Nedokonalý citronový koláč stejně chutná skvěle

Když jsem dočetla Zvláštní smutek citronového koláče, byla jsem totálně, naprosto a absolutně nadšená. Vau. No páni. Tyjo. Chci další takovou knihu! Knihu plnou laskavého vyprávění, nabitou nezměrnou fantazií. Musela jsem to nadšení z Citronového koláče nechat pár dní odeznít, jinak by tahle recenze byla jen variací na různá synonyma ke slovu "dokonalé". 

Postupně jsem zjistila, že ten úžas z kouzelného příběhu sice nevyprchal, ale dostal jinou příchuť. Tak trochu jsem si připadala jako hlavní hrdinka, když ochutnávala jednotlivé pokrmy. Časem jsem prolomila tu dokonalou a bezchybnou krustu a přece jen jsem našla nějakou drobnou pachuť, něco, co mi tak úplně nesedělo, dokázala jsem se na příběh podívat s nadhledem, jaký jsem hned po přečtení postrádala.



Poznejte lidi podle jídla, které vám připraví


Nicméně i tak musím autorce knížky, Aimee Benderové, přiznat, že je to nesmírně talentovaná dáma. Podařilo se jí totiž napsat velmi originální knihu. Hlavní postavou je Rose Edelsteinová, která o svých devátých narozeninách zjistí, že má zvláštní "dar" - dokáže v jídle rozpoznat pocity těch, co ho připravují. Pod lahodnou omáčkou cítí vztek a zlobu, v palačince je radost a štěstí, v mámině citronovém koláči zase smutek a prázdnota. Na devítiletou holku je to zkrátka až příliš moc pocitů. Navíc jí zcela pochopitelně nikdo nedokáže porozumět, když se své zvláštní schopnosti pokouší vysvětlit. Až na bratrova kamaráda, laskavého George. 

Zvláštní smutek citronového koláče se ale nedotýká jen Rose. Ačkoliv ona je vypravěčkou celého příběhu a tudíž na čtenáře logicky čeká ich-forma, sledujeme život celé její rodiny. Otce, upracovaného právníka, nešťastné matky, která dost dobře neví, co se svým životem, podivínského bratra, se kterým není kloudná řeč. Postupně, skrze Rose, odhalujeme jejich tajemství a jako puzzle dáváme dohromady to nevysvětlitelné tajemství, které nás po celou dobu čtení provází.


Tak tedy nejprve ty klady. Je to skvěle napsané, to bezesporu. Aimee Benderová je vynikající spisovatelka. Má svůj typický styl, který bych už teď, po přečtení jediné knížky od ní, jistě dokázala rozeznat. Nesmírně se mi líbilo, jak píše. Stručně. Jednoduše. Dokonale umí popsat, jak věci chutnají a co v nich Rose cítila. Po přečtení téhle knížky už vaše jídlo nikdy nebude chutnat stejně. Teprve když jsem dočetla Koláč, napadlo mě, že něco ze sebe přece lidé do jídla vždycky přenášejí. Není to tak, že (třeba) vášnivější lidé jídlo víc koření? Že když dostanete jídlo bez chuti i bez zápachu, tak člověk, který ho připravil, je taky takový? Možná ano, možná ne. Ale vsadím se, že o jídle budete daleko víc přemýšlet, víc si ho vychutnávat. Budete se soustředit na něco, co bylo až doteď naprosto bezmyšlenkovitou samozřejmostí.



Citronový koláč není dokonalý


V jedné recenzi jsem četla kritiku na to, že téhle knížce je tak trochu udělena výjimka z interpunkce a není tu jasně uvozená přímá řeč. Zcela upřímně mi to nevadilo ani trochu. Jasně, občas jsem při čtení lehce zaškobrtla, když jsem si uvědomila, že to, co čtu, teď právě některá z postav pronáší, ale dalo se to celkem bez problémů. Byla tu jiná věc, která mi vadila a kterou jsem si hned po přečtení příliš neuvědomovala. Všechno to tajnůstkaření kolem Rosina staršího bratra Josepha. Myslím, že jsem tak docela nepochopila, jak to s ním vlastně dopadlo. Celý ten závěr knihy byl strašně zvláštní, což je koneckonců celá tahle kniha, ale ten konec byl prostě zvláštní ještě nějak jinak, víc. Neumím to lépe popsat. Ztratila jsem se v něm a je to velká škoda, protože trochu kazí grandióznost celé knihy.

Podle mě bylo tajemství kolem Josepha (víc nebudu prozrazovat, abych vás neochudila o překvapení) naprosto zbytečné, protože Rose a její věčné trable s jídlem by vydaly klidně ještě na druhý díl, nebylo třeba do toho zaplétat ještě další problémy, respektive, nebylo třeba je tutlat a obestírat tajemstvím. Kupříkladu vedlejší linie s Rosinou matkou a jejími potížemi se mi zamlouvala. Joseph mi zkrátka do příběhu neseděl. I když tedy ta jeho skeptičnost byla úžasná.


Pochopitelně jsem se, stejně jako Rose, zamilovala do George, Josephova kamaráda a jediného člověka, který jí bez výhrad uvěřil její zvláštní schopnosti. Kdo by takového prince z pohádky nemiloval, že. Těšila jsem se na happyend, věřila jsem v happyend, očekávala jsem happyend. Z hořkosladkého závěru, který mi pro Rose autorka nabídla, jsem byla tak trochu rozčarovaná. Tohle jsem tedy nečekala. Na jednu stranu to bylo pochopitelně mnohem uvěřitelnější (a vůbec celý příběh je místy dost syrový a bolestně reálný), ale na druhou stranu mě zamrzelo, že to nebylo podle mých představ.


Poslední výhrada se týká vývoje hlavní postavy. S Rose Edelsteinovou se seznámíme v den jejích devátých narozenin a opouštíme ji, když jí je přes dvacet let. V textu se dá sice vysledovat, že hrdinka začala používat "složitější" výrazy, umí lépe a přesněji vyjádřit pocity lidí v jídle, ale celkově vzato je to pořád tatáž malá holčička. Ve dvaceti letech uvažuje téměř stejně jako v devíti. Chtělo by to větší psychologický posun. Ale možná, že už ty chyby jen hledám. Další mě totiž nenapadají. A pořád se mi chce říct, že to vlastně bylo superskvělé.


Takže: Zvláštní smutek citronového koláče není dokonalý, ale stejně je superskvělý. Uvidíte.


Zvláštní smutek citronového koláče (The Particular Sadness of Lemon Cake) / Aimee Benderová / Veronika Volhejnová / 2013

Komentáře

  1. Na Citrónový koláč jsem už někde narazila a hrozně mě to zaujalo. Po tvojí recenzi ale vím, že si to prostě musím přečíst.:-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jé, moc ráda jsem tě na to navnadila, určitě si ji přečti! ;)

      Vymazat
  2. Vypadá to zajímavě, musím si to někdy přečíst.

    OdpovědětVymazat
  3. Ty jo, kdybych měla spoustu času a na nočním stolku mi neležela hromada nepřečtených knih, tak hned letím do knihkupectví. :) Už jsem na tuhle knížku slyšela tolik chvály! :)

    OdpovědětVymazat
  4. "Koláč" mám doma již nějakou chvíli. Nadšeně jsem si knihu přinesla z knihkupectví, kde na mě křičela její zářivá obálka, ale asi nenastal pravý čas na přečtení. Nějak jsem se do knížky ne a ne zakousnout. Ale tahle recenze mě posunula k myšlence, že už přeci jen nastal ten pravý čas. :)
    (Nevím, jak ostatní, ale já to tak prostě mám - každá knížka má svůj čas, kdy ke mě má přijít a kdy si jí mám přečíst. Někdy je to o tom, že si knihu koupím a několik dní, týdnů či dokonce měsíců mi někde leží a pak najednou "záře a fanfáry" a vím, že nastal čas.)

    http://nest-full-of-daffodils.blogspot.cz/

    OdpovědětVymazat
  5. Přesně souhlasím se vším, co jsi napsala :) Před chvílí jsem Zvláštní smutek dočetla a připadám si podobně. Kniha je to nepochybně skvělá, ale teď jsem z toho konce zmatená. Josephův příběh mi přišel tak nějak nedovysvětlený, i když nápad byl zajímavý. A taky mě mrzí, že se Rosin otec nijak neposunul ve vztahu k nemocnicím :/ Ale jak jsi psala, ta kniha je až bolestně reálná. :)
    Jinak skvělá recenze :)

    OdpovědětVymazat

Okomentovat