Litva v šedých tónech 2. světové války

Dostala jsem dáreček od šéfredaktorky CooBoo. V šedých tónech. Četla jsem na to hrozně pochvalné recenze a zaujalo mě to. Takže velká pravděpodobnost velkého zklamání. O čem to vlastně je?

Dechberoucí příběh


Lině je patnáct, má umělecké ambice a žije v Litvě. Jednoho večera celou její rodinu zatkne NKVD a matku s dětmi pošle do pracovního tábora. Sověti. Stalin. A na druhé straně Hitler. Prostě úžasné téma, říkám já. Všechno se to odehrává v roce 1941. Všechny romány z této doby, které jsem přečetla, byly zaměřené na boj proti nacismu, koncentráky, Evu Braunovou. O pobaltských státech vím houby. V podstatě nic. Jo, vím, že Estonsko, Lotyšsko a Litva byly taky na začátku devadesátých let osvobozené od nadvlády Sovětského svazu. Toť vše. Touhle knížkou jsem si obzory značně rozšířila.

Narovinu - není to historický román. Je to od CooBoo, tudíž se pořád držíme v mezích "young-adult" literatury. Říkám to předem jako varování pro všechny nadšence Philippy Gregory a jí podobných, kteří historické události a detaily všeho druhu sypou z rukávu jako by nic. V šedých tónech nejde o historická fakta ani přesnost. I když takové záležitosti jsou tam vcelku dobře zvládnuté. Říkám vcelku - občas se, především ve flashbacích, postavy chovají, jako by žily v současnosti, jsou podle mě mnohem uvolněnější, přímější a puberťáčtější, než by v takové době skutečně byly. Ale to je spíš můj osobní dojem, který ovšem ty výsledné pocity z knihy dost ovlivňuje.

Lina, její bratr a matka se ve vlaku na cestě do pracovního tábora seznámí za otřesných podmínek se skupinou lidí, s níž se pak čtenář více či méně potkává celý příběh. Ruta Sepetysová, autorka knihy, se naštěstí nebojí zabíjet, takže někteří otravní hrdinové zmizí velmi rychle - s některými se na druhou stranu budete muset dlouho sžívat a když už konečně máte pocit, že jsou snesitelní, zbaví se jich Sepetysová až pak. Pochopitelně hlavní hrdinky se tohle netýká, ať už jde o kurděje, tvrdou práci nebo nebetyčnou zimu, Lina jakožto superhrdinka vše statečně snáší a přežívá bez sebemenšího zaváhání.


Bolestná realita


Ostatní postavy mě nijak zvlášť nezajímaly. Celkem hezky se vyvíjel charakter Liny. Bavila mě ta umělecká rovina - hlavní hrdina má zkrátka vždycky něco navíc - a popisování jejích obrazů i zmínky o Munchovi. Poměrně dobře tu byla načrtnutá její matka Jelena, k níž jsem za tu dobu čtení opravdu přilnula, ale jinak mě nikdo neoslnil. Zvlášť protivný mi byl rádoby drsňácký Andrius, Linin "princ na bílém koni". Zdá se mi to, nebo jsou všichni tihle literární kluci z knížek od CooBoo na jedno brdo? Kromě toho jsem u postav měla ještějednu potíž. Příběh se vlastně týkal celkem početné skupiny, takže bych možná měla ocenit, že čtenář není zavalen všelijakými cize znějícími litevskými jmény, ale já bych ocenila, kdyby se našel i jiný přívlastek k "plešatci" a "mrzoutské ženě". Nemůžu si pomoci, pokaždé, když se jedno z toho objevilo v textu, skřípala jsem zuby.

Na druhou stranu má tahle knížka samozřejmě i kladné stránky. Co je hlavní - je obrovským přínosem pro všechny, co si chtějí rozšířit své historické obzory. Nevím, jak vy, ale já toho o Pobaltí fakt moc nevím. A navíc, všem nám je jasné, jak strašně špatný byl Hitler, ale uvědomujeme si dostatečně, jak strašně špatný byl Stalin? Tohle je příběh lidí, kteří v příchodu německých vojáků do Litvy viděli naději na přežití. Paradoxní, že. Ale je to tak. Byla jsem fakt překvapená, že právě takové téma si vybralo nakladatelství CooBoo, plné young adult a sci-fi. Čekala jsem aspoň špetku sci-fi. Ale je to příběh tak bolestně reálný, dokonce založený na skutečných událostech, že jsem na konci skoro doufala, že se tam nějaké sci-fi objeví.

Tahle směska syrové, šedé a reálné young-adult je navíc úžasně čtivá. Taky jedna typická věc pro knížky z CooBoo. Má průměrná doba čtení těchto knížek je zhruba den, maximálně dva. Tahle je ještě navíc v závěru nečekaně dojemná. Autorka totiž nechává umřít i postavy, u kterých byste to vůbec nečekali. Postavy, u kterých máte naprosto jasno, že tihle prostě dostanou svůj šťastný konec. Nakonec jsem tedy poslední stránky proplakala. Zatracená Sepetysová! Doufám, že už zase brzy něco napíše.


V šedých tónech (Between Shades of Gray) / Ruta Sepetysová / Petr Eliáš / 2013

Proč miluju blogování

Poslední dobou mě napadá, jak se mi plní přání, o kterých jsem ani netušila, že je mám. Že zažívám věci, o kterých jsem nevěděla, že je chci zažít. A to jen a pouze díky mému blogu.

Začala jsem blogovat kvůli své neutuchající potřebě psát a číst. Předpokládala jsem, že mě to brzy omrzí - to už se mi stalo se spoustu koníčků. Ale ono ne. Jsou to už skoro dva roky a pořád mě to baví. Děsně. Vlastně čím dál tím víc. Protože mám čím dál tím víc motivace být do toho jaksepatří zažraná.


Začalo to komentáři na moje články. Pochvalnými. Dokonce velmi. Pak mi nakladatelství začala posílat knížky. Jen tak. Za recenzi, jejíž psaní mě baví stejně jako samotné čtení. Zničehonic se mě začali lidé ptát, jak mají začít s blogováním. . Amatéra. Který ještě nedávno netušil, co to vlastně to blogování je - nebo spíš tušil, ale podvědomě se mu vybavovaly takové ty blogísky se třpytivými nápisy orámovanými růžovou barvou.


Takže jsem si vymyslela kurz o blogování na Naučmese.cz. Cha. Já, které se třásla kolena, i když měla jen předříkat básničku před spolužáky ve škole. Měla jsem dojem, že si to v poslední chvíli musím rozmyslet. V noci mě pronásledoval jeden zoufalý sen, ve kterém jsem se hystericky rozbrečela přímo před kurzisty a utekla pryč. Ano, až taková jsem trémistka. Ovšem v momentě, kdy jsem dorazila na místo a začala mluvit, tréma byla fuč. Sedělo přede mnou třináct lidí, všichni nadšenci do blogování, bylo vidět, že je to baví a mě to bavilo taky. Za dva týdny pořádám další kurz. Snažím se ho ještě vylepšit, udělat ho co nejzajímavější. Na trému nemyslím.


Ten den, co jsem uveřejnila recenzi na knihu Nic není, jak se zdá, mi přišel e-mail od Andrewa Nicolla. To je, prosím, spisovatel, který tuhle knížku napsal. Poděkoval mi za mou recenzi. Jako fakt. Celý následující týden jsem si vykračovala pyšně jako páv.


V úterý jsem byla na exkurzi v nakladatelství CooBoo. Jen tak mě napadlo, že by bylo prima ozvláštnit letní povídkovou soutěž a namísto knih vymyslet nějakou originálnější první cenu. Šéfredaktorka CooBoo, Tereza Pecková, byla pro. Bylo to boží. Víte co, i když sledujete kubulíny (redaktory z CooBoo) na Facebooku, Twitteru a bůhví čem ještě, tak vám stejně přijde neuvěřitelné, že fakt stojíte přímo v jejich redakci a vybíráte si knížky z jejich proslulé knihovničky. A oni vás ještě pobízejí, ať si jich vezmete víc. No fakt.


A ve středu večer jsem byla na křtu Květinostesku, e-knížky populární blogerky Michelle Losekoot. Bylo to báječné. Jsem vážně zvědavá, co dalšího zažiju jen díky tomu, že píšu blog. Že čtu knížky. Někdy si říkám, jak je to na houby, že do toho vkládám tolik času a není mi to nijak vykompenzováno, ale ono je - všemi těmihle úžasnými zážitky, střípky, na které nikdy nezapomenu. Stojí to za to.



Díky za vaši přízeň, mí drazí čtenáři! :)

Můj svatý grál mě trochu zklamal

Ještě nikdy jsem se do doporučené četby nepouštěla s takovou chutí. Aby taky ne, když jste vášnivý milovník knih a dostanete za úkol prostudovat knihu s názvem Dějiny čtení. To je doslova jako splněný sen. Bohužel jsem byla asi nadšená až příliš.

Tajemství lidstva


Dějiny čtení od Alberta Manguela spadají do sekce Teoretická knihovna v nakladatelství Host, která vychází ve spolupráci s Katedrou české literatury a literární vědy na Filozofické fakultě UK. Patří ovšem k té populárnější literatuře z daného výběru. Je to poměrně objemná kniha (cca 500 stran) líčící vše důležité co se týká čtení v průběhu světových dějin. Dozvíte se, jaký je rozdíl mezi hlasitými a tichými čtenáři. Jak se správně učit číst, jak důležité jsou obrázky v textu a tvar knihy. Jestli existuje nějaké zakázané čtení a jak se bude číst v budoucnosti. A spoustu, spoustu dalšího.

Upřímně, vážně mě fascinuje, že někdo dokáže napsat tak tlustou knížku jenom o čtení. Fakt. Protože pro mě to byla vždycky tak trochu samozřejmá věc, už od té doby, co jsem se to naučila. Prostě umím číst. Hotovo. Žádné velké štráchy s tím. Ale Alberto Manguel pokládá čtení za bezmála posvátnou věc, za něco, co je třeba si hýčkat a chránit a být na to jaksepatří hrdý. To se mi líbí. Nikdy mě nenapadlo brát čtení jako nějaké tajemství lidstva předávané po pokolení. Nikdy jsem neměla potřebu pozastavit se nad tím, co za superúžasnou věc to vlastně umím. Až teď.


Co se mi obzvlášť líbilo, byly ty maličkůstky, co Manguel zmiňoval v knížce, které čtení jako takové dělají ještě hezčím. Třeba lehké bušení dešťových kapek na parapet. Zvuk hromu a blesku při bouřce. Šustění stránek při otáčení. Vůně nové knihy a vůně čaje s citronem, který jste si ke čtení uvařili. Tohle všechno Dějiny čtení nesmírně obohacuje, i když jim to zároveň ubírá na takové té "učebnicovosti". Ale to mě tedy nevadí, naopak, byly mi tím sympatičtější. Není pravda, že víc se toho dozvíte z knížky, které se od začátku až do konce tváří jako ta nejchytřejší učebnice.



Moc rozvláčné a starověké


Vadily mi ovšem ty zastávky ve starověku. Starověku bylo v knížce prostě až přespříliš. Pořád samý Aristoteles a Platón a Aristoteles a Sokrates... Jasně, občas byl taky zmíněný Guttenberg (a taky ještě spoustu jiných filozofů, literátů a slavných redaktorů), ale těch starověkých učenců jsem měla už v druhé kapitole plné zuby. Dějiny přece nezahrnují jen starověk, středověk a renesanci, že. Já bych si naopak ráda přečetla něco o tom, jak pěkně se četlo v kavárničkách 20. let minulého století. Zmínky o Borgesovi, se kterému Manguel nějakou dobu předčítal (a díky tomu se vlastně začal zajímat o čtení jako takové), mi naopak ale přišly zajímavé, i když jich tam taky bylo hodně - ale nevytáčely mě tak, jako antičtí páni filozofové.


Když to vezmu kolem a kolem, dala by se knížka v pohodě zkrátit na polovinu. Osekala bych něco málo z vyprávění o tom, jak si asi četl doma Platón nebo Sokrates a taky bych vynechala všechno to povídání o tom, co (nedůležitého) se stalo někde v nějakém malém francouzském městečku, kde Manguel žil. Lépe řečeno, vynechala bych všechno, co se týče podobných záležitostí. Chtělo by to zestručnit, přidat tempo, ubrat rozvláčnost. Hned by to bylo čtivější. A záživnější. Přiznávám, že jsem u Manguela občas tak trochu usínala. A přitom jsou to Dějiny čtení, propánakrále. Tedy pro mě něco jako svatý grál. Aspoň jsem si to myslela.

Dějiny čtení (A History of Reading) / Alberto Manguel / Olga Trávníčková / 2007

Tajemné knihkupectví pod drobnohledem Googlu

Přečetla jsem Nonstop knihkupectví pana Penumbry, knížku, kterou napsal Robin Sloan a kterou budou zbožňovat nerdi, hipsteři, ajťáci a v neposlední řadě také milovníci knih. Jo a pravděpodobně i všichni ostatní. 

Prostě boží


Clay Jannon je flegmatický a nezaměstnaný. Čirou náhodou narazí na nabídku práce v nonstop knihkupectví, což, řekněme si na rovinu, zní sakra lákavě. Seznámí se s tajemným prodavačem panem Penumbrou a ještě tajemnějším obsahem jeho knihkupectví: knihami, které jsou zašifrovány nerozluštitelným kódem. Clay postupně proniká pod povrch všech tajemství a odhaluje dechberoucí záležitosti týkající se jedné knižní sekty, starodávných kodexů a jednoho velkého pokladu. Při tom všem mu pomáhají jeho přátelé - Neel, který zbohatl na vytváření simulace ženských ňader, Kat, odbornice na vizualizace dat v Googlu, spolubydlící Mat, Ashley a další.

Nebudu lhát - sociální média a knížky jsou jednou z mých největších vášní. Vůně nové knihy je podle mě lepší než Chanel no. 5 a timeline na Twitteru pro mě představuje nekonečnou zásobu novinek, zajímavostí a humoru, se kterou bych se loučila jen velmi těžko. Robinu Sloanovi se podařilo zkombinovat mé dvě velké vášně do jednoho - což ve mě vyvolává téměř extatické nadšení. Strašně jsem se bála, že budu příběhem zklamaná, že nebude tak báječný, jak jsem si ho vysnila, že Robin Sloan možná píše skvělé tweety, ale jeho romány nestojí za nic. Ale - haleluja - Nonstop knihkupectví pana Penumbry je jedním slovem prostě boží.

Vyprávění si drží jisté detektivkové napětí, ačkoli se zdržuje jakýchkoliv akčnějších situací. Dopředu vás pohání skvěle vybudovaná atmosféra příběhu, touha dozvědět se, jak to vlastně je s tím tajemným kodexem a vůbec celým společenstvem Nezlomeného hřbetu, a do třetice také neuvěřitelná čtivost, jíž Nonstop knihkupectví oplývá. Měla jsem knížku přečtenou za dva dny, a to jen proto, že mezitím jsem musela udělat přestávku na školu a spánek.


Geniální propojení starého a moderního světa


Příběh je psán v ich-formě z pohledu Claye Jannona. Clay je postava, která vás neurazí, ale ani vás nijak zvlášť nenadchne. Samozřejmě je to člověk, který v sobě ukrývá nevyužitý potenciál - zpočátku mi přišel jako otravný líný povaleč a nakonec se ukázalo, že je zatraceně inteligentní a vlastně i docela pohotový a vtipný. Ale nedá se na to vždycky spolehnout. Mnohem víc mě bavil majitel knihkupectví, pan Penumbra, který mi (jak už podotkla ve své recenzi Katka Brabcová na Blogu Brabikate) hrozně připomínal Albuse Brumbála, tou svou přímočarou moudrostí a pronikavýma modrýma očima. Soutěž o nejpoutavější postavu ovšem na celé čáře vyhrává Kat Potente. Její trička s nápisem BAM! a přemoudřelé odpovědi na všechno si zkrátka zamilujete.

Strašně mě fascinovalo spojení moderního světa a toho starého, zaprášeného, s omamnou vůní knih. V knize neustále narážíte na novinky typu elektronické čtečky, iPhony, Twitter, Google, Apple, ... Na druhou stranu se tu potkáte s hábity, pergamenem a prastarou podzemní knihovnou. Tohle spojení se ani trochu netluče, ale naopak krásně doplňuje, což jen potvrzuje mou teorii, že papírové knihy jen tak rychle ze světa nevymizí - podle mě jsou knihy čím dál tím víc "in" a oblíbenější. Průzkumníci knižního trhu se určitě s radostí pozastaví nad situacemi, když si jedna prostitutka kupuje životopis Steva Jobse nebo když Clay objednává nového Murakamiho. 

Takových odkazů je v knížce spoustu a jistě mezi všemi těmi vyjmenovanými autory najdete svého oblíbence (já se kupříkladu zatetelila, když byl v knížce zmíněn John Steinbeck nebo J. K. Rowlingová). Doporučuji také během čtení trochu zagooglit, možná najdete některé další souvislosti a vtípky, jenž autor do příběhu vložil. No a na závěr ještě jedno velké plus - viděli jste už tu superúžasnou obálku? Robin Sloan vydal Nonstop knihkupectví původně jen elektronicky, ale okamžitě se stalo tak populárním, že si vyžádalo i vytištění. A česká verze je takhle skvělá.

Ta knížka prostě nemá chybu.


Nonstop knihkupectví pana Penumbry (Mr. Penumbra's 24-Hour Bookstore) / Robin Sloan / Petra Jelínková / 2013
Za recenzní kopii děkuji nakladatelství Host.

Sex a Shakespeare v novém bestselleru od Irvinga

V jedné osobě je nový román Johna Irvinga. Okamžitě se vyšvihl na přední příčky knižních žebříčků. Je v něm plno sexu, Shakespeara a všelijakých odboček od hlavního tématu. Prostě typický Irving, řekli byste.

Návrat ke Garpovi


Svůj nový román napsal víceméně pro svého syna. V době, kdy Irving uvažoval o románu, jehož ústředním hrdinou by byl mladík - bisexuál, za ním přišel jeho nejmladší syn a prozradil mu, že je gay. A román byl v cukuletu na světě. Tedy, tak si to aspoň představuji, protože je to napsané tak neuvěřitelně lehce, svižně a jednoduše, že tomu prostě nemohly předcházet žádné tvůrčí krize.

A přitom je to podobně jako jiná Irvingova kniha, Svět podle Garpa, velmi rozsáhlé dílo. Garpovi se vůbec tahle novinka dost podobá. Tak zaprvé, oba dva hlavní hrdinové toho mají spoustu neujasněného co se týče vlastních emocí a sexuality. Za druhé - děj se dost dlouho odehrává na půdě školy. A za třetí, je tu jistá transsexuálka Donna, která mě chtě nechtě připomínala Garpovu "kámošku" Robertu. Tohle prostě není náhoda. Vtipné je, že jsem od Irvinga prozatím četla jen dvě knížky - kromě V jedné osobě právě ten Svět podle Garpa, takže mám báječné srovnání. Ale po tomhle románu vím, že jsem s Irvingem ještě ani zdaleka neskončila.

Vypravěčem celého příběhu je zároveň hlavní hrdina. Jmenuje se William Abbott a má poměrně komplikovaný život, s nímž čtenáře seznamuje. V knize ale nesledujeme jen  život jednoho bisexuála, plný lásek, vášnivých vzplanutí, tvrdých dopadů a naivních snů, sledujeme zároveň s ním i život celé společnosti nejprve padesátých, a potom především 70. a 80. let. A ačkoliv se všude píše, jak tehdy v 50. letech byli lidé prudérní, myslím, že Irving zobrazil tehdejší dobu trochu jinak. Jistě, rozhodně ne tak otevřenou jako později, o ničem se nemluvilo, vše se (podle Irvinga) tiše tolerovalo. Kupříkladu dědeček hlavního hrdiny, který se rád převléká za ženy. 


Shakespeare a sex od začátku až do konce


Na knize mě po celou dobu čtení fascinovaly tři věci. Strašně mě bavilo, že kdykoliv se Irving hodně rozpovídá a uteče od hlavní linie příběhu někam úplně pryč, zase se tam postupně vrátí a ta "chvilka mimo" čtenářovi vůbec nepřijde jako ztracený čas, ba naopak. Leckdy byly ty odbočky zajímavější než to, co se právě dělo v přítomném čase. Ovšem jestliže vás takové natahování na skřipec a nesouvisející povídání rozčiluje, radši se Irvingovi vyhněte obloukem. Tak se mi zdá, že tohle je jeho poznávací značka.

Líbily se mi narážky na literaturu v příběhu, a zejména pak dalekosáhlé rozpitvávání Shakespearových děl. Název tohoto díla vlastně vyplývá z jednoho Shakespearova citátu: "V jedné osobě hraji mnoho rolí, s žádnou z nich ale nejsem spokojen." (Mimochodem, perfektně to vystihuje podstatu celého příběhu.) To je zkrátka něco pro vášnivé milovníky literatury. Takhle moc jsem se toho o Bouři a dalších Shakespearových hrách nedozvěděla snad ani z hodin literatury. Za mě perfektní. Ale uznávám, že ti, co renesančnímu literátovi a dramatu celkově neholdují, asi budou tyhle části knihy muset nějak přetrpět, jestli na ně vůbec budou mít trpělivost.

A do třetice: to bezuzdné líčení sexuálních scén. Nechápu, jak se Irving dokáže po celou dobu držet přesně na té tenké hranici mezi syrovou a nestydatou oplzlostí a jemnou něžností. Fascinující. Vážně. První erekce na vás vyskočí už na první stránce a vůbec, prudérním lidem rovněž knížku nedoporučuji. Abyste si mohli Irvinga jaksepatří užít, musíte mít mysl otevřenou. Všemu.

V jedné osobě je napsáno jednoduchým a čtivým stylem. Pochopitelně je to pastva pro oči co se týče slovních obratů a spojení, není to sice úplně mistrovské jazykové dílo, ale vyvažuje to ta nesmírná čtivost. Jakmile je knížka čtivá, má u mě vyhráno. Přidejte k tomu ještě zajímavý a nevšední příběh, v závěru až nečekaně dojemný, a pět bodů dávám bez rozmýšlení.


 V jedné osobě (In One Person) / John Irving / Jiří Hanuš / 2013
Za recenzní výtisk děkuji knihkupectví Knihy Dobrovský.