Jatka č. 5 jsou příliš stručná a matoucí

Pravděpodobně ztrácím literární vkus. Nedokážu si jinak vysvětlit, proč jsou všichni z těch Jatek č. 5 tak na větvi. Ne, že by byla tahle povinná četba úplná hrůza, ale při čtení mi připadalo, že jsem se ocitla v dost děsivém snu nějakého sjetého podivína.



Příliš stručné a matoucí


Román z konce 60. let je milníkem vědeckofantastické literatury. Kurt Vonnegut totiž možná jako první spisovatel vůbec použil směs science fiction a autobiografie. Vzniklo z toho prapodivné dílo, které je známo nejen díky autorovým zkušenostem z 2. světové války, ale také třeba úslovím "So it goes = Tak to chodí", které se po vydání knihy stalo sloganem odpůrců války ve Vietnamu.

Kniha má několik dějových linií, v nichž nás provází hlavní hrdina Billy Pilgrim. Díky své návštěvě u mimozemšťanů na Trafalmadoru, kteří na něm prováděli nejrůznější pokusy, dokáže cestovat sem a tam v čase. Potkáváme se tedy s Billym, který zažil hrůzné bombardování Drážďan, s Billym, který bojuje ve válce, s Billym, který si žije spokojený domácký život, s Billym, který žije v kupoli v trafalmadorské zoo a je živou atrakcí pro místní obyvatele. Takhle řečeno se to může zdát dost zajímavé a kvůli tomu jsem si taky knížku půjčila. Ale jak se ukázalo, bylo to většinou hlavně dost zmatené.


S Trafalmadořany mě to bavilo - přece jen to byla ta nejvíc "science-fiction-část" - a svým způsobem to bylo ironické a dá se říct i vtipné. Co se týče zbytku Billyho výletů v čase, vždycky mi hrozně dlouho trvalo, než jsem se v daném časovém údobí zorientovala a stručné útržkovité vyprávění tomu zrovna moc nenapomáhalo. I když obvykle si stručnost a jednoduchost pochvaluji, tady bych neváhala nějaké ty odstavce ještě přidat. Je to ten styl "čtenáři, domysli si sám", což ne vždycky a ne u každého příběhu funguje.



Vypravěč byl lepší než hlavní hrdina


Billy Pilgrim jakožto hlavní postava mě nezaujal skoro vůbec. Mou předchozí čtenou knihou byla Zima úzkosti od Johna Steinbecka a tam jsem zase hlavního hrdinu poznala do sebemenšího detailu, takže to byl docela markantní rozdíl. Mnohem víc se mi v Jatkách zamlouval vypravěč, který v příběhu dokonce vysvětluje i důvody pro sepsání tohoto románu. Ostatní postavy jsem sotva zpozorovala, jako by kolem mě prosvištěly v rychle jedoucím autě. Ani tohle mě nenadchlo, naopak, mám ráda, když jsou mi literární hrdinové blízcí.

Jatka č. 5 prostě jednoznačně nebyly můj šálek čaje. Přesto jsem knížku dočetla, protože patří k tomu nejvýznamnějšímu ze světové literatury a dokážu pochopit, proč. Je to jedna z nejzvláštnějších knih, jaké jsem kdy četla a Vonnegutův styl psaní je nesmírně osobitý. Možná se ke knížce vrátím za pár let a bude mi sympatičtější, než teď. 


Jatka č. 5, aneb Křížová výprava dětí - povinný tanec se smrtí
(Slaughterhouse-Five, or The Children's Crusade: A Duty-Dance with Death) / Kurt Vonnegut / Jaroslav Kořán / 2002

Share this:

, , , ,

CONVERSATION

0 x byl okomentován tento příspěvek:

Okomentovat