Kde končí halucinace a začíná realita

Opět malé zabloudění do klasické četby, tentokrát trochu svéráznějšího typu. Jistě si každý vzpomene na pěti Oscary ověnčený film Miloše Formana Přelet nad kukaččím hnízdem, ve kterém byla kniha zfilmována poměrně věrně. Nicméně musím říct, že četba byla mnohem větší zážitek, než film, i když si nejsem jistá, jestli v kladném smyslu. Byla to rozhodně bláznivější jízda, ale na rozdíl od filmu jsem se v knize dost často ztrácela. Protože do knihovny se mi zrovna nechtělo, využila jsem tentokrát elektronickou verzi knihy.

Žádné tabu


Autor románu, Ken Kesey, by se dal zařadit někam na pomezí beatnické generace a hnutí hippies. Rozhodně si bere to nejlepší z beatniků: nevázaný život, originální styl psaní, otevřené popisování dosud tabuizovaných témat, kritiku tehdejší společnosti. Přesto bych ho však do této skupiny úplně nezařadila, protože mi přece jen přišel jiný a o dost méně typický beatník než třeba Jack Kerouac nebo Allen Ginsberg. Keseyho inspirace k napsání tohoto díla byla vskutku originální: stal se "pokusným králíkem" při testování halucinogenů a po sledování příznaků, které na něj tyto látky měly, se rozhodl, že napíše o skutečných halucinacích lidí z psychiatrické léčebny.

Vypravěčem celého příběhu je indián Bromden, pacient psychiatrické léčebny, zdánlivě hloupý a hluchoněmý. Čtenář ovšem od začátku ví, že Bromden nejen slyší a mluví, ale také svým inteligentním pohledem bedlivě pozoruje všechno, co se v léčebně děje: zejména příchod nového pacienta "akuťáka" McMurphyho a jeho blahodárný vliv na ostatní pacienty. Stejně pozitivně McMurphy ovšem nepůsobí na personál, zejména Velkou sestru Ratchedovou, vládkyni celého oddělení, sadistickou, zlou ženu rozhodnutou dělat všem ze života peklo. McMurphy ovšem na rozdíl od ostatních úspěšně odolává jejím metodám, jelikož on psychiatrickou pomoc nepotřebuje - v léčebně je jen proto, aby unikl pracovnímu táboru. Postupně sledujeme, jak McMurphy navazuje první přátelství a zvedá sebevědomí všem kolem sebe tak, aby se vymanili z nadvlády Velké sestry - což může skončit sladkým vítězstvím nebo velmi hořkou prohrou.

Kámen úrazu a zároveň i ta nejlepší věc na celém románu je styl, jakým je napsán. Jak už jsem říkala, všechno sledujeme z úhlu pohledu Bromdena, tudíž je ich-forma nasnadě, ale mně jde spíš o jazykové prostředky použité v knize: nejenže se tu hojně vyskytuje nespisovný jazyk, ale hlavně je tu časté použití argotu a slangu. Což na jedné straně románu dodává na působivosti a věrohodnosti, navíc občas to působí až ironicky a vtipně. Na druhou stranu čtení takové knihy, pokud na to nejste úplně zvyklí, není zrovna jednoduché, možná se mi to zdálo obtížnější, než kdyby v ní bylo spoustu vzletných poetických výrazů.
Zdroj: bux.cz

Kde končí halucinace a začíná realita


Knihu navíc komplikuje i sám vypravěč, protože sem a tam se v realitě vyprávěné čtenáři objevují halucinace, u kterých ovšem na první pohled není jasné, jestli je to skutečnost nebo ne. Dříve či později vám to dojde, ale mně zkrátka nebylo vždycky okamžitě jasné, že to, co se odehrává zrovna teď, není realita - jasně, když Bromden nespolkl pilulku a zůstal vzhůru a viděl všechny ty ohavnosti prováděné na pacientech, došlo mi, že tohle se doopravdy nedělo. Nebylo by ovšem od věci ulehčit čtenářovi a alespoň tyto části nějak zřetelně oddělit od ostatního. Absence kapitol, mimochodem, pokládám taky za mínus - i když je mi jasné, že Ken Kesey jakožto částečný příslušník beatnické generace asi na nějaké pravidelné a líbivé členění textu kašlal, stejně patřím mezi ty, co mají zkrátka rádi ve všem přehled, i v knize.

Co se týče postav, to ony jsou tím, co románu dodává tu správnou "šťávu". Jízlivý lempl McMurphy mi sice svým způsobem byl dost nesympatický, ale vzhledem k jeho roli a nechuti plnit příkazy Velké sestry jsem si ho nakonec oblíbila. Indiána jsem měla ráda už od začátku, jakožto člověk předstírající svou hluchoněmost vás zkrátka bude zajímat neustále. Musím ocenit, že ostatní hrdinové v knize, zejména pacienti v léčebně, nebyli nijak karikaturizováni, naopak, každý z nich tvoří jedinečnou osobnost, která je načrtnuta ne jen několika charakteristickými vlastnostmi, ale obsahuje v sobě celou škálu emocí a pocitů. To musím zejména ocenit u postavy Velké sestry, jejíž "přezdívka" odkazuje na Orwellova Velkého bratra. Přesně tak mi Velká sestra připadala, jako někdo, kdo tahá za nitky celého příběhu a léčebnu a všechny její pacienty přetváří ke svému potěšení. Musím říct, že Keseyho Velká sestra mě ohromovala a děsila a nikoliv její metody, ale ona sama byla tou nejzrůdnější věcí v celé knize.

Kesey dokázal do románu vložit tolik nejrůznějších poselství a odkazů a jejich možných výkladů, že jedno přečtení zkrátka nestačí a věřím, že pokud se ke knize ještě někdy vrátím, zase v ní objevím spoustu nových věcí. Jen namátkou mě teď napadá, jak se autorovi povedlo znázornit boj svobody proti vězení, neustálé potlačování jakékoliv odlišnosti, jak vystihl poměry, které kdysi vládly v ústavech a které se snad (jednou) podaří úplně vymýtit. Je toho ovšem daleko víc. Navzdory několika negativům (jež ovšem pro někoho mohou znamenat i plus) je kniha Vyhoďme ho z kola ven bezpochyby fascinující záležitostí.

Vyhoďme ho z kola ven (One Flew Over the Cuckoo's Nest) / Ken Kesey / Jaroslav Kořán / 1962

4 komentáře:

  1. Přiznám se, že kniha se mi líbila hodně, což se ovšem nedá říct na filmu. Sám Kesey s filmem nesouhlasil, protože v něm byl hlavní postavou McMurphy, což je jistě čtenářsky přitažlivá postava, ale já si ho prostě neoblíbila :D
    Jinak si myslím, že Kesey nebyl beatník ani tak dílem, jako spíš životem. Ostatně o jeho excesech svědčí kniha Kyselinovej test, on byl trochu guru celý skupiny, znal se i s Kerouacem a jeho múzou, Nealem Cassadym :) Ale dílo mi tedy mezi beatníky nezapadá vůbec... Možná stylem bez kapitol, jak říkáš, ale to používají i jiní.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Že Kesey s filmovým zpracováním "nesouhlasil" jsem se dočetla až po napsání recenze, škoda, napsala bych to do článku taky. :) Nevím, na mně ten jeho styl působí tak trochu "beatnicky". :)

      Vymazat
  2. Je to jedna z mých nejoblíbenějších knih. Do této kategorie spadají jen knihy, které u mě vyvolaly velký účinek a emoce a pár dní po přečtení jsem je rozdýchávala. Miluji jí i přesto, že nespisovný jazyk v beletrii nevyhledávám a působí na mě rušivě (Kerouaca jsem ale nezvládla dodnes) :).

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Tak jsem ráda, že nejsem jediná, kdo se horko těžko prokousává nespisovnými výrazy. :-)

      Vymazat