V tekutém světě tekuté vztahy s tekutou láskou

Knížka, o které jsem poprvé četla na Růžové pandě a okamžitě zatoužila dozvědět se o těch "tekutých vztazích" něco víc. Z Tekuté lásky od Zygmunta Baumana mám trochu smíšené pocity, nicméně zanechala ve mně velký dojem.

Nežijeme v moderní ani postmoderní době. Tyhle časy už dávno minuly. Žijeme v tekuté době. Nic není trvalé - zejména naše vztahy. Už to není ta bezpečná jistotka, o kterou se můžeme opřít ve smutku a trápení, naopak, je to důvod smutku a trápení. Navazujeme vztahy tak, abychom se příliš nezavázali. Necháváme si únikovou cestu, nechceme, aby nás naše polovičky "dusily", snažíme se mít nějakou zálohu. Pěstujeme rádoby vztahy a'la "přátelé s výhodami" a snažíme se uniknout tomu, aby si nás někdo úplně a naprosto podmanil. A to je zároveň to, po čem toužíme nejvíc.

Sociolog Zygmunt Bauman není jako ostatní sociologové, se kterými jsem se v rámci knih setkala. Nepotřebuje grafy, tabulky ani průměry. Vychází jen z toho, co se děje kolem něj. Sleduje lidi. Opravdové lidi, nikoli populační údaje. Díky tomu je jeho esej mnohem uvěřitelnější a daleko víc "o vás". Snadno se v knize najdete. Věřím, že úplně každý. 

Bauman podrobně zkoumá otázku křehkosti lidských pout. Sám se sebou diskutuje o tom, jak vlastně dnešní konzumní doba nahlíží na vztahy - na jedné straně vyžaduje, aby člověk byl naprosto volný a "nesvázaný" nějakým doživotně, úředně stvrzeným slibem a na straně druhé požaduje, aby se lidé neustále snažili najít k sobě dokonalý protějšek, někoho, kdo bude jejich vysněným ideálem. A když nefungují vztahové poradny v časopisech, leckdy postačí i online horoskopy.

Častokrát jsem se v knížce našla a s hrůzou jsem shledala, že jsem typickým "člověkem tekuté doby" - toužím po pevném a hlubokém vztahu, ale představa, že v něm skutečně jsem, mě mírně řečeno dost děsí. Chci jistotu i adrenalin. Bauman to přisuzuje právě opět dnešní době - době, ve kterých jsou lidé zvyklí plnit si všechna přání na počkání, do druhého dne, k vyzvednutí na kamenné prodejně. Dlouholeté budování kvalitního vztahu je příliš dlouhé, únavné a vyžaduje to spoustu riskantních investic, které se mohou, ale taky nemusí vrátit. Chceme něco, co se dá rychle objednat, zabalit do dárkového balení a v případě, že nám to nebude vyhovovat, zase pěkně rychle vrátit.

Samozřejmě jsem tušila, že se Bauman dotkne i "online světa". Ale jen tak zlehýnka. Trochu jsem předpokládala, že začne prostě zhurta kritizovat seznamky a facebooky, ale to ne. Vůbec ne. Prostě jen velmi trefně podotkl, že virtuální vztahy vypadají jako šité na míru pro dnešní dobu. Vždycky je prostě možné zmáčknout tlačítko delete nebo na email vůbec neodpovědět. Je to prostě způsob lásky, který nenarušuje svobodu člověka, a zároveň poskytuje jakýsi zdánlivý pocit bezpečí.

Na knížce mi trochu vadilo, že nitky Baumanových úvah se táhnou takřka bez začátku a konce. Na začátku spadnete do vody plné jeho myšlenek a na konci jste zase vytaženi ven. Radši bych, abych se do té hloubky musela trochu brodit - prostě nějaký pořádnější úvod a závěr. Vůbec mi přišlo, že celé jeho dílo je takovou změtí náhodných myšlenek, autor zkrátka uchopí jednu větu a tu rozvádí dál a dál. Postupně jsem si na to zvykla, ale chvíli to trvalo. Možná ale, že jsem jen prostě rozmazlená přehledným beletristickým oddělováním všech kapitol.

Není to nikterak zvlášť složitá kniha na čtení, ačkoli je to hluboký text, který nutí k úvaze. Tekutá láska je čtivá a doporučila bych ji každému, kdo text nejen hltá, ale taky se nad ním zamýšlí. A nemůžu opomenout pochválit minimalistický a zároveň křiklavý design obálky, která upoutá na první pohled. Za mě je to rozhodně podařený počin a možná někdy nějakého Baumana ještě zkusím.


Tekutá láska. O křehkosti lidských pout (Liquid Love) / Zygmunt Bauman / Zuzana Gabajová / 2013
Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Academia.

Královna večírků a podivínská schizofrenička Zelda Fitzgeraldová

Miluju dvacátá léta! A neznám nikoho, kdo by nebyl uchvácen rafinovanými účesy, Velkým Gatsbym, namyšlenou intelektuálností a noblesou té doby. Když jsem zjistila, že Odeon vydává fiktivní román o manželce F. S. Fitzgeralda, Zeldě Sayrové, bylo mi jasné, že tu knížku prostě musím mít, ať se děje co se děje. 

Román napsala Therese Anne Fowlerová a je zcela fiktivní, o fakta se pouze opírá a spoustu si toho autorka domýšlela. Přesto se literární veřejnost shoduje na tom, že jde o výjimečně autentické dílo, v němž autorka přesvědčivě vystihla jak tehdejší dobu, tak i složitou povahu hlavní hrdinky a hlavně všechna ta melodramata, která ji provázela ve vztahu se slavným autorem románu Velký Gatsby. Zeldin příběh sledujeme jejíma očima v ich-formě. Začíná jejím dětství ve velké jižanské rodině, pokračuje přes zásadní zlom - setkání se Scottem - až k bujarým večírkům a oslavám, kterými se tahle generace tolik proslavila. Dál Zelda popisuje postupný krach manželství, pobyt v sanatoriích a svoji proměnu z královny večírků na podivínskou schizofreničku.

Čekala jsem, že Z jako Zelda přečtu za dva tři dny, že to bude taková šťavnatá jednohubka plná skandálních odhalení a velkolepých párty v centru Paříže. Něco z toho tam je samozřejmě taky, ale spíš než povrchní výlet do historie je Z jako Zelda hluboký a psychologicky znamenitě propracovaný příběh. Autorka se snažila, aby čtenáři ne jen přiblížila život Zeldy Sayrové, ona ji před ním doslova zhmotnila, ukázala všechny její stránky, ať už dobré nebo špatné, vytvořila dokonale prokreslenou, komplexní postavu, jejíž radosti a trápení dokážete prožívat společně s ní. Už jen za to patří Fowlerové velký obdiv. Nicméně není to lehké čtení.

Zeldinými osudy jsem se nakonec prokousávala jen velmi pomalu. Kniha není psána nikterak složitě, vlastně je to docela jednoduchý a čtivý styl, ale má v sobě takovou podivnou tíhu a zmatek a smutek, že jsem se do ní prostě nedokázala pořádně začíst. Je to příběh, na který jsem musela mít tu správnou náladu, abych u něj vydržela. Ale stálo za to, číst až do konce. Když se oba rozervaní manželé Fitzgeraldovi sejdou a navzdory nenávisti, kterou k sobě cítí, začnou vzpomínat na předešlé roky, Scott poznamená: "K čertu se vším, ty jsi má životní láska." V tomhle okamžiku jsem měla slzy v očích, protože díky citlivému popisu od Fowlerové jsem naprosto pochopila, jak se ti dva musí v tu chvíli cítit.

Zeldu jsem si pochopitelně zamilovala, stejně tak i jejího manžela, a vlastně i všichni ostatní hrdinové mi byli víceméně sympatičtí. Jasnou královnou parketu je samozřejmě Zelda, která si čtenáře dokáže naprosto podmanit svou jedinečnou osobností. Lidé, od kterých nikdy nevíte, co čekat, mě sice v reálném životě dost děsí, ale jí to dodává jakési nepopiratelné kouzlo a charisma.

Pro koho je tahle knížka určená? Hm, tak asi ji nedoporučím těm, co hledají nějakou tu "hltací rychlovku". Připravte se na to, že román Z jako Zelda není jednoduché a povrchní čtení, chvíli potrvá, než se pročtete všemi jeho vrstvami. Ovšem ti, co nepohrdnou kvalitní beletrií a stejně jako já zbožňují dvacátá léta, jistě zklamaní nebudou. A možná je stejně jako mě potěší, že je obálka knihy Z jako Zelda laděná do zelena. Protože zelené světlo té dokonalé společnosti jazzového věku nebude zářit věčně...


Z jako Zelda (A Novel of Zelda Fitzgerald) / Therese Anne Fowlerová / Olga Walló / 2014
Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Odeon.

Ahoj, já jsem Jana, těší mě

Už se tu toho spoustu napovídalo o knížkách, ale říkala jsem si, že je načase přidat zase jeden článek čistě osobní. Článek, ve kterém se dozvíte všechno o autorce tohoto blogu. Šťavnaté drby jako od Rity Holoubkové. Nejpikantnější tajemství, nejtajnější tajnosti i nepodstatné maličkosti.

Ok, nepřehánějme to. Zase úplně všechno vám nepovím. To si schovám až na osobní setkání, třeba. Každopádně jsem si říkala, že bych zase trochu mohla poodhalit roušku tajemství a prozradit vám o sobě pár věcí. Protože nikdo nečte rád blogy, které si nemůže spojit s žádným konkrétním blogerem (vyjma takové Citové prostitutky). No a jelikož zkrátka není v mých silách poznat vás všechny osobně (ke dnešnímu dni čítají pravidelní čtenáři parádních 141 lidí a na Facebooku už je vás přes 200, ani nevíte, jakou mi to dělá radost), prozatím alespoň můžete poznat vy mě. A pak třeba někdy zase já vás. ; )

1. Je mi 20 let, někdy se ale chovám jako desetileté dítě nebo se naopak cítím jako stařena. Lidé mi obvykle hádají víc, už od patnácti nemusím na baru ukazovat občanku. Teď mi to nevadí, ale až mi začnou nabízet sedadlo v MHD, pravděpodobně budu mít výhrady.

2. Jsem tak trochu grafomanka. Snažím se to držet v mezích, ale jen ztěžka. Miluju psaní! Zapisuju si kdeco, můj diář má už teď v březnu poznámkovou část úplně zaplněnou. Hrozně ráda posílám maily, sms, na facebookovém chatu mě opravdu užije. Ráda se vyjadřuju v psané formě, v některých situacích je mi to mnohem příjemnější než konverzace z očí do očí. No jo, jsem taky trochu srab.

3. Studuju knihovnictví. Dělá mi to velkou radost, i když bych se do budoucna chtěla věnovat on-line marketingu. Ten zaprášený, majestátně tichý svět knihoven mě ale nikdy nepřestane fascinovat. I když dnešní knihovny jsou setsakramentsky moderní záležitost. Myslím, že za chvíli si budu mezi ostatními studenty připadat jako Superman - o rešeršních službách a citačních pravidlech budu vědět absolutně všechno.

4. Bydlím trochu na Šumavě a trochu v Praze. Na Sušici, bránu Šumavy, moje rodné městečko, nedám dopustit. Mám tam vzpomínky snad na každý centimetr čtvereční a všechny své největší kamarády. Ale poslední dobou čím dál tím víc tíhnu k Praze. Praha je uchvacující elegantní dáma a většinou ji nesmírně obdivuji. Vyhovuje mi ale, že mám kam utéct, když mi to velkoměsto začíná jít na nervy.

5. Na první pohled nejsem zrovna komunikativní člověk. To už jsem, na blogu, myslím, prozrazovala. Když se s vámi potkám poprvé, můžu se zdát zakřiknutá, nemluvná, mračím se a tak nějak celkově zrovna nejsem člověk, se kterým byste se chtěli dát do řeči. Ale to je jen taková skořápka. Ve společnosti kamarádů jsem upovídaná naopak až příliš. Jen mi prostě dlouho trvá, než se spřátelím.

6. Neumím si nic odepřít. Nejsem zásadový člověk. Pravidla, která dávám sama sobě, zkrátka nemají šanci. Vstávám, kdy se mi zachce (ještě štěstí, že jsem ranní ptáče), jím podle libosti cokoliv se mi zamane, prostě nemám žádnou disciplínu. Obdivuji lidi s pevnou vůlí.

7. Žiju online. Sice nevlastním všechny ty iVěci, ale stoprocentně jim fandím. Jsem prakticky neustále na Facebooku a na Twitteru, často a ráda přispívám na Instagram a checkuju se na Foursquare. Na Google+ nevěřím. Mám štěstí, že jsem v tom "online světě" objevila svou brigádu snů - spravuju sociální sítě pro firmu, která v Praze pronajímá apartmány turistům. Je to brigáda, za kterou by spoustu studentů vraždilo.

8. Nemám ráda, když mě lidé nemají rádi. To je možná to nejosobnější, co vám o sobě povím. : ) Jsem vždycky ta, co se usmiřuje jako první, protože prostě nedokážu žít s pocitem, že je na mě někdo naštvaný nebo uražený. Všechny konflikty řeším hned a řeším je poctivě, tak, abych stoprocentně věděla, že už je všechno špatné zažehnáno. Na to, abych se snažila lidem zalíbit, asi nemám dostatek energie - vzhledem k mému nepřívětivému výrazu při většině seznámení s cizími lidmi bych musela opravdu vynaložit veškeré své síly, abych první dojem ze mě udělala příjemný. Jasně, že vždycky to nejde. Ale snažím se.

9. Mám ráda kočky a děsí mě ptáci. Nejvíc pražští holubi. Asi že jsou tak oprsklí a vypasení. Nikdy nevíte, kam těma korálkovýma očkama zrovna koukají. Kdybyste mě chtěli opravdu hodně poděsit, zavřete mě do nějaké obrovské ptačí voliéry. Na druhou stranu, jsem obrovský kočkomil. Doma máme pejska, protože bráška je na kočičí chlupy alergický, ale já jsem jednoznačně kočičí člověk.

10. Nejsem zrovna typický "knihomol jaksepatří". To je asi trochu smutné, ale je to fakt. Nemám potřebu hromadit přečtené knížky v knihovně (ale uznávám, že na ty designově vyšperkované knihovničky je někdy fakt pěkný pohled), nevyrábím si záložky a co je nejhorší - o své knížky moc nepečuju. Nepořizuju jim speciální obaly, dost často se s nimi koupu ve vaně a ohýbám jim rohy (protože si nevyrábím záložky). Doufám, že mě za tenhle poslední bod ostatní bookloveři neukamenují. : )


Napište mi, jestli se ztotožňujete s některým bodem, jestli jste naopak v něčem hodně rozdílní a co vás překvapilo. Povídejte! : )

Červenka: Nový Hole nezklame ani nenadchne

Tak jsem přečetla nového Harryho Holea. Nějak jsem si ty detektivky oblíbila. Nejen severské, tak nějak všeobecně. Baví mě ta jejich čtivost, to napětí, přemýšlení nad tím, kdo je pachatel.
Knihcentrum Revue

Nejprve něco málo k celé té holeovské sérii detektivek od nakladatelství Kniha Zlín. Protože jsem Harrym Holem takřka nepolíbená, četla jsem jen Šváby, musela jsem sáhnout po znalostech někoho, kdo toho o těchto severských knihách ví o trochu víc, než já. V internetových zákoutích jsem se dozvěděla, že Červenka je třetím dílem po Netopýrovi a právě Švábech a poprvé vyšla v roce 2000. O pět let později ji vydalo MOBY a za pár dní se Červenka objeví na pultech knihkupectví znovu právě pod záštitou Knihy Zlín a v úplně novém kabátku.

Norský spisovatel Jo Nesbo je svými detektivními příběhy proslulý. Se jménem Nesbo se už dnes každému, kdo hltá napínavé příběhy, automaticky vybaví i jeho hlavní hrdina: detektiv Harry Hole. Je to zvláštní míchanice podmanivého, nebezpečně inteligentního chlapáka a opilecké odpudivé trosky. Tak trochu mi teď, po přečtení Volání kukačky od Rowlingové, připomínal jejího Cormorana Strikea. Taky jeden workoholik, co trousí jízlivé poznámky, čas od času překračuje pravidla a jsou jím nečekaně přitahovány velice krásné ženy.


Harry Hole své "přešlapy" ale vždycky obhájí tím, že chytí pachatele zločinu. Nejinak je tomu samozřejmě i v Nesboho nejnovější knize Červenka. Harry se dopustí fatální chyby, když omylem postřelí člena ochranky. Čeká vyhazov a přijde povýšení. Jako nový vrchní komisař ale brzy zjistí, že je jen úřednická loutka. Když se mu na stole nečekaně objeví nový, zajímavý případ týkající se pašování nelegálních zbraní, neváhá a okamžitě se do něj vrhne po hlavě. Paralelně s tímto dějem, který se odehrává na přelomu nového tisíciletí, sleduje čtenář příběhy čtyř vojáků ležících v zákopech nedaleko Stalingradu. Píše se rok 1943, válka je v plném proudu, někdo bojuje za Hitlera, někdo za Stalina, někdo prostě za svobodné Norsko. Současnost a minulost se v Července prolínají, až se postupně slijí v jeden příběh.


Tak já vám nevím. Jsem z té Červenky trochu rozčarovaná. V prvé řadě jsem nečekala takový akčňák; nějaká ta honička nebo přestřelka mi nevadí, ale nejsem zrovna milovník detailního popisování toho, co se zrovna odehrává na bitevním poli. No a za druhé mám dojem, že toho Nesbo chtěl čtenářům sdělit strašně moc, a tak nějak to celé hrozně uspěchal. Knížka je neuspořádaná a nedotažená do konce tak, jak bych si představovala. Ačkoliv jednotlivé příběhy a osudy lidí jsou zajímavé a zcela nečekanými způsoby se protínají, je jich prostě až příliš na jednu knihu.

Mé požadavky na detektivku ovšem Nesbo splňuje do puntíku. Je to čtivé, dramatické, napínavé, s neuzavřeným koncem. Dokonce se tam objeví i románek, Harryho osudová žena Ráchel byla jednou z mých nejoblíbenějších postav. Chválím zejména čtivost (přesně ten typ musím-číst-dokud-to-neskončí) a postavy, jenž jsou přitažlivé a jaksepatří záhadné. Ani ten Harry mi nijak zvlášť nevadil, i když musím přiznat, že pro jeho rivala Cormorana Strikea od Rowlingové mám větší slabost. Zamilovala jsem si ovšem zejména Harryho kolegyni Ellen, jejíž linie příběhu mě rozesmutnila nejvíc. A pěkně naštvala, protože tohle je přesně ten nejtypičtější případ části, ve které Nesbo už zkrátka neměl dostatečný prostor na to, aby ji vyšperkoval k dokonalosti. Škoda.

Jo Nesbo si podle mě tentokrát ukousl až příliš velké sousto. Hlavní zápletka je jistě přitažlivá, ale Července toho k dokonalosti hodně chybí. Nicméně pro fanoušky "nesbovek" je i tahle knížka povinná četba, stejně tak i pro všechny milovníky detektivek, thrillerů a akčních dramat. Ti, co si dosud v severských detektivkách nelibovali, mohou Červenku odsunout až na dobu, kdy budou potřebovat něco čtivého na letní dovolenou.



Červenka (Rodstrupe) / Jo Nesbo / Kateřina Krištůfková / 2014
Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Kniha Zlín.