Život po životě Michala Viewegha

Tahle kniha není další skvělý román, bestseller, knižní trhák. Je to malý zlomek, úsek, životní etapa jednoho známého spisovatele. A je to asi ta nejsilnější kniha, jakou jsem četla za posledních pár měsíců.

Vieweghova nová kniha je jednoduchá. Stručná. Minimalistická. Jak obsahem, tak vizáží. Ilustrace na úvodní obálce připomínající světlo na konci tunelu asi mluví za vše. Viewegh byl pravděpodobně nejsledovanějším českým pacientem s disekcí aorty vůbec. Jeho prognóza nebyla dobrá. Ale dokázal to. Přežil operaci, při které má šanci zhruba jeden člověk z deseti. Už jen ten název ale napovídá, že knížka nebude o krásách života, o tom, jaké měl štěstí. Vlastně je to spíš úvaha o tom, jestli to spíš nebyla smůla, přežít.

Viewegh má problémy s pamětí, depresemi, každodenní obyčejné věci jsou nad jeho síly. Fyzicky i psychicky je na dně. Spisovatel popisuje své zoufalství nad tím, že si nepamatuje, co měl k obědu, jestli si vzal prášky, datum narození své ženy a svých dětí. Je to místy až jednotvárné, protože tentokrát si Viewegh nic nevymýšlí, nefantazíruje, dokonce ani příliš neironizuje (alespoň ne tolik, jak jsem byla z jeho knížek zvyklá). Prostě si jen zapisuje. Den po dni, občas s datumem, občas bez. Je to neuhlazené psaní, jako by Viewegh najednou sám bloudil v tmavém lese plném písmen a vět a dalo mu velkou práci poskládat je dohromady. Už z toho nečiší lehkost jako dřív. I přes tohle všechno mě tahle knížka zaujala víc než jeho velké romány.

Stejně mě nikdy moc nenadchly. Román pro ženy, Účastníci zájezdu, Báječná léta... to všechno bylo fajn, ale já měla vždycky radši Výchovu dívek v Čechách a úplně nejvíc Anděle všedního dne. I když Můj život po životě je úplně jiné než všechno, co zatím Viewegh napsal. Na povrchu jsou to jen obyčejné zápisky o obyčejných dnech - jak vyzvedává dcery z kroužku, že uvařil oběd, má depresi. Hluboko pod tím je ukryto vyprávění o hledání vůle k životu. Velmi hluboko. Ale je tam.

Místy jsem měla pocit, že té sebelítosti už bylo dost, že je načase se vzchopit. Ale tohle je na první pohled očistná kniha, vypsání se ze svých bolístek, starostí, problémů, smutků. Takže to beru. Navíc, říkám si, že já v jeho situaci bych na tom možná byla ještě hůř. Ještě depresivnější a sebelítostnější. Díky téhle knížce pravděpodobně uvidíte svůj život z mnohem pozitivnější perspektivy.

Nedá se hodnotit, jestli je to napsané dobře nebo špatně, jestli to má poutavý děj, ani si nejsem jistá, jestli je to vlastně čtivé. Není to příběh, je to prostě jen informace o současném stavu Michala Viewegha. Ale má to něco do sebe.


Můj život po životě / Michal Viewegh / 2013
Za recenzní výtisk děkuji knihkupectví Knihy Dobrovský.

11 komentářů:

  1. Já se přiznám, že jsem se na tuhle knížku nijak zvlášť nechystala. Viewegh se mezi mé oblíbené spisovatele také nikdy tak docela nezařadil a snad jediné, co mě z jeho díla vážně nadchlo, byla Báječná léta pod psa. Na druhou stranu tohle je takový odklon od jeho obvyklé spisovatelské tvorby, že se to s jeho ostatními knihami nejspíš vážně nedá porovnávat. Ta sebelítost je pochopitelná, přeci jen kdo by se nelitoval? Ale pořád si nejsem jistá, jestli se mi do čtení chce. Nicméně nahlodala jsi mě :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Přesně. :) Jsem ráda, že jsem tě nahlodala. Podle mě to za přečtení stojí.

      Vymazat
  2. Já to číst nebudu, přiznávám na rovinu. Ale zatím všichni, kdo to četli a mluvili o tom se mnou, říkají, že je to ufňukaný patos bez jakéhokoliv východiska.
    To jsem ostatně četla, hned jak kniha vyšla. Máma tomu nevěřila, že si to přečte, že je pochopitelné, že nemá chuť k životu. A po dočtení přiznala, že je to FAKT strašně ufňukaný. Jaký má potom taková kniha smysl, když je bez naděje?

    OdpovědětVymazat
  3. Já tě nevím. Mně to zas tak hrozný nepřišlo... asi jsem tu ufňukanost tak nějak pochopila, i když mě místy taky štvala. Podle mě ta naděje tam je. Nebo spíš aspoň možná doufám, že jo. :)

    OdpovědětVymazat
  4. Na tuhle knihu jsem si udělala zálusk, když jsem v knihkupectví viděla plné regály pana Viewegha. Podle někoho je to knížka skvělá, někdo ji pohřbil. Knížku bych si ráda příští měsíc pořídila a udělala si vlastní názor :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To je úplně nejlepší řešení. :)

      Vymazat
  5. Já bych si knihu ráda přečetla. Na rozdíl od komentujících nade mnou jsem neslyšela žádné špatné hodnocení.

    OdpovědětVymazat
  6. Já ho nemám ráda a ani jeho knihy, pár jsem jich četla (dvě? tři?) a stačilo a na ufňukánka M.V. nejspíš nemám nervy. Ano, chápu... něco si prožil, bylo, je a bude to pro něj težké, ale proč o tom hned psát patosknihu o ničem?

    Ale jak říkám, nemám ho ráda, takže asi ani nejsem příliš objektivní.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Taky názor. ;) I pro mě je někdy psaní očišťující, takže proč to napsal, úplně chápu, i kdyby to fakt bylo úplně o ničem.

      Vymazat
  7. Upřímně ne, byla to sebelítostná sračka.

    OdpovědětVymazat