Žena prchá před zprávou aneb Zdolala jsem svůj čtenářský Mount Everest

Čtení Ženy prchající před zprávou byl tak trochu začarovaný kruh. Strávila jsem s ní proto vážně dlouhou dobu. Vždycky jsem se po několika dnech k příběhu vracela, tápala v něm jako v mlze, musela jít zpět o několik odstavců (a někdy i stran) a trvalo mi dlouho, než jsem se v knize zorientovala. Pak jsem se jí přesytila a musela ji odložit. A za pár dní už mě to k ní zase táhlo. Takhle to bylo pořád dokola.

Když významný izraelský spisovatel David Grossman začal psát Ženu, probíral často své dílo se synem, který se nacházel uprostřed bojů v Libanonu. Když právě tam jeho syn padl, Grossman po sedmidenním smutku v psaní knihy pokračoval a vtiskl jí nenapodobitelný odstín zármutku, který snad ani žádný spisovatel nemůže vystihnout dokonale, pokud si právě takovou tragédií sám neprošel.


Zdolala jsem čtenářský Mount Everest


Hlavní hrdinka Ora je v tomto protiválečném díle velmi podobna "osudovým literárním ženám" - Tolstého Anně a Styronově Sophii, jak podotýká na přebalu knihy spisovatel Paul Auster. Její mladší syn Ofer se dobrovolně přihlásil do armády a chystá se jít přímo do středu válečného konfliktu v Západním Jordánsku. Když mu v tom Ora nemůže zabránit, udělá jedinou věc, která jí v daném zoufalém okamžiku přijde smysluplná - uteče z domova před špatnými zprávami, které by ji tam mohly zastihnout. Společně se svým někdejším milencem Avramem se vydává na strastiplnou a zároveň očišťující cestu napříč Izraelem a postupně odkrývá čtenářům tajemství svá i celé své rodiny.

Nebudu vám lhát, čtení téhle knížky není nic jednoduchého. Rozhodně se to nedá nazvat oddychovou četbou. Jak už jsem se zmínila v úvodu, knihu jsem musela číst na etapy, protože už po několika stránkách jsem začínala mít pocit, že je toho na mě moc, objevovala se jakási přesycenost tímhle příběhem. A vzhledem k tomu, že kniha má výživných šest set stran, rozhodně to není záležitost jednoho víkendu. Po jejím přečtení jsem měla tak trochu pocit, že jsem zdolala svůj čtenářský Mount Everest. Ale stálo to za to.

V příběhu samotném kromě Ory vystupují ještě další tři důležité postavy - syn Ofer, bývalý manžel Ilan a bývalý milenec Avram. Všichni tři se poprvé potkali v nemocnici a ačkoli to zpočátku vypadalo, že Ora skončí s Avramem, všechno bylo nakonec jinak. Pokud se chcete dozvědět, proč vlastně, musíte být hodně trpěliví, protože Grossman servíruje jejich příběh po velmi malých dávkách. Zpočátku jsem se v tom všem vůbec neorientovala, hlavně první desítka stránek byla hodně zmatená, ale postupně v tom najdete logiku.


Intimní i velkolepá pouť ukazuje lásku ve všech podobách


Po celou dobu čtení jsem měla neustávající pocit, že mi Grossmanův styl psaní připomíná Hrabalovo pábitelství. Takové to nabalování jedné věty na druhou, psaní volně navazujících slov za sebou, které plynou jako řeka, jedno za druhým, takřka bez rozmyslu. Románu to dodává zvláštní půvab. Ale uznávám, že někomu to může čtení ještě zkomplikovat, ne každý je milovník pábitelství, je to hodně specifický styl psaní a i já sama na něj nemám chuť vždycky. Kromě toho v románu narazíte i na takovou poetickou notu, především úvodní dialog má k poezii blízko.

Mně samotné Ora k srdci nepřirostla. Obdivovala jsem ji za sílu, kterou musela vynaložit, když její milovaný syn odešel do války, ale neztotožňovala jsem se s ní ve spoustě jejích rozhodnutí, a to ačkoliv vím, že láska rozhodně není černobílá. Kdo tohle neví, určitě to při čtení knihy zjistí. A to nemám na mysli jen lásku mileneckou, ale také lásku mateřskou a otcovskou, lásku dětí k rodičům a prarodičům, lásku přátelskou i lásku lidu k jejich vlasti. Mnohem víc se mi zamlouval Ořin bývalý manžel Ilan a s chutí jsem hltala zejména ty části, ve kterých se vyskytovala jeho postava. Avram mi přišel takový... nemastný neslaný. Většinou se choval dost bídně a leckdy až slabošsky a já upřednostňuji kurážné literární postavy.

Celkově vzato je Žena prchá před zprávou výjimečným dílem, které ve vás uvízne na dlouho. Je to intimní a zároveň velkolepá pouť životem jedné ženy a celou izraelskou zemí. Teď zpětně jsem ráda, že jsem si knihu přečetla, ale přiznávám, že byly chvíle, kdy jsem ji prostě chtěla zaklapnout a už se k ní nevracet. Je to komplikovaná četba, ale když u ní vydržíte, vyplatí se vám to. Je to jedna z těch knih, díky nimž se po jejich přečtení cítíte tak nějak vnitřně bohatší. A to za to přece stojí.

Žena prchá před zprávou (Iša borachat mi-bsora) / David Grossman / Lenka Bukovská, Mariana Fisher / 2013
Za recenzní výtisk děkuji knihkupectví Martinus.cz.

FACEBOOK | INSTAGRAM | TWITTER | BLOGLOVIN | ASK

2 komentáře:

  1. S některými knihami je zkrátka potřeba se poprat. :-) V tom vidím výhodu recenzních výtisků, protože jsou knihy, které bych opravdu odložila - nebýt toho, že o nich musím napsat recenzi. Nakonec ale přečtení (většinou) nelituji. :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Naprostá pravda. ;) Možná bych Ženu fakt odložila, ale teď jsem moc ráda, že jsem jí zdolala.

      Vymazat