Když dvěma zamilovaným hvězdy nepřejí

úterý 9. dubna 2013

Vždycky jsem byla k bestsellerům skeptická, což se ještě umocnilo po přečtení Padesáti odstínů šedi. Takže jsem od románu Hvězdy nám nepřály nechtěla zbytečně očekávat dechberoucí příběh, tak, jak to slibuje tolik nakladatelů, knihkupců a koneckonců i nadšených recenzentů. Ale je to fakt. Hvězdy nám nepřály je prostě nádherná kniha a naprosto zaslouženě se stala jednou z nejoblíbenějších knih posledních týdnů.

Nejsarkastičtější příběh nejen o umírání


Knížku jsem si koupila v Neoluxoru s tím, že teď nemám zrovna nic dobrého ke čtení a přiznejme si, že ačkoliv se snažím být skeptická, tak proti takové chvále, jakou všechny názory na Hvězdy nám nepřály doslova hýří, zkrátka nejsem imunní. Rozhodně ale své koupě nelituji, naopak, tahle knížka má čestné místo v mé knihovně, odkud se vytratí jen když se rozhodnu půjčit ji několika důvěryhodným osobám. A to protože jsem z ní byla prostě paf. Doslova.

Příběh je to jednoduchý - šestnáctiletá Hazel a o rok starší Augustus se do sebe zamilují, přičemž oba jsou pacienty s rakovinou a nepříliš dobrou prognózou. Skončí to tedy tak, jak všichni předpokládáme, ne zvlášť šťastně, ale kupodivu taky nijak výrazně smutně. Rozhodně jsem přitom kapesníky nesmáčela, což mě trochu překvapilo, protože jsem čekala, že se to bude podobat Sparksovo Nezapomenutelné cestě (pro některé slaďáky mám prostě slabost). V knize se navíc řeší i jiné věci, než rakovina a umírání, tou nejdůležitější je asi objevení záhadného spisovatele a zjištění, jak dopadl Hazelin nejoblíbenější román, což mě, literární milovnici, opravdu těšilo. Taky se tu dočtete o malém výletu do Nizozemí a docela určitě objevíte pár moudrých vět. Ty sice nejsou tak velkolepé, abyste díky nim změnili svůj pohled na svět, ale přinutí vás pozastavit se a alespoň nad svým životem trochu zapřemýšlet.

Ono se dost těžko říká, jestli se tu dají najít nějaká klišé a přeslazenosti, protože nalejme si čistého vína, rakovina je věc nepěkná a člověku se z ní prostě brečet chce. Podle mého vkusu se tu nic takového nevyskytuje, ale někomu to samozřejmě může připadat jinak. Musím ovšem říct, že jako "nejvtipnější smutný příběh" mi to zrovna nepřišlo; to už spíš nejsarkastičtější smutný příběh. Všechny vtipy pronesené v knize mají totiž přinejmenším nádech ironie. Což ovšem není mínus, protože já třeba ironii mám ráda.


Hlavní hrdinové nejsou žádní hrdinové


Hlavní hrdinka Hazel je přesně takový ten typ, který byste chtěli mít za nejlepší kamarádku, protože je chytrá, vtipná, ironická a to všechno v takové míře, že vám to stále přijde uvěřitelné. Augustus je na druhé straně přesně ten typ kluka, který by vám mohl zlomit srdce, protože je krásný, sexy, vtipný a chytrý, a to navíc v takové míře, že vám to stále přijde uvěřitelné. Prostě hlavním postavám, na kterých koneckonců stojí celý děj, nemám co vytknout. Úplně stejně nemám co vytknout ani stylu, jakým je kniha napsaná. Autor má svůj specifický styl psaní, preferuje krátké věty před dlouhými souvětími a hojně používá dialogy, které konstruuje velmi zdařile.

Víc nemám, co bych ke knize Hvězdy nám nepřály dodala. Četla jsem recenze, ve kterých se jejich autoři rozplývali nad tím, jak to bylo dechberoucí, jak u toho brečeli jako želvy, jací byli všichni aktéři neuvěřitelní hrdinové... což mě, mimochodem, rozesmálo, protože přesně něco takového by přimělo hlavní postavy, aby se tvářily, jako když žvýkají šťovík. Tohle se zkrátka nedá popsat. To si musíte zažít.

Hvězdy nám nepřály (The Fault in Our Stars) / John Green / Veronika Volhejnová / 2012

FACEBOOK | INSTAGRAM | TWITTER | BLOGLOVIN | ASK

7 komentářů

  1. Tuhle knížku jsem v březnu koupila sestře k narozeninám (s tichým doufáním, že si ji třeba někdy v létě taky přečtu). Ještě se do čtení asi nepustila, ale jsem zvědavá, co na to pak řekne. Všude se na ní pějí ódy! :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Kéž by mi můj sourozenec kupoval takové úžasné knížky. Sestra má štěstí, že tě má. :-)

      Vymazat
  2. Taky jsem si říkala, abych nebyla zklamaná a taky mě nadchla! :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Tak to mám s většinou knížek. A naopak, když se na něco fakt těším, v drtivé většině zjišťuju, že to až tak super není.

      Vymazat
  3. Pro mě osobně nejpřeceňovanější knížka letošního roku :) John Green se tak úporně snažil psát o smrti bez klišé až vytvořil to největší klišé. Možná by to v mých očích nebyl takový "průšvih", kdyby nebylo posledních pár kapitol. I když tři z pěti není průšvih, to je příjemná knížka. Ale se vším tím očekáváním je to prostě málo :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Nojo, ale upřímně, existuje jen velmi málo autorů, kteří se od všech těch klišé dokáží úplně oprostit. A podle mě to Green zvládl ještě dost elegantně. A navíc, nemůžu si pomoct, já prostě mám dojáky ráda. :))

      Vymazat
  4. Naprosto bezkonkurenčně jedna z nejlepších knih. Tak zvláštní pocit jsem z nějaké knížky neměla už dlouho, všechno bylo tak uvěřitelné, nic přehnaného a přitom tak krásného! To se opravdu nedá popsat..

    OdpovědětVymazat

Latest Instagrams

© What Jane Read. Design by FCD.