Díky Terapii láskou budete věřit v happyend

pátek 3. května 2013

Dalším recenzním výtiskem od knihkupectví Eruditus je nedávno zfilmovaný román Terapie láskou. Knižně už vyšel v roce 2008 a záhy se stal obrovským hitem. Do Čech ve své knižní podobě dorazila Terapie láskou až letos na jaře a opět se stala velkým úspěchem.

Učitel dějepisu vidí svůj život jako film


Film jsem před čtením neviděla, za což jsem ráda, protože jsem si ho pustila hned po dočtení knížky a mám takový dojem, že by se mi už tolik nelíbila, kdybych věděla, jak to celé dopadne. Knížka mi navíc připadala mnohem lepší, protože byla víc o pocitech, detailnější a intimnější než film. Ale tak to většinou bývá. Každopádně, je to jednoduše, ale velmi působivě napsané dílo.

Učitel dějepisu a fotbalový fanoušek Pat Peoples byl právě propuštěn z psychiatrické léčebny, kde se zotavoval ze svého psychického zhroucení. Vrátí se zpátky k rodičům, mrzoutskému otci a pečující matce, aby nabral síly (psychické i fyzické) a mohl skončit odluku se svou manželkou Nikki, kterou nadevše zbožňuje. Svůj život vnímá jako film a překážky, které se mu staví do cesty, jako nevyhnutelnou součást svého životní příběhu, které musí zdolat, aby si zasloužil svůj happyend. Jenže potíž je v tom, že překážek je hodně a happyend v nedohlednu.


Negativa nepřebijí ani skvělý námět a styl psaní


Nápad je to výborný. Celý příběh byl ovšem ze začátku trochu matoucí - čtenář neměl ani jediné vodítko, aby si dal dohromady celou tu skládačku s názvem "psychické zhroucení Pata Peoplese". Pak se postupně jisté ukazatele objevovat začnou, ale všechno je vám v podstatě jasné už v polovině knihy, a ten hnací motor, který vás nutí číst dál a dál, se najednou vypne - takže to už prostě dočtete jen proto, že máte potřebu nějakého kompletního uzavření, ne proto, že by vás kupředu poháněla zvědavost.

Uvítala bych nějaký "drsnější" důvod, proč Pat v psychiatrické léčebně je. Zpočátku to vypadá hrozně vážně, jako by tam byl zavřený za ten největší možný zločin (a bylo by fakt super, kdyby jo), ale nakonec se ukáže, že nic tak příšerného zase neprovedl. Ještě bych trochu zkritizovala všechen ten fotbal v knize - jako jasně, fotbalovým fanouškům může připadat skvělé, že se během příběhu asi tak padesátkrát objeví skandování "E! A! G! L! E! S!", ale mně to přišlo spíš trochu únavné. Stejně tak jsem úplně nedokázala přijít na chuť taneční vložce, která se tam zničehonic objevila a jakoby nic se v polovině knihy rozjel příběh skoro hodný Hříšného tance.

Mám nutkání označit styl, jakým Matthew Quick píše, za "čistý". Nejsem si jistá proč, jen se mi zkrátka takový jeví. Píše stručně a jednoduše, ale zároveň velmi působivě. Nevadilo by mi, kdyby většina takových románů byla psaná právě Quickovým stylem. Trochu to ovšem kazí překlad Davida Petrů - nepochopila jsem, proč kupříkladu ve skandování fotbalového týmu se vždycky říká "Eagles", ale jinak mezi sebou postavy mluví o "Orlích". Také se mi docela příčilo, když arteterapii (což je běžně používané) překladatel označoval jako "uměleckou terapii". Jsou to možná maličkosti, ale výsledný dojem to ovlivní.


Hlavní hrdina vás přiměje věřit v happyend


Hlavní hrdina Pat Peoples je svým způsobem nesmírně milý člověk. Sice mi přišel trochu jako bačkora a jeho životní optimismus mi šel někdy dost na nervy, ale to by se dalo pokládat za důsledek jeho psychického narušení. Na druhou stranu je milé a poučné dívat se na svět pohledem právě takového člověka. Autor knihy vás prostřednictvím Pata Peoplese donutí, abyste se zamysleli nad tím, zda oceňujete každodenní radosti a jestli opravdu věříte ve svůj šťastný konec. Další postavy jsou tak nějak sympaticky neutrální, snad až na Patovu podivnou kamarádku Tiffany a jeho otce. Otec je hloupý bručoun, jehož zatrpklost a zahořklost jsem nedokázala pochopit a štvalo mě, že nikde není vysvětlena jeho odtažitost vůči synovi a manželce - kdyby Pat spáchal zločin, jaký jsem si představovala, dokázala bych to pochopit, ale takhle ne. Tiffany na druhou stranu byla snad mojí nejmilejší postavou, má takový ten charakter drsné správňačky, který si zamilujete, stejně jako její typicky dívčí sklon dramatizovat všechny nedramatické situace.

Terapie láskou mi nepřijde ani tak moc terapií láskou, jako spíš terapií životem. Název naznačuje, že by to mohla být velká romantika, což tedy rozhodně není. Každopádně má ale knížka co nabídnout všem čtenářům sympatických a nekomplikovaných příběhů a všem, co věří na stříbrné lemování.

Terapie láskou (The Silver Linings Playbook) / Matthew Quick / David Petrů / 2008
Za recenzní výtisk děkuji knihkupectví Eruditus.

FACEBOOK | INSTAGRAM | TWITTER | BLOGLOVIN | ASK

Okomentovat

Latest Instagrams

© What Jane Read. Design by FCD.