V Panoptikonu jsou děti ze stanice Zoo, jen děsivější

Jedna z nejnovějších knih nakladatelství Odeon je fikce psána z pohledu patnáctileté Anais, jejíž příběh by vydal rozhodně na víc než jednu knihu. Měla jsem chuť přečíst si něco spojeného s oborem, který momentálně studuji, se sociální prací. V Panoptikonu je všechno. Drogy. Prostituce. Ústavní péče. Pedofilie. HIV. Strach. Smrt. Se zatajeným dechem jsem četla, jak rychle se člověk může dostat až na dno.


Děti ze stanice Zoo v drsnějším levelu


Měla jsem takové období, asi před třemi nebo čtyřmi roky, kdy jsem hltala klasiku jako My děti ze stanice Zoo a Memento. Panoptikon je něco jako děti ze stanice Zoo, ale posunutý na úplně jiný level. Horší, drastičtější, naturalističtější. Zároveň je to ale snovější a poetičtější a tím pádem jaksi půvabnější. 

Hlavním hrdinou příběhu je ústav jménem Panoptikon, v jehož zdech se celý příběh odehrává. Právě tam přivezli novou chovanku jménem Anais Hendricksonová, která údajně zbila policistku do kómatu. Anais má na krku další stovky obvinění, "přátelí" se s jedním pedofilem, drogy jí rozhodně nejsou cizí, odmítá žít podle svazujících pravidel. V Panoptikonu se stane součástí křehké pospolitosti náctiletých, kteří mají podobně jako ona zažito hrůzy víc než dost. Pod dohledem ředitelky Joan a jediné spřízněné duše, vychovatele Anguse, spolu krůček po krůčku vycházejí vstříc čím dál tím děsivějším zítřkům.


Přesvědčivý příběh stráží věž z utilitarismu


Jsem fascinovaná nápadem vytvořit příběh podle utilitaristických názorů filozofa Jeremyho Benthama. Ten totiž přišel s tím, že by všechny věznice měly tvořit kruh, v jehož středu by byla strážní věž, odkud by dozorci mohli všechny trestance nepřetržitě pozorovat. Panoptikon je sice do tvaru C, ale princip je stejný. Strážní věž, obestřená záhadami, dodává příběhu tajemný ráz a čtenář nemá ani v nejmenším potřebu zapochybovat nad Anaisiným podezřením, že všechny její kroky, všechno, co dělá, co říká, s kým mluví a co se jí stane, monitorují lidé z experimentu. Tajní lidé schovaní ve strážní věži.

Dost věcí v knize je hodně ujetých. Létající kočka vám za chvíli přijde jako všední samozřejmost. To mají pochopitelně na svědomí tripy a podobné drogy, jimiž Anais každodenně devastuje své tělo. Stihomam vypravěčky ale autorka knihy, Jenni Fagan, vystihla tak přesvědčivě, až jsem začala přemýšlet, jestli ti "experimentátoři" opravdu jsou jen Anaisiným výmyslem a přeludem.


Vůbec všechno spisovatelka vytváří velmi přesvědčivě. Prostředí, sociální pracovnice, slovník "dětí z ulice" - každý detail je působivým kouskem do výsledného díla. Nedovedu si představit, že by autorka tohle všechno znala kupříkladu jen z doslechu, podle mě čerpá z vlastních zkušeností. Zvlášť se mi zamlouvalo, že ačkoliv Fagan používá hojně slangové výrazy v přímé řeči, Anaisino vyprávění v ich-formě stále neztrácí svou hodnotu a nepropadá se někam do brakové literatury. Na tom má pochopitelně velkou zásluhu i překladatelka Markéta Musilová.


Na konci tunelu je světlo


Anais Hendricksonovou jsem zpočátku nesnášela. Fracek, říkala jsem si nejdřív. Nakonec jsem si k ní našla cestu. Na Anaisině příběhu je krásně vidět, jak člověka ovlivňují prožitky už od nejranějšího dětství. I když si to třeba onen člověk ani neuvědomuje. Celou dobu jsem musela uvažovat o tom, jaká by Anais byla, kdyby ji nespolkly drogy - úžasná světačka v šatech ve stylu 20. let v maličkém bytě v Paříži? Ostatní chovanci Panoptikonu jsou vesměs snadno zapamatovatelní kvůli šrámům na duši i na těle, kvůli hrůzným zážitkům, jenž se vám chtě nechtě vryjí pod kůži a naskáče vám díky nim husí kůže.

Je hrozivě smutné, jak všichni usilovně chtějí ven a chtějí být lepšími lidmi s lepšími životy, ale když se dostanou z té "klece" pryč, nevědí vlastně, jak na to. Už od několika prvních vět v knize je vám jasné, že tohle prostě nemůže dobře dopadnout. A přece vás autorka na konci překvapí. Takový Panoptikon je. Hrozivé a smutné místo, které vás donutí odhalit své tělo i duši. Zároveň ale také tunel, na jehož konci je překvapivě světlo.

Panoptikon (The Panopticon) / Jenni Fagan / Markéta Musilová / 2012
Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Odeon.

FACEBOOK | INSTAGRAM | TWITTER | BLOGLOVIN | ASK

Komentáře

  1. Tohle zní hodně zajímavě. My děti ze stanice zoo a Memento jsem nečetla, zatím.
    Už to mám v seznamu Chci-knížek, tak snad ji pak potkám v knihovně. :o)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Určitě doporučuju jak Panoptikon, tak i děti ze stanice zoo a Memento. Z téhle tématiky jsou ty dvě poslední jmenované už prostě klasika. Až se s Panoptikonem potkáte, dej vědět, jak se ti zamlouval. ;)

      Vymazat
  2. Přesně něco takového mám chuť si přečíst. Hezky napsaná recenze. :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jsem ráda, že jsem ti padla do noty. :)

      Vymazat
  3. Zaujala jsi mě zmínkou o dětech ze stanice zoo a Mementu, protože si o obou knížkách myslím, že jsou dokonale děsivé, a v době, kdy jsem je četla, mě zasáhly, jak měly. A teď mám navíc rozečtenou jednu takovou německou, co mi My děti ze stanice zoo trochu připomíná. Tohle ale vypadá ještě trošku jinak a nejspíš je to dost ujeté, což vůbec není na škodu a může to být moc zajímavý čtení :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jak jsem říkala, přijde mi to ještě naturalističtější, ale zároveň poetičtější, což je sice na první pohled trochu neslučitelné, ale ona ta hlavní hrdinka je svým způsobem... půvabná. :)

      Vymazat
    2. Nicméně, abych reagovala na tvůj komentář, ano, je to velice zajímavé čtení. :))

      Vymazat
  4. Páni. Knížky z Odeonu mi nikdy moc nesedly, ale myslím, že tohle by mohlo být něco pro mě. Hlavně kvůli těm Dětem ze stanice ZOO.. to je fakt.. nevím, nedokážu tu knihu popsat. Memento mě tolik nevzalo, ale "Děti" vážně jo.. no, zajímavé, musím se po tom podívat:)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Upřímně, já Odeon dřív taky zrovna nehltala. Vlastně jsem až donedávna věděla jen to, že vydávají Murakamiho, jinak nic. Až díky nim jsem objevila Terezu Boučkovou, Iana McEwana... a je toho teď ještě mnohem víc, co si od nich toužím přečíst. :)

      Vymazat
  5. Přiznám se, že jsem nečetla ani Děti ze stanice Zoo a ani Memento. A ani mě tyhle knížky nikdy nelákaly. Ale tohle zní prostě úžasně zvráceně!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Je to úžasně zvrácený! :) Ale to Děti i Memento svým způsobem taky. Každopádně pokud na to někdy budeš mít náladu, obě knížky si přečti. Myslím, že v každém zanechají spoustu dojmů.

      Vymazat
  6. Vzhledem k příbuznosti našich studijních oborů je mi to téma taky blízké. Jen se teď v rámci beletrie obklopuju spíš pozitivnějším čtením, neboť učení se o drogách, zneužívání a podobně je samo o sobě dost temné.
    Ale děkuju za inspiraci, určitě se po státnicích po knížce poohlédnu :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Není zač, inspiruju novou četbou hrozně ráda. :)

      Vymazat

Okomentovat