Jak se Oliver Tate snažil zachránit manželství svých rodičů

Ponorka. Příběh, který možná znáte z filmového plátna pod názvem Jmenuji se Oliver Tate. Knížka, která mi okamžitě připomněla jiný, velice slavný příběh. Hlavní hrdina Oliver Tate se v mnohém podobá ústřední postavě knihy Kdo chytá v žitě.


Detaily ze života rodiny Tateových


Ve spoustě recenzí Ponorku srovnávají s knihou Tajný deník Adriana Molea (dokonce jedna postava v knize právě k Adrianu Moleovi přirovná Olivera), což nemůžu posoudit, nečetla jsem ji. Každopádně jestli je to taky o depresivním patnáctiletém klukovi, který všem (včetně čtenáře) postupně začne lézt na nervy, nejspíš se jí vyhnu obloukem.

Osobně se mi kniha zpočátku velice zamlouvala. Oliverovi je patnáct let a jediné, na čem mu opravdu záleží, je ztráta panictví a jeho rodiče. Na všechno a všechny má (většinou) velmi svérázný názor, pěstuje si dost úzkostlivou povahu a je to takový ten všeználkový typ. Proto mi hned od začátku nesedělo, že je Oliver ve školním kolektivu překvapivě hodně oblíbený a dokonce patří mezi skupinku, co šikanuje ne tak oblíbené spolužáky. V téhle partě je i Jordana, podobně svérázné stvoření, do které se Oliver bezhlavě zamiluje. A tak započíná jeho urputná cesta za ztrátou nevinnosti. A do toho všeho se čím dál tím blíže seznamujeme s jeho stvořiteli, panem a paní Tateovými.

Takže tedy, ze začátku to bylo fajn. Pár Oliverových uštěpačných poznámek mi dokonce upřímně rozesmálo, jeho fanatická láska k Jordaně byla úsměvná, celkově vzato jsem si řekla, že ten kluk je sice bláznivý podivín, ale jinak docela milý kluk. Šmrnc tomu všemu dodává střídání klasického vyprávění v ich-formě z pohledu Olivera a jeho vlastních deníkových zápisků. Všechno se to zvrtne v okamžiku, kdy se Oliverova dychtivost znát každý (i ten nejnepodstatnější) detail ze života svých rodičů smrskne na posedlost jejich sexuálním životem. Jasně, dá se říct, že je to docela roztomilé, protože ten kluk se vlastně snaží zachránit jejich polorozpadlé manželství, ale v zásadě mi to přišlo celkem přehnané a čím dál tím víc přitažené za vlasy.


Slibný začátek, odfláklý konec


Postupně se mi Ponorka přestávala líbit. Najednou se Oliver soustředil jen na své rodiče a matčina potenciálního milence a já si začala uvědomovat, že je to (ačkoliv to tak možná na první pohled nevypadá) strašně sebestředný a sobecký kluk, tak trochu spratek a hajzlík. On "je sice v pubertě", ale nepochybuju, že kdyby takový patnáctiletý Oliver Tate doopravdy existoval, určitě by mu tohle chování zůstalo už napořád. Tou pomyslnou zkaženou třešničkou na dortu byl závěr, utahaný, nudný, zdlouhavý, který definitivně zabil moje počáteční nadšení. Takhle že má vypadat vyvrcholení příběhu? Nechtějte mě rozesmát. Dočetla jsem jen s velkým sebezapřením.

Přitom to ze začátku vypadalo tak slibně. Ponorka se tváří jako jeden z těch štiplavě humorných britských příběhů, ale ve skutečnosti se v ní skrývá jen jakýsi drobný náznak takové kategorie, hlavně ze začátku, kdy opravdu máte pocit, že by to mohlo být dobré. Ale jako by postupně autor knihy, Joe Dunthorne, tak nějak uvadal a lenivěl a konec už naprosto odflákl. Přitom napsané je to fakt dobře, Dunthorne má lehký a čtivý styl, píše stručně a jednoduše, takže přesně podle mého gusta. Deníkové zápisky, které Oliverovi občas diktuje jeho "osudová žena" Jordana, jsou navíc příjemným a originálním osvěžením. Ale stejně to šlo nakonec všechno do kopru. Škoda. Prý filmové zpracování je zcela mimořádně lepší než kniha, možná mi tam bude Oliver Tate sympatičtější.

Ponorka (Submarine) / Joe Dunthorne / Štěpán Hnyk / 2013

Komentáře

  1. O knihe viem už dávno, ale kvôli obálke (ehm, viem, viem, neposudzuj knihu podľa obalu) som ju nejako neskúmala. No teraz sa dozvedám, že by to bola taká milá oddychovka :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To já ji zas objevila v knihovně úplně náhodou a předtím jsem o ní neslyšela. :)

      Vymazat
  2. Viděla jsem film a musím říct, že jsem z něj byla hrozně dlouho... mimo. To je asi to správné slovo. Byl tak silný, a přitom mě vůbec nebavil. Je to zvláštní, co? :D

    OdpovědětVymazat
  3. Viděla jsem film a musím říct, že jsem z něj byla hrozně dlouho... mimo. To je asi to správné slovo. Byl tak silný, a přitom mě vůbec nebavil. Je to zvláštní, co? :D

    OdpovědětVymazat

Okomentovat