Co by kdyby: Hitler se probouzí v Berlíně roku 2011

pondělí 25. listopadu 2013

Noční můra se stává skutečností: do současnosti se vrací neblaze proslulá historická postava jménem Adolf Hitler. Jistě vás nemusím představovat.

Dolfi to zas vezme do svých rukou


V knize Už je tady zas si spisovatel Timur Vermes zahrává s představou, že Adolf Hitler nezemřel, jen usnul jakýmsi záhadným spánkem, a probudil se uprostřed Berlína v roce 2011. Ha. Sranda? Tak trochu. Spíš mi z toho ale drobet lezl mráz po zádech.

Adolf Hitler je v roce 2011 značně přátelštější než si ho pamatuji ze 40. let (z videí na YouTube). Pochopitelně netuší, co si se světem kolem sebe počít, což vede k celé řadě komických situací. Adaptuje se ovšem pozoruhodně rychle a dokáže se smířit i se skutečností, že Borrman ani Eva tu fakt nejsou, že Berlín zaplavili turečtí přistěhovalci, že kouzelná bedýnka zvaná televize přenáší samé nesmysly o vaření, že demokracii se ještě, himlhergot, nepodařilo vymýtit. Ale on to "Dolfi" zase brzy vezme do svých rukou, i když si všichni myslí, že je to jen zkrachovalý komik napodobující Vůdce. Jenže, dejte tak charismatickému řečníkovi k dispozici místo v televizní show a najednou je to semínko dávné hrozby opět zaseto.



V širším měřítku


Hitler je přátelštější zřejmě proto, že je to příběh psaný ich-formou právě z jeho pohledu. Tak nějak míň hrozivější a vlastně trochu zabedněný. Jenže když se nebudete chtít jen bavit a trochu se nad tím vším zamyslíte, dojde vám, jak je to hrozně strašidelná kniha. A to nejen z jeho strany. Protože hodně z Hitlerových postřehů týkajících se naší současnosti je vlastně úplně správná. My jsme to v některých směrech za ty roky dotáhly hrozně daleko a v něčem jiném zase docela stagnujeme. Nebo jsme se dokonce posunuli zpátky. Je fajn brát knihu i v takovémhle širším měřítku.

Musím říct, že mě fascinovalo hlavně to, s jakým flegmatickým klidem všichni obyvatelé Berlína přijímají byť jen i někoho, kdo se za Hitlera vydává. A dokonce ho chtějí v komediální show! Podle mě je to dost přitažené za vlasy; asi jako kdyby měl Voldemort dávat rozhovor pro Denní věštec. Ale co já vím, jaké názory ohledně Hitlera panují v Německu - očividně dost liberální - a jak by se na to tvářila většina české populace. Za mě je teda dost nemístné být celá vedle z někoho, kdo úspěšně imituje jednoho z nejďábelštějších lidí, co kdy žili na téhle planetě.


Knížka je psaná velmi hezky: jednoduše, stručně, čtivě. Je to vážně přívětivé psaní. Moc se mi zamlouvá i velice výstižná obálka. Obsah mě hrozně nalákal - přece jen mě hrozně baví takové to "co by kdyby" a ani trochu nezklamal. Jen bych se tedy asi měla trochu na pozoru před autorem příběhu, Timurem Vermesem. Dokázal nastudovat všechny Hitlerovy projevy tak dokonale, že to při čtení knížky působí, jako by mu opravdu viděl do hlavy. :)



Už je tady zas (Er ist wieder da) / Timur Vermes / Michaela Škultéty / 2013
Za recenzní výtisk děkuji knihkupectví Knihy Dobrovský.

Nepolepšitelné děti neztrácí na půvabu a moudrosti

pátek 22. listopadu 2013

Na druhý díl Nepolepšitelných dětí od Maryrose Woodové jsem se těšila už od té doby, co jsem zhltla jedničku a byla z toho celá pryč. A stejně tomu je i v případě dvojky s podtitulem Utajená obrazárna.




















Dante a bioteroristi míří k dystopii

čtvrtek 14. listopadu 2013

Je tu další bestseller od Dana Browna, který vytvořil legendárního profesora a symbologa Roberta Langdona. Jistě vám ho nemusím nijak představovat. Pokud jste se s ním ještě nesetkali v knihách, tak jste už dozajista měli tu čest ve filmových adaptacích. Třeba v proslulé Šifře mistra Leonarda nebo v Andělé a démoni. Někde určitě.

Taky proto mám Langdona ve své mysli neustále zafixovaného jako Toma Hankse. V románu s názvem Inferno se neohrožený profesor dostává do potíží ani sám neví jak - probudí se pod sedativy v nemocnici, jakási rozježená žena se ho chystá zabít, nebýt pohledné doktorky (a skrytého génia) Sienny, která mu pomůže utéct, už by bylo po něm. Postupně se dozvídá, že celý ten zmatek má co dělat s nějakým tajemným společenstvím, Světovou zdravotnickou organizací (jinak známou WHO) a taky s jedním z nejslavnějších renesančních umělců. Dantem Alighierim. Škoda, že Langdon momentálně prodělává takovou malou amnézii a nemůže si vzpomenout, co se s ním dělo posledních 48 hodin. A nebyl by to samozřejmě správný román od Browna, kdyby se neodehrával v nějakém historicky půvabném městě. Tentokrát si autor vybral Florencii, Benátky a... někdejší hlavní město Byzance. Hádejte, které to je.



Brown smáčí kotníky ve sci-fi


Podle mě nejdivnější román od Browna. Přečetla jsem Šifru, Anděle a Démony, Digitální pevnost a Ztracený symbol - řekla bych, že po čtyřech knížkách už mě spisovatel ve svém zajetém stylu moc nepřekvapí, ale kupodivu se mu to povedlo. Hlavně tím, že mě prvních sto stránek román vůbec nebavil. Nemohla jsem se do něj začíst, bylo to takové kostrbaté a nanicovaté. Ta správná čtivost, na kterou jsem se nejvíc těšila, se dostavila až za polovinou knížky. Zklamání.

Tak trochu na vážkách jsem ze samotného příběhu. Že Brown umí spojit i nespojitelné už víme. Tentokrát se pokusil dát dohromady Alighierovu Božskou komedii a fanatické bioteroristy. No... popravdě to trošku skřípe. Místy je to jaksi přitažené za vlasy. Když jsem poprvé přečetla Šifru mistra Leonarda, hned jsem začala prohledávat historické knihy a internetové stránky, abych se dopídila, jak to skutečně mohlo být, chtěla jsem znát další fakta, byla jsem nadšená a oslněná tou Brownovou troufalostí. Tentokrát ne. I když závěr knížky je i se svými důsledky daleko víc šokující. 

Autor totiž zachází daleko za hranice klasické beletrie a noří se - nebo spíš jen tak smáčí kotníky - ve futurologické science fiction. Přijde mi, že už tak je Langdon dost v pohodě na to, co zažil v předchozích knihách (A fascinuje mě, že už se k tomu alespoň ve svých myšlenkách nevrací! Hlavně že ty školní přednášky si přehrává pořád dokola.) a nechápu, jak by mohl normálně žít dál. S tím, co se na konci knihy dozvěděl. Takže jestli tohle není poslední kniha o Robertu Langdonovi, tak se z Dana Browna stává pisatel dystopií.



Superman křížený s geniálním kunsthistorikem


Co se týče samotné postavy Langdona, tak - dá se to. Zvykla jsem si na něj a mně osobně přijde pořád hrozně sympatický. Nevadí mi, že je to občas tak trochu superman křížený s nejchytřejším kunsthistorikem na světě, to už jsem skousla během první knížky. Když tohle pominete, můžete si s Langdonem dokonce užít i nějakou tu legraci - v Infernu je poměrně vtipný a semtam dokonce lehce kousavý. Velké plus za to! Na druhou stranu je tu "Langdongirl" (jak trefně poznamenali na iLiteratuře.cz) Sienna Brooksová, která mi tedy na nervy lezla opravdu parádně. Když ony jsou všechny ženské kolem Langdona takové... neuvěřitelné.

Čte se to dobře, i když některé oddíly, ve kterých Langdon vysvětloval střípky z historie, mi přišly zbytečné, protože té jejich dobrodružné výpravě zvlášť nepomáhaly. Vlastně vůbec mi přišlo, že se teď hlavní postavy plahočily po různých evropských městech úplně zbytečně. Při finálním odhalení si může leckterý čtenář připadat ošizený. I když, aspoň se můžete jaksepatří vcítit do hlavního hrdiny. Každopádně, jak už jsem varovala na začátku, bůhvíproč to není tak čtivé jako ostatní Brownovy knížky, jako by autor ze začátku nemohl pořádně popadnout dech, rozepsal se pořádně až v druhé polovině knihy. Píše jednoduše, nijak vzletně, celkem obyčejně, ale funguje to.

Na čtenáře se, tak jak je to v Brownových knihách zvykem, opět valí úctyhodné množství zajímavostí z historie, umění a filozofie. I kdyby pro nic jiného, myslím, že jen díky tomuhle má kniha svou nepopiratelnou hodnotu. Do beletrie přesazená fakta mám v oblibě. Ráda se při čtení dozvídám něco nového. Faktem ovšem tentokrát taky je, že Inferno za svými staršími sourozenci, co se příběhu týče, trochu pokulhává. 


Inferno (Inferno) / Dan Brown / Michala Marková, David Petrů / 2013
Za recenzní výtisk děkuji knihkupectví Martinus.cz.

Zapomeňte na cestování časem. Novinkou je cestování lidskými těly

úterý 12. listopadu 2013

Od nakladatelství CooBoo jsem dostala jako dárek knížku Den co den od Davida Levithana. Četla jsem na ni spoustu pochvalných recenzí a těšila jsem se na to nadpřirozeno, které mě v příběhu čekalo. 

Pozor! Extrémně čtivé


A. není plnohodnotný člověk. Je jen duší bez těla - na jeden jediný den se totiž převtěluje do těl lidí, kteří jsou přibližně stejně staří jako on. Kluků i holek, studentů i feťáků... je to jedno. Nikdy neví, kým bude zítra. Nezná svou vlastní rodinu. Lidé kolem něj jsou jeho přáteli jen na jeden den. Fascinující, myslela jsem si. Takovýhle příběh je vážně originální. Samozřejmě k němu přibude i láska. A. se totiž jednoho dne převtělí do otravného přítele slečny jménem Rhiannon - a bezhlavě se do ní během jednoho dne zamiluje. Po zbytek knihy sledujeme jeho úpornou snahu získat Rhiannon bez ohledu na to, že jeho vyvolená netuší, jak bude druhý den zrovna vypadat.

Po prvních pěti stránkách jsem byla strašně zklamaná. Bylo to takové... nemastné neslané, zkrátka nic moc. Jenže pak, úplně znenadání, se to proměnilo. Začalo to být hrozně čtivé. Sama už nedokážu říct, jestli se to změnilo někde uprostřed odstavce nebo se začátkem další kapitoly. Nevím. Každopádně, hned na začátek musím náročné čtenáře upozornit: vydržte a neodkládejte knihu hned, i když z ní zpočátku nebudete mít nejlepší pocit. Vyplatí se to. 

Den co den jsem měla přečteno během čtyř hodin. Nešlo to jinak. Mám dojem, že by kniha měla mít na přebalu nějaké upozornění; něco jako: Pozor! Extrémně čtivé! Protože vy ji začnete číst, říkáte si, no, nic moc to není, a najednou je půlnoc a vy jste se na to učení nestihli ani podívat. Museli jste prostě neustále sledovat tu zašmodrchanou situaci mezi A. a Rhiannon, fandit jim, být bezradní nad tím jejich zapeklitým milostným dramatem a nakonec uronit slzu nad tím bezkonkurenčně nejlepším koncem, jaký mohl David Levithan pro své postavy přichystat.


Závěr jak má být


A. je typický dokonalý kluk, kterého by si přála každá holka, ovšem pokud by měl nějaké fyzické tělo. Mnohem víc mě zaujala Rhiannon, u níž jsem předpokládala utajené nadpřirozené schopnosti, omračující krásu, oslňující inteligenci nebo aspoň ten ostrovtip... Ale nic z toho. Není to typická "young-adult-hrdinka", rádoby obyčejná, ale ve skutečnosti strašně výjimečná. Ne, tohle je taková ta holka odvedle, strašně sympatická, ale ničím zvláštní. Jen ji něco neobyčejného potká. Ale sama o sobě je hrozně překvapující a milou postavou.

Den co den samozřejmě nějaké ty mouchy má. Kromě podivně nijakého a nudného začátku je to ještě postava reverenda a poblázněný idiot, který si myslí, že místo A. ho posedl ďábel. Uznávám, že do příběhu to celkem zapadalo, ale všechny pasáže s nimi mi přišly hrozně hloupé. Na druhou stranu smekám klobouk nad tím, jak šalamounsky autor vyřešil všechny záhady ohledně celého toho procesu převtělování, a co je nejdůležitější, PROČ vlastně se to děje. Díky jeho neprůstřelnému vysvětlení tak nějak jen tušíte nějaké ty logické nedostatky; ale nikdy se nedozvíte, jestli je vaše tušení oprávněné.

Čtivost, to je pro mě jednoznačně největší klad. Originální, zajímavý příběh. Nepřeslazená milostná zápletka. A jako třešnička na dortu jeden z nejlepších závěrů knihy, jaký jsem kdy četla. Miluju otevřené konce, nemám ráda jednoznačné závěry a taky se mi líbí, když mě autor šokuje nebo alespoň lehce vyvede z míry tím, že nenapsal konec takový, jaký jsem předpokládala, že bude. Tohle David Levithan splňuje na jedničku. Den co den je pro mě velmi milým knižním překvapením letošního roku.


Den co den (Every Day) / David Levithan / Tomáš Bíla / 2013

Láska může být i na obtíž

čtvrtek 7. listopadu 2013

Německý spisovatel Daniel Glattauer se proslavil epistolárními romány Dobrý proti severáku a Každá sedmá vlna. Já jsem si od něj nedávno přečetla knihu Navždy tvůj v elektronické podobě. Velice (a nečekaně) zajímavá knížka.

Navždy tvůj se zpočátku jeví jako povrchní románek s jednoduchou zápletkou. Majitelku obchodu s lampami Judith svede náhoda dohromady s pohledným a vtipným, avšak stále ještě nezadaným, čtyřicátníkem Hannesem. Jeho nesmírná láska ji ovšem po chvíli randění začne dusit, a proto se rozhodne dát mu kopačky. Až doposud to vypadá na lehce humornou a lehce červenoknihovní záležitost. Jenže vzápětí to nabere zcela jiné obrátky.


Hannes se nenechá jen tak jednoduše odradit a začne Judith pronásledovat. Dusí ji, i když už nejsou spolu. Stalking. Halucinace. Drama. Šikana. Z nijak zvlášť zajímavého románu se najednou vyvrbí napínavý skorothriller. Fascinující proměna. Druhá část příběhu se mi zamlouvala mnohem víc. Daniel Glattauer vypustí svého spisovatelského ducha a nechá ho, aby se volně rozletěl do neznáma. Alespoň tak mi to připadalo. Opravdu dobře promyšlený příběh kazí jen závěr. Ale to je můj problém - mám ráda otevřené konce, takové, které mi dovolují, abych dala rozlet své fantazii a domyslela si, jak by to asi mohlo dopadnout, abych mohla vymyslet nejlépe alespoň dvě různé verze závěru. Tady je to strašně uťaté a navíc to rozhodně neskončilo podle mých představ. Glattauer měl skvělou možnost příběh skvěle ukončit v nejlepším - ale podle mě to na konci pěkně zvoral.



Čtivá sázka na jistotu


Hlavní hrdinka Judith je ze začátku taková nemastná neslaná, ale společně s výrazným zlepšením druhé části knihy se i ona stávala čím dál tím víc sympatičtější. Sice jsem tak trochu doufala, že se ukáže, že ona je ten negativní prvek, ten záporák - možnosti by na to byly - ale i tak jsem s ní byla vcelku spokojená. Celý příběh je odvyprávěn z jejího pohledu, i když v er-formě, a má vcelku příjemný spád. Čte se to samo, i když to není úplně hltací záležitost, ale nikde žádný zádrhel. Kromě Judith hraje důležitou roli také Hannes, zlo převtělené za dobro, který mi byl, upřímně, vcelku lhostejný. V Navždy tvůj podle mě totiž hraje podstatnější roli to zhmotnění Hannese v Judithině mysli, samotná postava Hannes zase až takovou důležitost nemá.

Knížka podle mého názoru nemá hloubku v tom smyslu, že by autor chtěl jejím prostřednictvím předat čtenářům nějaké závažné poselství - jako že stalking je stále aktuální problém mnoha žen. Na druhou stranu jsem postrádala ten komický prvek, abych mohla prohlásit, že je to odlehčené a pobavíte se u toho. No a chybí tomu i pořádná detektivní náplň - i když, vlastně se tu jeden rádoby detektiv objeví. Navždy tvůj bych charakterizovala jako příjemného společníka na deštivé odpoledne. Je to kniha, která ve vás nezanechá výraznější dojmy, ale je to sázka na jistotu co se týče čtivosti a zajímavého příběhu.


Navždy tvůj (Ewig Dein) / Daniel Glattauer / Lenka Šedová / 2013
Za recenzní kopii děkuji nakladatelství Host.

Stesk po květinách poetický a soustředěný na detaily

sobota 2. listopadu 2013

Květinostesk je novela, kterou napsala Michaela Losekoot - jedna z nejslavnějších českých blogerek a tweetařek. Její Růžovou pandu zná kdekdo. Moc mě těší, že jsem Michaelinu prvotinu dostala jako recenzní kopii a ještě mohla pít šampaňské na jejím křtu.

Popsáno nepopsatelné


Michaelina bakalářská práce na Literární akademii. Byla jsem nesmírně zvědavá, protože její články doslova hltám - byla jsem přesvědčená, že stejně tak zhltnu i Květinostesk. Už jen ten název. Smutek v duši, že jsem nedostala pár sladce vonících květů, vyjádřený jedním slovem. Dokonalé. Hlavní postavou Květinostesku je trafikantka, která svá citová melodramata s rodiči řeší únikem do (ne)vztahu se starší ženou a jejím synem. 

Upřímně, když jsem četla anotaci, nevěřila jsem, že se tohle všechno dá nějak solidně vypointovat na devadesáti stránkách. Jenže ono to jde. Teď zase nějak nechápu, proč některé romány mají tolik stránek, když to Michaela Losekoot všechno zvládla za necelých sto stran. Rozhodně je to zajímavý počin. Těsně po dočtení jsem měla pocit, že je to geniální. Teď, po několika dnech, jsem trochu vystřízlivěla. 


Vlastně si ani nejsem jistá, jak moc se mi to líbilo. Některé pasáže pořád považuju za dokonale napsané, pasáže, které bych klidně zařadila vedle pasáží z velkých, proslulých románů. Některá ta slova jsou volená tak dobře. Až mě z toho mrazí, že se dá slovy tak efektně a přesně popsat nějaký zdánlivě nepopsatelný stav emocí. Na druhou stranu mám dojem, že jsem se místy trochu ztrácela ve vší té obraznosti a metaforičnosti, potřebovala bych víc styčných bodů z reality, asi.



Z jiného úhlu pohledu


Nejprve mi to sice přišlo čtivé, ale teď si říkám, že vlastně ani není. Je to poetické a dramatické a tak nějak zvláštní, že se vám to vlastně čte dobře, ale přitom ten text nehltáte (tak jako to klasicky bývá u vážně čtivé četby), spíš z něj pomalu ochutnáváte, převalujete na jazyku jednotlivá slovní spojení a užíváte si jejich jedinečnost a originalitu. Ze začátku jsem měla pocit, že se vám to buď bude líbit nebo ne, že nic mezitím není, ale teď si zase říkám, že jsem někde mezi, že z toho nejsem úplně nadšená.

Losekoot skvěle pracuje se slovy, metafor tu objevíte nesčetně, čeká na vás spoustu slovních hříček. To mě bavilo. Taky se mi nesmírně líbilo, jak se soustředí na jednoduché detaily, které ve výsledku dělají strašně moc. Třeba když hlavní hrdinka popisuje, jak si zapaluje cigaretu žena sedící naproti ní. Ten moment mi přišel strašně zásadní a silný, i když se tam vlastně nic nestalo. Bylo to popsané skvěle. A stejně tak i spoustu dalších okamžiků. Je vidět, že se spisovatelka dokáže podívat na svět ne jen z toho jednoho dobře známého, osvědčeného úhlu pohledu. Naopak, dívá se jinak, tak jak se před ní ještě nikdo nepodíval, a je to ta nejlepší věc na téhle knížce.

Spoustu lidí už Michelle zná z Růžové pandy, z Twitteru nebo třeba z knihkupectví Martinus.cz. Já už tuhle pestrou osobnost znám i jako Spisovatelku. Výjimečnou. Poetickou a originální. I když Květinostesk jako takový asi nebyl úplně můj šálek kávy, nebyla jsem z toho úplně paf, některé věty z téhle novely na mě mocně zapůsobily. Těším se na další dílo.


Květinostesk / Michaela Losekoot / 2013
Za recenzní kopii děkuji nakladatelství YoungBooks.cz.

Latest Instagrams

© What Jane Read. Design by FCD.