseti lety, se zvesela rozpadá, sténá a povoluje pod tíhou všech těch knih.

Co vám budu povídat, můj blog a z toho plynoucí recenzní výtisky jí zkrátka daly pořádně do těla.

Vždycky mi trvá, než se k něčemu rozhoupu, a nejinak tomu bylo s výběrem nové knihovny. Větší. Stabilnější. Masivnější. Nebo případně více malých knihovniček. Nevěděla jsem si rady, protože on je výběr docela velký a já navíc nemám žádné specifické požadavky, kromě té velikosti, stability a masivnosti. A dřevitosti, protože já se zkrátka ráda obklopuju dřevem.

No a když jsem tak zoufale projížděla internet, přišla mi nabídka od nábytkářské firmy For Living. Jako na zavolanou. Prý jestli bych nebyla pro nějakou spolupráci a že mimo jiné nabízejí i knihovny, které bych mohla propagovat na blogu. Hm, ale mě jen tak někdo na spolupráci nenaláká. To by se mi teprv musely ty jejich knihovničky zamlouvat.

Tak jsem se na ně koukla. A světe div se, ony se mi fakt zamlouvají.

Nejdřív jsem si trochu prolustrovala tu firmu. Uklidnilo mě, že mají na Heuréce 90% hodnocení, že dodávali nábytek třeba i do České televize a že si je internetoví lidé veskrze chválí. No a pak už jsem se jenom kochala. Líbí se mi knihovna, která vypadá jako stará komoda, s prosklenými dvířky a malou skříňkou. Líbí se mi masivní, úzké vysoké knihovny i ty malé čtverhranné, které se budou skvěle vyjímat pověšené na zdi. 
Starší polovina mé knihovny
Jejich knihovny dle mého sice nejsou žádné designové zázraky, ale o to jsem stejně nestála. Moje požadavky splňují dokonale. Jsem zkrátka klasik. Rozhodla jsem se, že si od nich nějakou pořídím. A myslela si, že mám vyhráno.

Cha, jenže já pořád netuším, která to bude. Pomůžete mi? Vybírejte mezi touhle nápaditější z dubového dřeva nebo touhle stylovou smrkovou kráskou. Barvou se mi hodí obě, ale nemůžu se rozhodnout, která se mi líbí víc.


Co vy a vaše knihovny? Máte je designově vypiplané nebo knihám vyhrazujete jen nějakou poličku? Jak jste ke své knihovně přišli? Podělte se se mnou o své knihovnické příběhy! ;-)

Vydejte se na Dlouhou cestu dolů

čtvrtek 15. května 2014

Přečetla jsem svého prvního Hornbyho. A rovnou jsem začala s tím, co je teď od něj vůbec nejpopulárnější - Dlouhá cesta dolů. Pokud jste o ní neslyšeli, je to nové britsko-německé filmové drámo, jehož hlavním tahounem má být bývalý agent 007. Na film jsem zatím žádné velké superlativy neslyšela, ale na knížku, to zas jo.

Zápletka je jednoduchá a plná mně sympatického suchého britského humoru. Martin, Maureen, JJ a Jess se sejdou na Silvestra na střeše věžáku Toppers' House - s úmyslem spáchat sebevraždu. Jejich životy jsou podělané různým způsobem a i když se možná někomu mohou zdát některé jejich důvody k sebevraždě malicherné, co my víme, co by oddělalo nás, žejo. Důležité je, že i přes depresi, která tuhle čtyřku svírá, se společně rozhodnou, že se pokusí nezabít do Valentýna. A do té doby... bude jejich život lepší, ale možná taky horší než dosud.

Při čtení téhle knížky jsem si prošla třemi fázemi. Na začátku to bylo samé "Jo! Skvělé, vtipné, čtivé, úúúžasné!" Zhruba v polovině následovala podivuhodně nudná pasáž, kterou jsem jakžtakž přelouskala a div jsem knihu neodložila. Nakonec jsem to ale nějak přežila a dobře jsem udělala, protože ten závěr byl dle mého famózní a já se zase báječně bavila a hltala příběh těch čtyř roztodivných bláznů. Trochu zvláštní, ale ve výsledku se mi knížka líbila.

Martin, Maureen, JJ a Jess se ve vyprávění střídají a pokaždé hovoří ze svého úhlu pohledu. Protože Nick Hornby není žádný amatér, ale spisovatelský kumštýř, máte tak na výběr hned čtyři různé styly psaní. Každá postava je úplně jiná, uhlazený Martin, staromódní Maureen, sečtělý JJ a potrhlá Jess, ale v každém je něco zajímavého, netradičního a neotřelého, na každém něco milujete a něco nesnášíte. Vsadím se, že v originálu je to střídání role vypravěče ještě zajímavější, ale nutno říct, že překlad do češtiny od Michala Prokopa je prvotřídní kvalitka.

Ačkoliv každý hrdina má něco do sebe, mou favoritkou byla už od začátku uťáplá Maureen, jejíž neustálý údiv nad zhýralostí zbytku party byl pro mě nevyčerpatelným zdrojem zábavy. Při čtení jsem pořád očekávala nějaká moudra, citáty, hlubokomyslné věty, znáte to. Taková ta slova, co byste očekávali v knížce o sebevraždách. Zvlášť od Maureen. Ale Nick Hornby se k ničemu takovému neuchyluje a sází jen na svůj břitký humor a trefné poznámky. Mám dojem, že mnoho sebevrahů by to ocenilo víc, než dojemné fráze.

Asi to není kniha pro každého, a pokud už teď víte, že vám britský humor nesedne, radši se do ní nepouštějte, budete zklamaní. Příběh není ani pro ty, co ujíždějí na akci a velkém dramatu. Tohle je spíš komorní záležitost, která funguje na dobře vystavěných dialozích a uštěpačných poznámkách. Všechny postavy jsou tu vykresleny jako živé a vůbec bych se nedivila, kdybych někdy v trafice v nějakém bulvárním plátku uviděla na titulní stránce fotku Martina Sharpa, toho bídáka...


Dlouhá cesta dolů (Long Way Down) / Nick Hornby / Michal Prokop / 2014
Za Chocolate Sticks děkuji eshopu Čajovinka.cz.

Proč si musíte přečíst knihu Jak být ženou

čtvrtek 8. května 2014

Víte, jak se o Padesáti odstínech šedi říkalo, že je to ženská erotická bible? Že je to knížka, která oslní všechny ženy? Albatros kvůli tomu dokonce uspořádal knižní posezení pro veřejnost, věnoval ho v podstatě jen a pouze tomuhle bestselleru. Byl to omyl, samozřejmě. Padesát odstínů šedi toho možná říká spoustu o inteligenci a kvalitě čtenářů, ale rozhodně neukazuje ženskou sexualitu v nijak zvlášť lichotivém světle.

Chcete vědět, která knížka tohle dokáže? Jmenuje se Jak být ženou a napsala ji novinářka a moderátorka Caitlin Moranová. Je to jedna z mých nových nejoblíbenějších knížek.

Proč?
  • Caitlin Moranová je fakt chytrá. Logicky argumentuje a i když nehledá kompromisy, uznává názory jiných.
  • Taky je vážně vtipná. Dostala jsem záchvat smíchu, když jsem si četla a přitom si čistila zuby a málem se udusila. Taky jsem se při ní smála v metru, v posteli, při přednášce a v kavárně. Vzhledem k tomu, že podle Moranové je smích setsakra sexy, už jsem jistojistě zapůsobila na davy mužů.
  • Jak být ženou je hrozně čtivé. Jak říkám: četla jsem to při čištění zubů, v metru, v posteli, při přednášce, v kavárně...
  • Autorka si nebere servítky. Slova, které se v knížce běžně vyskytují, byste asi v běžné konverzaci nahlas neřekli. Ale o to větší grády a šťávu její eseje mají.
  • Nic není tabu. Moranová se rýpe v sexu, menstruaci, holení, pornu, v palčivých otázkách o dětech a potratu. Tahle knížka je zároveň i nesmírně otevřenou zpovědí. Překvapivě však ani na chviličku nespadne k lehkému čtivu, červené knihovně nebo poučnému kázání.
  • Zjistíte, co je to feminismus. Pro mě mělo tohle slovo ještě nedávno trochu trpkou příchuť. Když se řeklo feminismus, představila jsem si neoholené holky, co se snaží překazit nejnovější soutěž krásy a zároveň opravit rozbitý motor u auta. Hrdě jsem prohlašovala, že já feministka rozhodně nejsem. Teď hrdě prohlašuju, že feministka jsem. Moranová mě donutila podívat se na to z úplně jiného úhlu pohledu.
  • Váš šatník a botník dostanou úplně nový rozměr. (Platí pouze pro dámy.)
  • Je to knížka pro obyčejné ženy a holky, protože autorka taky byla takovou obyčejnou holkou a její cesta za úspěchem neobnášela drastické diety a plastické operace.
  • Je to knížka i pro muže. Vážně si myslím, že se z ní stejnou měrou mohou poučit ženy i muži. Měli by! Svět by byl mnohem hezčí místo, kdybychom jsme na střední povinně četli Caitlin Moranovou.

Tahle knížka mě totálně nadchla svým přístupem a pohledem na věc. I když s autorkou v lecčems nesouhlasím, neznamená to, že bych se u čtení nebavila nebo mi to nepřišlo zajímavé. Jediné, k čemu bych měla malou výtku, je český překlad. Caitlin Moranová jakožto sloupkařka často píše o světoznámých celebritách a některé historky nebo pikantnosti vytahuje právě v téhle knize. Ale při čtení o Demi Mooreové a Amy Winehouseové jsem trochu skřípala zuby; jasně, že někdy to přechylování nevadí, většinou to nezní zvlášť blbě, ale u těch zažitých jmen bych to příjmení příště tak neznásilňovala

Chcete se něco dozvědět o sobě, dámy? Chcete se něco dozvědět o nás, pánové?
Padesát odstínů šedi hoďte do koše. Nebo spíš do kontejneru na papír. Tam se o sexu nic nedozvíte. Proboha, vždyť to ani není vzrušující.

Seznámit se s Caitlin Moranovou je oproti tomu šíleně vzrušující.


Jak být ženou (How to Be a Woman) / Caitlin Moranová / Petra Jelínková / 2012

John Green ve své prvotině hledá velké Možná

pondělí 5. května 2014

Hledání Aljašky jsem si přála hned jak vyšlo v češtině, protože velkou fanynkou Johna Greena jsem už od chvíle, co jsem si přečetla jeho Hvězdy nám nepřály. Díky Martinus.cz se mi to přání splnilo, a tak vám teď povím, jak se mi to líbilo.

Hlavním hrdinou Hledání Aljašky je šestnáctiletý Miles alias Váleček a - jak jinak - Aljaška, ta nejbláznivější, nejvtipnější a nejvíc sexy holka na světě. Milesovi, jehož dosavadní největší vášní bylo sbírat poslední slova významných osobností, se v životě nestalo nic pozoruhodného, až do chvíle, kdy se rozhodl přejít na internátní školu Culver Creek. Začal hledat své velké Možná. Válečkův život se díky Aljašce Youngové a rozhodně ne nudnému životu na nové škole náhle rozpoltí na dvě části - na předtím a na potom.


To nejlepší na Hledání Aljašky je to, že je to strašně smutné, ale přitom vůbec ne dojemné, spíš hodně sarkastické. Podobně jako Hvězdy nám nepřály. Dočetla jsem se, že Aljaška je lepší / horší než Hvězdy, ale pro mě tohle neplatí. Obě dvě knihy jsou strašně krásné a nikdo mi nevymluví, že jsou to ty nejbáječnější young adult na světě. John Green je zkrátka můj velký spisovatelský favorit. A vám je už teď jasné, že kritiky se asi nedočkáte. Správně.


Miles Halter zvaný Váleček (protože je tak strašně hubený, v tom je ta ironie) vypráví ze svého úhlu pohledu příběh, který se mohl stát klidně třeba vám. A nebo vám. Je naprosto obyčejný, ale tím, jak ho Váleček vypráví, stává se něčím neuvěřitelným a velkolepým. Green zkrátka umí vyprávět. Umí z obyčejných příběhů udělat neobyčejné. Stačí mu na to jednoduchá slova, obyčejné věty, ničím výjimečná slovní zásoba. Na první pohled nic zvláštního. Jenže jak on ta slova umí používat! Vždycky se tu objeví něco, pár slov, věta, která vás praští do očí, ta její nekomplikovaná moudrost vám zahltí mozek a vy si říkáte - jo, to je ono! Tohle je o mně. O mém životě. Takhle to má být. Tohle přece říká všechno.


To je to kouzlo Greenových knih. Nespočívá v důmyslných zápletkách ani v budování napětí. Nic vás nevyděsí, nedojme k pláči, nerozzuří. Celou dobu jen lačně hltáte tu moudrost viděnou napůl dětskýma očima. 


Samozřejmě, že hlavní hrdiny jsem si zamilovala. Všichni jsou to vlastně hrozní outsideři, ale ve Válečkových očích se mění na ty nejbáječnější lidi pod sluncem. Nejsem si jistá, jestli jsem měla radši Válečka nebo jeho nejlepšího kamaráda Plukovníka, ale jsem si zcela a absolutně jistá, že jsem bezmezně milovala impulzivní Aljašku Youngovou, tu nejztřeštěnější holku na světě. Na Greenových knihách je taky bezva, že i vedlejší postavy mají šťávu, takže profesor Stařík nebo rumunská studentka Lara vám budou připadat stejně super.


Je to jedna z těch vzácných knížek, kterou jsem nezhltla jen tak naráz (i když by to nebyl sebemenší problém), ale schválně si ji šetřila a těšila se na chvíle absolutního klidu, kdy jsem si ji dosyta vychutnávala. Přečtěte si to taky, jo? A pak mi napište, jestli už jste našli své velké Možná. A jestli nevíte, jak se sakra dostat z toho labyrintu. To by mě fakt zajímalo.


Hledání Aljašky (Looking for Alaska) / John Green / Veronika Volhejnová / 2013
Za recenzní výtisk děkuji knihkupectví Martinus.cz.

33 lidí, kteří hýbou českým knižním světem

čtvrtek 1. května 2014

Za knihou nestojí jen autor a vydavatel. To přece ví každý. Ale není na škodu si to čas od času připomenout a prokázat úctu těm, kteří třeba na první pohled nejsou ve světě literatury vidět, ale nejsou o nic méně důležití. Proto vzniklo dílo Knihy a jejich lidé od Jiřího Trávníčka.

Kromě autora se v téhle sbírce profesních životopisů seznámíte celkem se třiatřiceti nakladateli, knihkupci, , spisovateli, redaktory, recenzenty, publicisty, překladateli, antikváři, knihovníky... uf, je jich prostě hrozná spousta. Srdéčko každého knihomola musí prostě chtě nechtě nad touhle knížkou plesat radostí. Dozvíte se všechno o životě těch, kteří skutečně hýbou českým knižním průmyslem.

Jasná musthave knížka, ne?

Všechny čtenářské osudy jsou vyprávěné v ich-formě právě těmi, kteří je skutečně prožili a prý byly upravovány jen minimálně, takže jde o skutečné autentické zpovědi. To je báječné, protože knížka tím pádem není psaná jen jediným univerzálním jazykem a stylem, ale je neobvykle bohatá, protože každý autor má svůj vlastní způsob vyjadřování, leckdy i dost svérázný. Co se týče jejich příběhů, vždycky se to nějakým způsobem dotýká jejich práce a hlavně knih. Knížky, čtení, psaní... od chvíle, kdy tihle lidé vzali do ruky svou první knížku až do vrcholu jejich dosavadní profesní kariéry. 

Nechybí tu ani úvahy o tom, co se podle nich bude dít s papírovými knihami / knihkupectvími / knihovnami do budoucna, takže je to i dobrá četba k zamyšlení. Všechny názory a vzpomínky a drobné střípky jsem přímo hltala! Bylo to skvělé čtení, fakticky. Se spoustou z nich jsem v lecčems nesouhlasila, občas jsem se u toho pobavila, většině jsem dávala za pravdu. Hodně mě toho překvapilo, třeba to, jak dnešní čtyřicátníci a padesátníci odsuzují moderní beletrii - takový Harry Potter většině připadá snad až malicherný, nad tím jsem jen kroutila hlavou. 

Taky jsem byla překvapená, že drtivá většina z nich nepodléhá dnešním médiím - upřednostňují rozhlas před internetem, což je na jednu stranu asi docela hezké. Že většina nemá televizi, to mě spíš uklidnilo. Já už jí zapínám jen kvůli pohádkám na Vánoce (a kvůli vylepšené Popelce o letošních Velikonocích) a jinak mi taky vůbec nechybí. Ale bez internetu bych moc dlouho nevydržela.

Vzpomínky zvláště na minulý režim jsou občas vážně pamětihodné. Například když takový pan Kanzelsberger vypráví, jak se kdysi muselo na knížky čekat ve frontách a srovnává to s dneškem, když jsou čtenářům servírovány v e-shopech div ne na zlatých podnosech. Opravdu známých osobností - i pro nečtenáře - se tu samozřejmě vyskytuje víc. Takovou Simonu Monyovou jistě není třeba představovat, stejně tak básníka J. H. Krchovského. Mile mě překvapilo, že svou troškou do mlýna přispěl i můj budoucí učitel architektury knihoven, Ladislav Kurka. Taky mě potěšilo, že Martin Machovec, známý literární kritik, editor a redaktor byl kdysi na vojně v mé rodné Sušici... Věřím, že na každého v knížce čeká nějaké takové milé překvápko.

A kdyby náhodou ne, stejně si tu knížku užijete, protože je děsně čtivá a zajímavá a inspirativní. Samozřejmě mě napadá spoustu dalších osobností na české literární scéně, které by si zasloužily, aby se o nich v téhle knize psalo, ale není to nafukovací, že. Třeba jednou Trávníček vydá nějaké pokračování. Kéž by!


Knihy a jejich lidé / Jiří Trávníček a kolektiv / 2013
Za recenzní kopii děkuji nakladatelství Host.

Latest Instagrams

© What Jane Read. Design by FCD.