Ilustrace řeknou víc než slova

Průvodce protektorátní Prahou ve skutečnosti není průvodce, ale velmi objemná encyklopedie. Unikátní kniha mapuje hlavní město České republiky za 2. světové války.

Představa, že by někdo s touhle knihou skutečně chodil po Praze, aby se mohl osobně podívat na všechna ta místa z překrásných dobových fotografií, je trochu směšná - tahle bichle totiž váží skoro tři kila a jen málokdo by ji asi celý den s sebou tahal v kabelce. Je to knížka, která je svým fyzickým vzhledem určena k tomu, abyste si k ní v podvečer sedli, upíjeli u ní čaj, pomalu otáčeli jeden list za druhým a kochali se. Je to knížka ke kochání.

Občas z ní jde tedy tak trochu mráz po zádech. Není divu. Je to druhá světová válka. Žádná legrace. Z fotografie nacistů pochodujících přes Karlův most jde doslova strach. Nejsou to jen nějaké ilustrace, jsou to opravdu silné fotky s příběhem. A nejen to. V knize najdete celou sbírku nacistických propagačních materiálů, plakáty do kina a pozvánky do divadla, důležité dokumenty a listiny. Co se týče ilustrací, je tahle kniha zkrátka poklad. Jednoznačně.

Podle mě za obrazovým materiálem ten psaný obsah trochu pokulhává. Občas je to takové suché čtení; na druhou stranu, jedná se o encyklopedii, kde se barvitá slovní spojení a metafory obvykle nevyskytují, takže se to dá prominout. Kniha je přehledně rozdělena do 11 kapitol, které detailně mapují všechny pražské části. Podle mě je to stejně zajímavé jak pro pražské domorodce, tak pro ty, co Prahu navštívili jen párkrát. Já mluvím za oboje, protože dřív jsem do Prahy jezdila jen jednou ročně do divadla a teď tam částečně bydlím. Zaujalo by mě to tak jako tak. Praha je prostě nádherná, ať už v roce 2014 nebo 1939.

Myslím ovšem, že je důležité, aby čtenář při čtení téhle knihy měl už základní přehled o druhé světové. Moje středoškolské znalosti z dějepisu bohatě postačily, abych věděla, kdo je kdo a neztrácela se. Ale úplně nejvíc si knížku užijí ti opravdoví znalci téhle doby a milovníci historie - pro ně je to ta pravá knižní lahůdka.


Průvodce protektorátní Prahou / Jiří Padevět / 2013
Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Academia.

Život po životě Michala Viewegha

Tahle kniha není další skvělý román, bestseller, knižní trhák. Je to malý zlomek, úsek, životní etapa jednoho známého spisovatele. A je to asi ta nejsilnější kniha, jakou jsem četla za posledních pár měsíců.

Vieweghova nová kniha je jednoduchá. Stručná. Minimalistická. Jak obsahem, tak vizáží. Ilustrace na úvodní obálce připomínající světlo na konci tunelu asi mluví za vše. Viewegh byl pravděpodobně nejsledovanějším českým pacientem s disekcí aorty vůbec. Jeho prognóza nebyla dobrá. Ale dokázal to. Přežil operaci, při které má šanci zhruba jeden člověk z deseti. Už jen ten název ale napovídá, že knížka nebude o krásách života, o tom, jaké měl štěstí. Vlastně je to spíš úvaha o tom, jestli to spíš nebyla smůla, přežít.

Viewegh má problémy s pamětí, depresemi, každodenní obyčejné věci jsou nad jeho síly. Fyzicky i psychicky je na dně. Spisovatel popisuje své zoufalství nad tím, že si nepamatuje, co měl k obědu, jestli si vzal prášky, datum narození své ženy a svých dětí. Je to místy až jednotvárné, protože tentokrát si Viewegh nic nevymýšlí, nefantazíruje, dokonce ani příliš neironizuje (alespoň ne tolik, jak jsem byla z jeho knížek zvyklá). Prostě si jen zapisuje. Den po dni, občas s datumem, občas bez. Je to neuhlazené psaní, jako by Viewegh najednou sám bloudil v tmavém lese plném písmen a vět a dalo mu velkou práci poskládat je dohromady. Už z toho nečiší lehkost jako dřív. I přes tohle všechno mě tahle knížka zaujala víc než jeho velké romány.

Stejně mě nikdy moc nenadchly. Román pro ženy, Účastníci zájezdu, Báječná léta... to všechno bylo fajn, ale já měla vždycky radši Výchovu dívek v Čechách a úplně nejvíc Anděle všedního dne. I když Můj život po životě je úplně jiné než všechno, co zatím Viewegh napsal. Na povrchu jsou to jen obyčejné zápisky o obyčejných dnech - jak vyzvedává dcery z kroužku, že uvařil oběd, má depresi. Hluboko pod tím je ukryto vyprávění o hledání vůle k životu. Velmi hluboko. Ale je tam.

Místy jsem měla pocit, že té sebelítosti už bylo dost, že je načase se vzchopit. Ale tohle je na první pohled očistná kniha, vypsání se ze svých bolístek, starostí, problémů, smutků. Takže to beru. Navíc, říkám si, že já v jeho situaci bych na tom možná byla ještě hůř. Ještě depresivnější a sebelítostnější. Díky téhle knížce pravděpodobně uvidíte svůj život z mnohem pozitivnější perspektivy.

Nedá se hodnotit, jestli je to napsané dobře nebo špatně, jestli to má poutavý děj, ani si nejsem jistá, jestli je to vlastně čtivé. Není to příběh, je to prostě jen informace o současném stavu Michala Viewegha. Ale má to něco do sebe.


Můj život po životě / Michal Viewegh / 2013
Za recenzní výtisk děkuji knihkupectví Knihy Dobrovský.

10 důvodů, proč byste měli číst knihy


Měla jsem nedávno hovor s jednou kamarádkou. O svém blogu. O kurzech. O psaní recenzí. Neptala se mě na to, kolik knížek dostávám, co si myslím o Padesáti odstínech šedi a kterou knížku má koupit své mamince (obvyklé otázky, které dostávám, když prozradím, že mám knižní blog). Zeptala se mě, proč by vlastně měla číst. Že ona, jakožto nečtenář, tak docela dobře neví, co je na tom tak skvělého.

Rozhodla jsem se sepsat si pro sebe pár důvodů, proč je vlastně čtení skvělé. Proč čteme a proč by se číst mělo. Tady to je.

1. Díky knížkám se podíváte na milion míst. Dokonce i na ta, která vůbec neexistují.

2. Díky čtení budete chytřejší. Vědecky dokázáno. Čtení zvyšuje IQ. Nemluvě o všeobecném rozhledu, rozšíření slovní zásoby, představivosti a kreativitě.

3. Číst můžete kdekoliv. Pokud to není osmisetstránková bichle, můžete knížku brát všude s sebou. Čtení venku na zahradě je skvělé stejně jako čtení doma v posteli. 

4. Budete moudřejší. Cítím rozdíl mezi slovem chytrý a moudrý. Z každé knížky, byť je to román z červené knihovny, si můžete odnést moudro, které se dá aplikovat do vašeho života.

5. Zabijete čas. Lidi tvrdí, že na čtení čas nemají. A pak se nudí ve frontách v Bille, v čekárně u doktora, při čekání na tramvaj... čtenáři všechny tyhle chvíle aktivně využívají.

6. Méně stresu. Při čtení se uvolníte, zklidní se vám tep a dech, srdce bije pravidelně. Může to ovlivnit i kvalitu vašeho spánku. Knihy tedy očividně mají blahodárné účinky na naše tělo.

7. Více nápadů. Knihy inspirují k činům a dalším knihám. Vaše kreativita začne vzkvétat.

8. Téma k hovoru. Já osobně se nerada bavím o tom, co zrovna čtu, ale kdybych nevěděla, o čem si s daným člověkem povídat, určitě na to nakonec dojde. Je to záchrana v případě, že zkrátka s někým musím vést ten otravný small talk. A pánové, jistě dámu oslníte, když jí budete tvrdit, že vypadá jako Daisy z Velkého Gatsbyho.

9. Zapomenete na realitu. Knižní příběhy vám na chvíli dovolí nevnímat smutky a starosti vašeho reálného života. Až budete hledat Kámen mudrců v Bradavicích nebo s Robertem Langdonem luštit DaVinciho šifry, určitě si ani nevzpomenete, že vás čeká zkouškové období a zase jste se pohádali s kámoškou. Na chvíli vypnete realitu.

10. Čtení je nejlepší závislost. Jakmile s tím jednou začnete, nechcete přestat. Protože autorka vaší oblíbené knížky vydá něco nového, protože když se vám líbí první díl, musíte si přečíst i druhý a třetí, protože lidi kolem knížek - knihkupci, nakladatelé, blogeři a hlavně čtenáři - jsou strašně fajn!

12 věcí, díky kterým bude 2014 ještě hezčí


Nemám ráda slovo předsevzetí. Je pro mě synonymem ke slovu stres. Nikdy jsem nebyla schopná dodržet předsevzetí. Proto jsem si řekla, že s nimi končím. Letos si dávám za předsevzetí, že žádná předsevzetí nebudou. I tohle předsevzetí se mi podařilo porušit - jen pár minut před půlnocí jsem jedno přece jen vyslovila. A porušila ho asi o čtyři hodiny později. Takže jsem už neřekla vůbec nic. A sepsala jsem si seznam věcí, které by mi letošní rok udělaly ještě hezčí a zajímavější. Ale plnit to nemusím. Žádný tlak.

1. Budu číst jen to, co opravdu chci číst. Zkusím se vykašlat na doporučenou četbu, která mi nebude nic dávat a na knížky, u kterých usínám. Budu s chutí číst i ten nejhorší brak, co ostatní knižní blogeři odsoudili, když mě to bude bavit. A v knihkupectví si pro jednou vyberu knížku jen podle obálky.


2. Budu dělat radost svým nejbližším. Místo toho, abych letos obdarovávala hlavně sebe, budu se snažit zajímat se o to, co by si přáli mí nejbližší. A pak jim to splním.


3. Zase začnu hrát na hudební nástroj. Dřív jsem hrávala na klasickou sopránovou, altovou i basovou flétnu. Celkem obstojně jsem hrála na klavír. Jakmile jsem ale přestala chodit na hodiny, do roka se všechno, co jsem uměla, doslova vypařilo. Když jsem naposledy sedla ke varhanám, nemohla jsem si ani vzpomenout, jak jdou za sebou noty v Třech oříškách pro Popelku. Ostuda. Ale chci to napravit.


4. Získám co nejvíc pracovních zkušeností. Protože jednou, a nebude to dlouho trvat, vylétnu z hnízdečka a budu si hledat práci. A nechci být jedním z těch studentů, co nemají v životopisu napsáno nic jiného, než vysokoškolský titul. Drapnu každou pracovní příležitost za pačesy a vybuduju si co nejpřitažlivější portfolio.


5. Než vypustím recenzi do éteru, vypiplám ji k dokonalosti. Už žádné takové, že si až po publikaci všimnu, že jsem tam zapomněla přidat odkazy, přepisovala věty nebo upravovala titulky. Ne. Recenze budou skvělé, čtivé a bez jediné chybičky. No, aspoň bez těch, kterých se mi podaří si všimnout.


6. Obdaruju někoho cizího. Jen tak. Baví mě dělat radost lidem, kteří to nečekají, už jen třeba tím, že jim napíšu nějaký milý vzkaz. To překvapení (protože málokdo je dneska zvyklý na dělání radosti "jen tak") za to vážně stojí.

7. Překonám se a nebudu se bát komunikovat s cizími lidmi. Teda, ne že bych byla úplný asociál. Já komunikuju. Jen teda, narovinu, nemám ráda cizí lidi. Jsem při komunikaci s někým neznámým dost často strohá a zamračená, načež si ten dotyčný celkem logicky vydedukuje, že jsem zapšklá a nemluvná protivka. Nedivím se, ale není to tak. Cizí lidi prostě nemám ráda a trvá mi dlouho, než si s někým dokážu opravdu uvolněně povídat. Ale budu to cvičit. Alespoň několikrát si vyrazím s někým, koho vůbec neznám.

8. Vymyslím nový Naučmese kurz. Nojo, tenhle týden se na dlouhou dobu koná poslední Blogujte o knihách netradičně. Tenhle kurz jsem měla už třikrát a ráda bych vyzkoušela něco nového. Už mám pár nápadů v hlavě, ale zatím jsem nebyla schopná vypustit je na papír a dodat jim nějakou konkrétní podobu. Zkusím to.

9. Zamiluju se. Do někoho nebo do něčeho. Totálně, absolutně, neomezeně, bláznivě. Tak, aby to stálo za to a já na to vzpomínala celý život. 

10. Nebudu se šťourat v minulosti. Jedna z mých oblíbených činností, na kterou nejsem vůbec pyšná. Proč to řekl, mohla jsem to udělat líp, jak se to seběhlo... konec. Stalo se, nejde to změnit, nezblázním se z toho. Nebudu tolik lpět na tom, co bylo a budu myslet na to, že všechno, a lidi hlavně, se neustále mění.

11. Podívám se k moři. I když nejsem zrovna člověk milující léto a slunce a přelidněné pláže (navíc jsem takový ten sněhurkovský typ), tak bych po třech letech zase chtěla na pár dní lenošit u moře. Postavit hrad z písku, být ve vodě tak dlouho, dokud se mi neudělají "varhánky" na prstech, ochutnávat místní kulinářské specialitky a chodit na dlouhatánské procházky při západu slunce.

12. Užívat si všeho, co se mi v danou chvíli nabízí. Kašlat na předsudky a na to, co si o mě budou myslet ostatní. To dělám hrozně často, ohlížím se na druhé, studuju vlastní prohřešky a umiňuju si, že tentokrát už to bylo vážně naposledy a už to neudělám. Ale proč, když je mi díky tomu fajn? Letos si budu maximálně užívat cokoli budu chtít.


Napsali jste si taky nějaký seznam přání? :)