Věděli jste, že prodávat je lidské?

Začala jsem pracovat ve firmě pronajímající apartmány cizincům, kteří si přijedou užít Prahy. Jsem tam jako ten nadšenec do sociálních médií a marketingu. Obojí mě zajímá, především sociální média miluju (najít mě můžete skoro na všech známějších), ale co se marketingu týče, moje znalosti ještě pokulhávají. Takže to chce vzdělat se. A kde jinde, než u nakladatelství Jan Melvil Publishing, které je přímo nabité k prasknutí samými sebevzdělávacími knihami.


Povinná četba pro každého


Vybrala jsem si knihu Prodávat je lidské, kterou napsal Daniel H. Pink. Knížka má dvě části, obě dvě se se různě mixují a prolínají. Ta první je o vůbec o vyvrácení mýtu, že prodej je přežitek, zbytečnost a špatnost. Ta druhá je o tom, co to vlastně prodej je a jak v něm být dobrý. Ta mě zajímala mnohem víc, ale nutno říct, že obě dvě části mají něco do sebe.

Nerada prodávám a odjakživa si v sobě pěstuji averzi k lidem, kteří se mi hodně okatě snaží něco prodat. Z podomních prodejců nebo z těch kravaťáků na ulici od O2 se ježí chlupy snad úplně všem. Proti prodávání jako takovému ovšem nic nemám. Daniel H. Pink pro ty úplné odpůrce vysvětluje, že to fakticky není špatné a hlavně proč to není špatné. Na desítkách příkladů ukazuje, že prodává úplně každý na světě. A to nejen nějaké zboží, my toho totiž prodáváme mnohem víc. Chtě nechtě každý den jdeme se svou kůží na trh a snažíme se něco prodat.

No a když už tedy prodáváme, je načase vědět, jestli to děláme správně. Tady opět nastupuje Daniel H. Pink. Jeho knížku Prodávat je lidské bych dala jako povinnou četbu pro všechny studenty marketingu. Jo a taky pro všechny, kteří někdy vlastnili, vlastní nebo chtějí vlastnit nějakou firmu. A pro ty, co v ní pracovali, pracují nebo budou pracovat. A pro ty, co v ní nakupovali, nakupují nebo budou nakupovat... takže je to vlastně knížka pro každého.


Jako učebnice


Je to úplná bible nejrůznějších vědomostí, tipů, triků, taháků, ... je toho tam prostě mraky. Dozvíte se toho spoustu. Vážně mi to přišlo spíš jako učebnice než jako "pouhá" selfhelp kniha, ale je pravda, že to nejsou jen suchá fakta, ale opravdu šťavnaté zajímavosti. Navíc nejde jen o to, abyste se něco nového dozvěděli, ale abyste se naučili kriticky dívat na sebe a své schopnosti, abyste se donutili zlepšovat je a pilovat až k úplné dokonalosti. V tom vám obvykle učebnice nepomohou.

Kniha je psána sympatickým jednoduchým jazykem, který neurazí ani nenadchne. Jenže při všech těch zajímavých poučkách je vám vcelku šumafuk, jestli je jazyk knihy takový obyčejný. Dokonce mi to přišlo o maličko lepší než všemi vychvalovaný Startup za pakatel, který má sice taky co nabídnout, ale prostě není tak skvěle napěchovaný informacemi jako Prodávat je lidské. Na druhou stranu, je fakt, že pár dobře řečených rad bude lépe zapamatovatelných než hromada nejrůznějších tipů... jenže ona ta hromada tipů je stejně dobrá, konkrétní a zapamatovatelná.


Prodávat je lidské (To Sell Is Human) / Daniel H. Pink / Viktor Horák / 2013
Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Jan Melvil Publishing.

Co by kdyby: Hitler se probouzí v Berlíně roku 2011

Noční můra se stává skutečností: do současnosti se vrací neblaze proslulá historická postava jménem Adolf Hitler. Jistě vás nemusím představovat.

Dolfi to zas vezme do svých rukou


V knize Už je tady zas si spisovatel Timur Vermes zahrává s představou, že Adolf Hitler nezemřel, jen usnul jakýmsi záhadným spánkem, a probudil se uprostřed Berlína v roce 2011. Ha. Sranda? Tak trochu. Spíš mi z toho ale drobet lezl mráz po zádech.

Adolf Hitler je v roce 2011 značně přátelštější než si ho pamatuji ze 40. let (z videí na YouTube). Pochopitelně netuší, co si se světem kolem sebe počít, což vede k celé řadě komických situací. Adaptuje se ovšem pozoruhodně rychle a dokáže se smířit i se skutečností, že Borrman ani Eva tu fakt nejsou, že Berlín zaplavili turečtí přistěhovalci, že kouzelná bedýnka zvaná televize přenáší samé nesmysly o vaření, že demokracii se ještě, himlhergot, nepodařilo vymýtit. Ale on to "Dolfi" zase brzy vezme do svých rukou, i když si všichni myslí, že je to jen zkrachovalý komik napodobující Vůdce. Jenže, dejte tak charismatickému řečníkovi k dispozici místo v televizní show a najednou je to semínko dávné hrozby opět zaseto.



V širším měřítku


Hitler je přátelštější zřejmě proto, že je to příběh psaný ich-formou právě z jeho pohledu. Tak nějak míň hrozivější a vlastně trochu zabedněný. Jenže když se nebudete chtít jen bavit a trochu se nad tím vším zamyslíte, dojde vám, jak je to hrozně strašidelná kniha. A to nejen z jeho strany. Protože hodně z Hitlerových postřehů týkajících se naší současnosti je vlastně úplně správná. My jsme to v některých směrech za ty roky dotáhly hrozně daleko a v něčem jiném zase docela stagnujeme. Nebo jsme se dokonce posunuli zpátky. Je fajn brát knihu i v takovémhle širším měřítku.

Musím říct, že mě fascinovalo hlavně to, s jakým flegmatickým klidem všichni obyvatelé Berlína přijímají byť jen i někoho, kdo se za Hitlera vydává. A dokonce ho chtějí v komediální show! Podle mě je to dost přitažené za vlasy; asi jako kdyby měl Voldemort dávat rozhovor pro Denní věštec. Ale co já vím, jaké názory ohledně Hitlera panují v Německu - očividně dost liberální - a jak by se na to tvářila většina české populace. Za mě je teda dost nemístné být celá vedle z někoho, kdo úspěšně imituje jednoho z nejďábelštějších lidí, co kdy žili na téhle planetě.


Knížka je psaná velmi hezky: jednoduše, stručně, čtivě. Je to vážně přívětivé psaní. Moc se mi zamlouvá i velice výstižná obálka. Obsah mě hrozně nalákal - přece jen mě hrozně baví takové to "co by kdyby" a ani trochu nezklamal. Jen bych se tedy asi měla trochu na pozoru před autorem příběhu, Timurem Vermesem. Dokázal nastudovat všechny Hitlerovy projevy tak dokonale, že to při čtení knížky působí, jako by mu opravdu viděl do hlavy. :)



Už je tady zas (Er ist wieder da) / Timur Vermes / Michaela Škultéty / 2013
Za recenzní výtisk děkuji knihkupectví Knihy Dobrovský.

Nepolepšitelné děti neztrácí na půvabu a moudrosti

Na druhý díl Nepolepšitelných dětí od Maryrose Woodové jsem se těšila už od té doby, co jsem zhltla jedničku a byla z toho celá pryč. A stejně tomu je i v případě dvojky s podtitulem Utajená obrazárna.




















Dante a bioteroristi míří k dystopii

Je tu další bestseller od Dana Browna, který vytvořil legendárního profesora a symbologa Roberta Langdona. Jistě vám ho nemusím nijak představovat. Pokud jste se s ním ještě nesetkali v knihách, tak jste už dozajista měli tu čest ve filmových adaptacích. Třeba v proslulé Šifře mistra Leonarda nebo v Andělé a démoni. Někde určitě.

Taky proto mám Langdona ve své mysli neustále zafixovaného jako Toma Hankse. V románu s názvem Inferno se neohrožený profesor dostává do potíží ani sám neví jak - probudí se pod sedativy v nemocnici, jakási rozježená žena se ho chystá zabít, nebýt pohledné doktorky (a skrytého génia) Sienny, která mu pomůže utéct, už by bylo po něm. Postupně se dozvídá, že celý ten zmatek má co dělat s nějakým tajemným společenstvím, Světovou zdravotnickou organizací (jinak známou WHO) a taky s jedním z nejslavnějších renesančních umělců. Dantem Alighierim. Škoda, že Langdon momentálně prodělává takovou malou amnézii a nemůže si vzpomenout, co se s ním dělo posledních 48 hodin. A nebyl by to samozřejmě správný román od Browna, kdyby se neodehrával v nějakém historicky půvabném městě. Tentokrát si autor vybral Florencii, Benátky a... někdejší hlavní město Byzance. Hádejte, které to je.



Brown smáčí kotníky ve sci-fi


Podle mě nejdivnější román od Browna. Přečetla jsem Šifru, Anděle a Démony, Digitální pevnost a Ztracený symbol - řekla bych, že po čtyřech knížkách už mě spisovatel ve svém zajetém stylu moc nepřekvapí, ale kupodivu se mu to povedlo. Hlavně tím, že mě prvních sto stránek román vůbec nebavil. Nemohla jsem se do něj začíst, bylo to takové kostrbaté a nanicovaté. Ta správná čtivost, na kterou jsem se nejvíc těšila, se dostavila až za polovinou knížky. Zklamání.

Tak trochu na vážkách jsem ze samotného příběhu. Že Brown umí spojit i nespojitelné už víme. Tentokrát se pokusil dát dohromady Alighierovu Božskou komedii a fanatické bioteroristy. No... popravdě to trošku skřípe. Místy je to jaksi přitažené za vlasy. Když jsem poprvé přečetla Šifru mistra Leonarda, hned jsem začala prohledávat historické knihy a internetové stránky, abych se dopídila, jak to skutečně mohlo být, chtěla jsem znát další fakta, byla jsem nadšená a oslněná tou Brownovou troufalostí. Tentokrát ne. I když závěr knížky je i se svými důsledky daleko víc šokující. 

Autor totiž zachází daleko za hranice klasické beletrie a noří se - nebo spíš jen tak smáčí kotníky - ve futurologické science fiction. Přijde mi, že už tak je Langdon dost v pohodě na to, co zažil v předchozích knihách (A fascinuje mě, že už se k tomu alespoň ve svých myšlenkách nevrací! Hlavně že ty školní přednášky si přehrává pořád dokola.) a nechápu, jak by mohl normálně žít dál. S tím, co se na konci knihy dozvěděl. Takže jestli tohle není poslední kniha o Robertu Langdonovi, tak se z Dana Browna stává pisatel dystopií.



Superman křížený s geniálním kunsthistorikem


Co se týče samotné postavy Langdona, tak - dá se to. Zvykla jsem si na něj a mně osobně přijde pořád hrozně sympatický. Nevadí mi, že je to občas tak trochu superman křížený s nejchytřejším kunsthistorikem na světě, to už jsem skousla během první knížky. Když tohle pominete, můžete si s Langdonem dokonce užít i nějakou tu legraci - v Infernu je poměrně vtipný a semtam dokonce lehce kousavý. Velké plus za to! Na druhou stranu je tu "Langdongirl" (jak trefně poznamenali na iLiteratuře.cz) Sienna Brooksová, která mi tedy na nervy lezla opravdu parádně. Když ony jsou všechny ženské kolem Langdona takové... neuvěřitelné.

Čte se to dobře, i když některé oddíly, ve kterých Langdon vysvětloval střípky z historie, mi přišly zbytečné, protože té jejich dobrodružné výpravě zvlášť nepomáhaly. Vlastně vůbec mi přišlo, že se teď hlavní postavy plahočily po různých evropských městech úplně zbytečně. Při finálním odhalení si může leckterý čtenář připadat ošizený. I když, aspoň se můžete jaksepatří vcítit do hlavního hrdiny. Každopádně, jak už jsem varovala na začátku, bůhvíproč to není tak čtivé jako ostatní Brownovy knížky, jako by autor ze začátku nemohl pořádně popadnout dech, rozepsal se pořádně až v druhé polovině knihy. Píše jednoduše, nijak vzletně, celkem obyčejně, ale funguje to.

Na čtenáře se, tak jak je to v Brownových knihách zvykem, opět valí úctyhodné množství zajímavostí z historie, umění a filozofie. I kdyby pro nic jiného, myslím, že jen díky tomuhle má kniha svou nepopiratelnou hodnotu. Do beletrie přesazená fakta mám v oblibě. Ráda se při čtení dozvídám něco nového. Faktem ovšem tentokrát taky je, že Inferno za svými staršími sourozenci, co se příběhu týče, trochu pokulhává. 


Inferno (Inferno) / Dan Brown / Michala Marková, David Petrů / 2013
Za recenzní výtisk děkuji knihkupectví Martinus.cz.

Zapomeňte na cestování časem. Novinkou je cestování lidskými těly

Od nakladatelství CooBoo jsem dostala jako dárek knížku Den co den od Davida Levithana. Četla jsem na ni spoustu pochvalných recenzí a těšila jsem se na to nadpřirozeno, které mě v příběhu čekalo. 

Pozor! Extrémně čtivé


A. není plnohodnotný člověk. Je jen duší bez těla - na jeden jediný den se totiž převtěluje do těl lidí, kteří jsou přibližně stejně staří jako on. Kluků i holek, studentů i feťáků... je to jedno. Nikdy neví, kým bude zítra. Nezná svou vlastní rodinu. Lidé kolem něj jsou jeho přáteli jen na jeden den. Fascinující, myslela jsem si. Takovýhle příběh je vážně originální. Samozřejmě k němu přibude i láska. A. se totiž jednoho dne převtělí do otravného přítele slečny jménem Rhiannon - a bezhlavě se do ní během jednoho dne zamiluje. Po zbytek knihy sledujeme jeho úpornou snahu získat Rhiannon bez ohledu na to, že jeho vyvolená netuší, jak bude druhý den zrovna vypadat.

Po prvních pěti stránkách jsem byla strašně zklamaná. Bylo to takové... nemastné neslané, zkrátka nic moc. Jenže pak, úplně znenadání, se to proměnilo. Začalo to být hrozně čtivé. Sama už nedokážu říct, jestli se to změnilo někde uprostřed odstavce nebo se začátkem další kapitoly. Nevím. Každopádně, hned na začátek musím náročné čtenáře upozornit: vydržte a neodkládejte knihu hned, i když z ní zpočátku nebudete mít nejlepší pocit. Vyplatí se to. 

Den co den jsem měla přečteno během čtyř hodin. Nešlo to jinak. Mám dojem, že by kniha měla mít na přebalu nějaké upozornění; něco jako: Pozor! Extrémně čtivé! Protože vy ji začnete číst, říkáte si, no, nic moc to není, a najednou je půlnoc a vy jste se na to učení nestihli ani podívat. Museli jste prostě neustále sledovat tu zašmodrchanou situaci mezi A. a Rhiannon, fandit jim, být bezradní nad tím jejich zapeklitým milostným dramatem a nakonec uronit slzu nad tím bezkonkurenčně nejlepším koncem, jaký mohl David Levithan pro své postavy přichystat.


Závěr jak má být


A. je typický dokonalý kluk, kterého by si přála každá holka, ovšem pokud by měl nějaké fyzické tělo. Mnohem víc mě zaujala Rhiannon, u níž jsem předpokládala utajené nadpřirozené schopnosti, omračující krásu, oslňující inteligenci nebo aspoň ten ostrovtip... Ale nic z toho. Není to typická "young-adult-hrdinka", rádoby obyčejná, ale ve skutečnosti strašně výjimečná. Ne, tohle je taková ta holka odvedle, strašně sympatická, ale ničím zvláštní. Jen ji něco neobyčejného potká. Ale sama o sobě je hrozně překvapující a milou postavou.

Den co den samozřejmě nějaké ty mouchy má. Kromě podivně nijakého a nudného začátku je to ještě postava reverenda a poblázněný idiot, který si myslí, že místo A. ho posedl ďábel. Uznávám, že do příběhu to celkem zapadalo, ale všechny pasáže s nimi mi přišly hrozně hloupé. Na druhou stranu smekám klobouk nad tím, jak šalamounsky autor vyřešil všechny záhady ohledně celého toho procesu převtělování, a co je nejdůležitější, PROČ vlastně se to děje. Díky jeho neprůstřelnému vysvětlení tak nějak jen tušíte nějaké ty logické nedostatky; ale nikdy se nedozvíte, jestli je vaše tušení oprávněné.

Čtivost, to je pro mě jednoznačně největší klad. Originální, zajímavý příběh. Nepřeslazená milostná zápletka. A jako třešnička na dortu jeden z nejlepších závěrů knihy, jaký jsem kdy četla. Miluju otevřené konce, nemám ráda jednoznačné závěry a taky se mi líbí, když mě autor šokuje nebo alespoň lehce vyvede z míry tím, že nenapsal konec takový, jaký jsem předpokládala, že bude. Tohle David Levithan splňuje na jedničku. Den co den je pro mě velmi milým knižním překvapením letošního roku.


Den co den (Every Day) / David Levithan / Tomáš Bíla / 2013

Láska může být i na obtíž

Německý spisovatel Daniel Glattauer se proslavil epistolárními romány Dobrý proti severáku a Každá sedmá vlna. Já jsem si od něj nedávno přečetla knihu Navždy tvůj v elektronické podobě. Velice (a nečekaně) zajímavá knížka.

Navždy tvůj se zpočátku jeví jako povrchní románek s jednoduchou zápletkou. Majitelku obchodu s lampami Judith svede náhoda dohromady s pohledným a vtipným, avšak stále ještě nezadaným, čtyřicátníkem Hannesem. Jeho nesmírná láska ji ovšem po chvíli randění začne dusit, a proto se rozhodne dát mu kopačky. Až doposud to vypadá na lehce humornou a lehce červenoknihovní záležitost. Jenže vzápětí to nabere zcela jiné obrátky.


Hannes se nenechá jen tak jednoduše odradit a začne Judith pronásledovat. Dusí ji, i když už nejsou spolu. Stalking. Halucinace. Drama. Šikana. Z nijak zvlášť zajímavého románu se najednou vyvrbí napínavý skorothriller. Fascinující proměna. Druhá část příběhu se mi zamlouvala mnohem víc. Daniel Glattauer vypustí svého spisovatelského ducha a nechá ho, aby se volně rozletěl do neznáma. Alespoň tak mi to připadalo. Opravdu dobře promyšlený příběh kazí jen závěr. Ale to je můj problém - mám ráda otevřené konce, takové, které mi dovolují, abych dala rozlet své fantazii a domyslela si, jak by to asi mohlo dopadnout, abych mohla vymyslet nejlépe alespoň dvě různé verze závěru. Tady je to strašně uťaté a navíc to rozhodně neskončilo podle mých představ. Glattauer měl skvělou možnost příběh skvěle ukončit v nejlepším - ale podle mě to na konci pěkně zvoral.



Čtivá sázka na jistotu


Hlavní hrdinka Judith je ze začátku taková nemastná neslaná, ale společně s výrazným zlepšením druhé části knihy se i ona stávala čím dál tím víc sympatičtější. Sice jsem tak trochu doufala, že se ukáže, že ona je ten negativní prvek, ten záporák - možnosti by na to byly - ale i tak jsem s ní byla vcelku spokojená. Celý příběh je odvyprávěn z jejího pohledu, i když v er-formě, a má vcelku příjemný spád. Čte se to samo, i když to není úplně hltací záležitost, ale nikde žádný zádrhel. Kromě Judith hraje důležitou roli také Hannes, zlo převtělené za dobro, který mi byl, upřímně, vcelku lhostejný. V Navždy tvůj podle mě totiž hraje podstatnější roli to zhmotnění Hannese v Judithině mysli, samotná postava Hannes zase až takovou důležitost nemá.

Knížka podle mého názoru nemá hloubku v tom smyslu, že by autor chtěl jejím prostřednictvím předat čtenářům nějaké závažné poselství - jako že stalking je stále aktuální problém mnoha žen. Na druhou stranu jsem postrádala ten komický prvek, abych mohla prohlásit, že je to odlehčené a pobavíte se u toho. No a chybí tomu i pořádná detektivní náplň - i když, vlastně se tu jeden rádoby detektiv objeví. Navždy tvůj bych charakterizovala jako příjemného společníka na deštivé odpoledne. Je to kniha, která ve vás nezanechá výraznější dojmy, ale je to sázka na jistotu co se týče čtivosti a zajímavého příběhu.


Navždy tvůj (Ewig Dein) / Daniel Glattauer / Lenka Šedová / 2013
Za recenzní kopii děkuji nakladatelství Host.

Stesk po květinách poetický a soustředěný na detaily

Květinostesk je novela, kterou napsala Michaela Losekoot - jedna z nejslavnějších českých blogerek a tweetařek. Její Růžovou pandu zná kdekdo. Moc mě těší, že jsem Michaelinu prvotinu dostala jako recenzní kopii a ještě mohla pít šampaňské na jejím křtu.

Popsáno nepopsatelné


Michaelina bakalářská práce na Literární akademii. Byla jsem nesmírně zvědavá, protože její články doslova hltám - byla jsem přesvědčená, že stejně tak zhltnu i Květinostesk. Už jen ten název. Smutek v duši, že jsem nedostala pár sladce vonících květů, vyjádřený jedním slovem. Dokonalé. Hlavní postavou Květinostesku je trafikantka, která svá citová melodramata s rodiči řeší únikem do (ne)vztahu se starší ženou a jejím synem. 

Upřímně, když jsem četla anotaci, nevěřila jsem, že se tohle všechno dá nějak solidně vypointovat na devadesáti stránkách. Jenže ono to jde. Teď zase nějak nechápu, proč některé romány mají tolik stránek, když to Michaela Losekoot všechno zvládla za necelých sto stran. Rozhodně je to zajímavý počin. Těsně po dočtení jsem měla pocit, že je to geniální. Teď, po několika dnech, jsem trochu vystřízlivěla. 


Vlastně si ani nejsem jistá, jak moc se mi to líbilo. Některé pasáže pořád považuju za dokonale napsané, pasáže, které bych klidně zařadila vedle pasáží z velkých, proslulých románů. Některá ta slova jsou volená tak dobře. Až mě z toho mrazí, že se dá slovy tak efektně a přesně popsat nějaký zdánlivě nepopsatelný stav emocí. Na druhou stranu mám dojem, že jsem se místy trochu ztrácela ve vší té obraznosti a metaforičnosti, potřebovala bych víc styčných bodů z reality, asi.



Z jiného úhlu pohledu


Nejprve mi to sice přišlo čtivé, ale teď si říkám, že vlastně ani není. Je to poetické a dramatické a tak nějak zvláštní, že se vám to vlastně čte dobře, ale přitom ten text nehltáte (tak jako to klasicky bývá u vážně čtivé četby), spíš z něj pomalu ochutnáváte, převalujete na jazyku jednotlivá slovní spojení a užíváte si jejich jedinečnost a originalitu. Ze začátku jsem měla pocit, že se vám to buď bude líbit nebo ne, že nic mezitím není, ale teď si zase říkám, že jsem někde mezi, že z toho nejsem úplně nadšená.

Losekoot skvěle pracuje se slovy, metafor tu objevíte nesčetně, čeká na vás spoustu slovních hříček. To mě bavilo. Taky se mi nesmírně líbilo, jak se soustředí na jednoduché detaily, které ve výsledku dělají strašně moc. Třeba když hlavní hrdinka popisuje, jak si zapaluje cigaretu žena sedící naproti ní. Ten moment mi přišel strašně zásadní a silný, i když se tam vlastně nic nestalo. Bylo to popsané skvěle. A stejně tak i spoustu dalších okamžiků. Je vidět, že se spisovatelka dokáže podívat na svět ne jen z toho jednoho dobře známého, osvědčeného úhlu pohledu. Naopak, dívá se jinak, tak jak se před ní ještě nikdo nepodíval, a je to ta nejlepší věc na téhle knížce.

Spoustu lidí už Michelle zná z Růžové pandy, z Twitteru nebo třeba z knihkupectví Martinus.cz. Já už tuhle pestrou osobnost znám i jako Spisovatelku. Výjimečnou. Poetickou a originální. I když Květinostesk jako takový asi nebyl úplně můj šálek kávy, nebyla jsem z toho úplně paf, některé věty z téhle novely na mě mocně zapůsobily. Těším se na další dílo.


Květinostesk / Michaela Losekoot / 2013
Za recenzní kopii děkuji nakladatelství YoungBooks.cz.

Litva v šedých tónech 2. světové války

Dostala jsem dáreček od šéfredaktorky CooBoo. V šedých tónech. Četla jsem na to hrozně pochvalné recenze a zaujalo mě to. Takže velká pravděpodobnost velkého zklamání. O čem to vlastně je?

Dechberoucí příběh


Lině je patnáct, má umělecké ambice a žije v Litvě. Jednoho večera celou její rodinu zatkne NKVD a matku s dětmi pošle do pracovního tábora. Sověti. Stalin. A na druhé straně Hitler. Prostě úžasné téma, říkám já. Všechno se to odehrává v roce 1941. Všechny romány z této doby, které jsem přečetla, byly zaměřené na boj proti nacismu, koncentráky, Evu Braunovou. O pobaltských státech vím houby. V podstatě nic. Jo, vím, že Estonsko, Lotyšsko a Litva byly taky na začátku devadesátých let osvobozené od nadvlády Sovětského svazu. Toť vše. Touhle knížkou jsem si obzory značně rozšířila.

Narovinu - není to historický román. Je to od CooBoo, tudíž se pořád držíme v mezích "young-adult" literatury. Říkám to předem jako varování pro všechny nadšence Philippy Gregory a jí podobných, kteří historické události a detaily všeho druhu sypou z rukávu jako by nic. V šedých tónech nejde o historická fakta ani přesnost. I když takové záležitosti jsou tam vcelku dobře zvládnuté. Říkám vcelku - občas se, především ve flashbacích, postavy chovají, jako by žily v současnosti, jsou podle mě mnohem uvolněnější, přímější a puberťáčtější, než by v takové době skutečně byly. Ale to je spíš můj osobní dojem, který ovšem ty výsledné pocity z knihy dost ovlivňuje.

Lina, její bratr a matka se ve vlaku na cestě do pracovního tábora seznámí za otřesných podmínek se skupinou lidí, s níž se pak čtenář více či méně potkává celý příběh. Ruta Sepetysová, autorka knihy, se naštěstí nebojí zabíjet, takže někteří otravní hrdinové zmizí velmi rychle - s některými se na druhou stranu budete muset dlouho sžívat a když už konečně máte pocit, že jsou snesitelní, zbaví se jich Sepetysová až pak. Pochopitelně hlavní hrdinky se tohle netýká, ať už jde o kurděje, tvrdou práci nebo nebetyčnou zimu, Lina jakožto superhrdinka vše statečně snáší a přežívá bez sebemenšího zaváhání.


Bolestná realita


Ostatní postavy mě nijak zvlášť nezajímaly. Celkem hezky se vyvíjel charakter Liny. Bavila mě ta umělecká rovina - hlavní hrdina má zkrátka vždycky něco navíc - a popisování jejích obrazů i zmínky o Munchovi. Poměrně dobře tu byla načrtnutá její matka Jelena, k níž jsem za tu dobu čtení opravdu přilnula, ale jinak mě nikdo neoslnil. Zvlášť protivný mi byl rádoby drsňácký Andrius, Linin "princ na bílém koni". Zdá se mi to, nebo jsou všichni tihle literární kluci z knížek od CooBoo na jedno brdo? Kromě toho jsem u postav měla ještějednu potíž. Příběh se vlastně týkal celkem početné skupiny, takže bych možná měla ocenit, že čtenář není zavalen všelijakými cize znějícími litevskými jmény, ale já bych ocenila, kdyby se našel i jiný přívlastek k "plešatci" a "mrzoutské ženě". Nemůžu si pomoci, pokaždé, když se jedno z toho objevilo v textu, skřípala jsem zuby.

Na druhou stranu má tahle knížka samozřejmě i kladné stránky. Co je hlavní - je obrovským přínosem pro všechny, co si chtějí rozšířit své historické obzory. Nevím, jak vy, ale já toho o Pobaltí fakt moc nevím. A navíc, všem nám je jasné, jak strašně špatný byl Hitler, ale uvědomujeme si dostatečně, jak strašně špatný byl Stalin? Tohle je příběh lidí, kteří v příchodu německých vojáků do Litvy viděli naději na přežití. Paradoxní, že. Ale je to tak. Byla jsem fakt překvapená, že právě takové téma si vybralo nakladatelství CooBoo, plné young adult a sci-fi. Čekala jsem aspoň špetku sci-fi. Ale je to příběh tak bolestně reálný, dokonce založený na skutečných událostech, že jsem na konci skoro doufala, že se tam nějaké sci-fi objeví.

Tahle směska syrové, šedé a reálné young-adult je navíc úžasně čtivá. Taky jedna typická věc pro knížky z CooBoo. Má průměrná doba čtení těchto knížek je zhruba den, maximálně dva. Tahle je ještě navíc v závěru nečekaně dojemná. Autorka totiž nechává umřít i postavy, u kterých byste to vůbec nečekali. Postavy, u kterých máte naprosto jasno, že tihle prostě dostanou svůj šťastný konec. Nakonec jsem tedy poslední stránky proplakala. Zatracená Sepetysová! Doufám, že už zase brzy něco napíše.


V šedých tónech (Between Shades of Gray) / Ruta Sepetysová / Petr Eliáš / 2013

Proč miluju blogování

Poslední dobou mě napadá, jak se mi plní přání, o kterých jsem ani netušila, že je mám. Že zažívám věci, o kterých jsem nevěděla, že je chci zažít. A to jen a pouze díky mému blogu.

Začala jsem blogovat kvůli své neutuchající potřebě psát a číst. Předpokládala jsem, že mě to brzy omrzí - to už se mi stalo se spoustu koníčků. Ale ono ne. Jsou to už skoro dva roky a pořád mě to baví. Děsně. Vlastně čím dál tím víc. Protože mám čím dál tím víc motivace být do toho jaksepatří zažraná.


Začalo to komentáři na moje články. Pochvalnými. Dokonce velmi. Pak mi nakladatelství začala posílat knížky. Jen tak. Za recenzi, jejíž psaní mě baví stejně jako samotné čtení. Zničehonic se mě začali lidé ptát, jak mají začít s blogováním. . Amatéra. Který ještě nedávno netušil, co to vlastně to blogování je - nebo spíš tušil, ale podvědomě se mu vybavovaly takové ty blogísky se třpytivými nápisy orámovanými růžovou barvou.


Takže jsem si vymyslela kurz o blogování na Naučmese.cz. Cha. Já, které se třásla kolena, i když měla jen předříkat básničku před spolužáky ve škole. Měla jsem dojem, že si to v poslední chvíli musím rozmyslet. V noci mě pronásledoval jeden zoufalý sen, ve kterém jsem se hystericky rozbrečela přímo před kurzisty a utekla pryč. Ano, až taková jsem trémistka. Ovšem v momentě, kdy jsem dorazila na místo a začala mluvit, tréma byla fuč. Sedělo přede mnou třináct lidí, všichni nadšenci do blogování, bylo vidět, že je to baví a mě to bavilo taky. Za dva týdny pořádám další kurz. Snažím se ho ještě vylepšit, udělat ho co nejzajímavější. Na trému nemyslím.


Ten den, co jsem uveřejnila recenzi na knihu Nic není, jak se zdá, mi přišel e-mail od Andrewa Nicolla. To je, prosím, spisovatel, který tuhle knížku napsal. Poděkoval mi za mou recenzi. Jako fakt. Celý následující týden jsem si vykračovala pyšně jako páv.


V úterý jsem byla na exkurzi v nakladatelství CooBoo. Jen tak mě napadlo, že by bylo prima ozvláštnit letní povídkovou soutěž a namísto knih vymyslet nějakou originálnější první cenu. Šéfredaktorka CooBoo, Tereza Pecková, byla pro. Bylo to boží. Víte co, i když sledujete kubulíny (redaktory z CooBoo) na Facebooku, Twitteru a bůhví čem ještě, tak vám stejně přijde neuvěřitelné, že fakt stojíte přímo v jejich redakci a vybíráte si knížky z jejich proslulé knihovničky. A oni vás ještě pobízejí, ať si jich vezmete víc. No fakt.


A ve středu večer jsem byla na křtu Květinostesku, e-knížky populární blogerky Michelle Losekoot. Bylo to báječné. Jsem vážně zvědavá, co dalšího zažiju jen díky tomu, že píšu blog. Že čtu knížky. Někdy si říkám, jak je to na houby, že do toho vkládám tolik času a není mi to nijak vykompenzováno, ale ono je - všemi těmihle úžasnými zážitky, střípky, na které nikdy nezapomenu. Stojí to za to.



Díky za vaši přízeň, mí drazí čtenáři! :)

Můj svatý grál mě trochu zklamal

Ještě nikdy jsem se do doporučené četby nepouštěla s takovou chutí. Aby taky ne, když jste vášnivý milovník knih a dostanete za úkol prostudovat knihu s názvem Dějiny čtení. To je doslova jako splněný sen. Bohužel jsem byla asi nadšená až příliš.

Tajemství lidstva


Dějiny čtení od Alberta Manguela spadají do sekce Teoretická knihovna v nakladatelství Host, která vychází ve spolupráci s Katedrou české literatury a literární vědy na Filozofické fakultě UK. Patří ovšem k té populárnější literatuře z daného výběru. Je to poměrně objemná kniha (cca 500 stran) líčící vše důležité co se týká čtení v průběhu světových dějin. Dozvíte se, jaký je rozdíl mezi hlasitými a tichými čtenáři. Jak se správně učit číst, jak důležité jsou obrázky v textu a tvar knihy. Jestli existuje nějaké zakázané čtení a jak se bude číst v budoucnosti. A spoustu, spoustu dalšího.

Upřímně, vážně mě fascinuje, že někdo dokáže napsat tak tlustou knížku jenom o čtení. Fakt. Protože pro mě to byla vždycky tak trochu samozřejmá věc, už od té doby, co jsem se to naučila. Prostě umím číst. Hotovo. Žádné velké štráchy s tím. Ale Alberto Manguel pokládá čtení za bezmála posvátnou věc, za něco, co je třeba si hýčkat a chránit a být na to jaksepatří hrdý. To se mi líbí. Nikdy mě nenapadlo brát čtení jako nějaké tajemství lidstva předávané po pokolení. Nikdy jsem neměla potřebu pozastavit se nad tím, co za superúžasnou věc to vlastně umím. Až teď.


Co se mi obzvlášť líbilo, byly ty maličkůstky, co Manguel zmiňoval v knížce, které čtení jako takové dělají ještě hezčím. Třeba lehké bušení dešťových kapek na parapet. Zvuk hromu a blesku při bouřce. Šustění stránek při otáčení. Vůně nové knihy a vůně čaje s citronem, který jste si ke čtení uvařili. Tohle všechno Dějiny čtení nesmírně obohacuje, i když jim to zároveň ubírá na takové té "učebnicovosti". Ale to mě tedy nevadí, naopak, byly mi tím sympatičtější. Není pravda, že víc se toho dozvíte z knížky, které se od začátku až do konce tváří jako ta nejchytřejší učebnice.



Moc rozvláčné a starověké


Vadily mi ovšem ty zastávky ve starověku. Starověku bylo v knížce prostě až přespříliš. Pořád samý Aristoteles a Platón a Aristoteles a Sokrates... Jasně, občas byl taky zmíněný Guttenberg (a taky ještě spoustu jiných filozofů, literátů a slavných redaktorů), ale těch starověkých učenců jsem měla už v druhé kapitole plné zuby. Dějiny přece nezahrnují jen starověk, středověk a renesanci, že. Já bych si naopak ráda přečetla něco o tom, jak pěkně se četlo v kavárničkách 20. let minulého století. Zmínky o Borgesovi, se kterému Manguel nějakou dobu předčítal (a díky tomu se vlastně začal zajímat o čtení jako takové), mi naopak ale přišly zajímavé, i když jich tam taky bylo hodně - ale nevytáčely mě tak, jako antičtí páni filozofové.


Když to vezmu kolem a kolem, dala by se knížka v pohodě zkrátit na polovinu. Osekala bych něco málo z vyprávění o tom, jak si asi četl doma Platón nebo Sokrates a taky bych vynechala všechno to povídání o tom, co (nedůležitého) se stalo někde v nějakém malém francouzském městečku, kde Manguel žil. Lépe řečeno, vynechala bych všechno, co se týče podobných záležitostí. Chtělo by to zestručnit, přidat tempo, ubrat rozvláčnost. Hned by to bylo čtivější. A záživnější. Přiznávám, že jsem u Manguela občas tak trochu usínala. A přitom jsou to Dějiny čtení, propánakrále. Tedy pro mě něco jako svatý grál. Aspoň jsem si to myslela.

Dějiny čtení (A History of Reading) / Alberto Manguel / Olga Trávníčková / 2007

Tajemné knihkupectví pod drobnohledem Googlu

Přečetla jsem Nonstop knihkupectví pana Penumbry, knížku, kterou napsal Robin Sloan a kterou budou zbožňovat nerdi, hipsteři, ajťáci a v neposlední řadě také milovníci knih. Jo a pravděpodobně i všichni ostatní. 

Prostě boží


Clay Jannon je flegmatický a nezaměstnaný. Čirou náhodou narazí na nabídku práce v nonstop knihkupectví, což, řekněme si na rovinu, zní sakra lákavě. Seznámí se s tajemným prodavačem panem Penumbrou a ještě tajemnějším obsahem jeho knihkupectví: knihami, které jsou zašifrovány nerozluštitelným kódem. Clay postupně proniká pod povrch všech tajemství a odhaluje dechberoucí záležitosti týkající se jedné knižní sekty, starodávných kodexů a jednoho velkého pokladu. Při tom všem mu pomáhají jeho přátelé - Neel, který zbohatl na vytváření simulace ženských ňader, Kat, odbornice na vizualizace dat v Googlu, spolubydlící Mat, Ashley a další.

Nebudu lhát - sociální média a knížky jsou jednou z mých největších vášní. Vůně nové knihy je podle mě lepší než Chanel no. 5 a timeline na Twitteru pro mě představuje nekonečnou zásobu novinek, zajímavostí a humoru, se kterou bych se loučila jen velmi těžko. Robinu Sloanovi se podařilo zkombinovat mé dvě velké vášně do jednoho - což ve mě vyvolává téměř extatické nadšení. Strašně jsem se bála, že budu příběhem zklamaná, že nebude tak báječný, jak jsem si ho vysnila, že Robin Sloan možná píše skvělé tweety, ale jeho romány nestojí za nic. Ale - haleluja - Nonstop knihkupectví pana Penumbry je jedním slovem prostě boží.

Vyprávění si drží jisté detektivkové napětí, ačkoli se zdržuje jakýchkoliv akčnějších situací. Dopředu vás pohání skvěle vybudovaná atmosféra příběhu, touha dozvědět se, jak to vlastně je s tím tajemným kodexem a vůbec celým společenstvem Nezlomeného hřbetu, a do třetice také neuvěřitelná čtivost, jíž Nonstop knihkupectví oplývá. Měla jsem knížku přečtenou za dva dny, a to jen proto, že mezitím jsem musela udělat přestávku na školu a spánek.


Geniální propojení starého a moderního světa


Příběh je psán v ich-formě z pohledu Claye Jannona. Clay je postava, která vás neurazí, ale ani vás nijak zvlášť nenadchne. Samozřejmě je to člověk, který v sobě ukrývá nevyužitý potenciál - zpočátku mi přišel jako otravný líný povaleč a nakonec se ukázalo, že je zatraceně inteligentní a vlastně i docela pohotový a vtipný. Ale nedá se na to vždycky spolehnout. Mnohem víc mě bavil majitel knihkupectví, pan Penumbra, který mi (jak už podotkla ve své recenzi Katka Brabcová na Blogu Brabikate) hrozně připomínal Albuse Brumbála, tou svou přímočarou moudrostí a pronikavýma modrýma očima. Soutěž o nejpoutavější postavu ovšem na celé čáře vyhrává Kat Potente. Její trička s nápisem BAM! a přemoudřelé odpovědi na všechno si zkrátka zamilujete.

Strašně mě fascinovalo spojení moderního světa a toho starého, zaprášeného, s omamnou vůní knih. V knize neustále narážíte na novinky typu elektronické čtečky, iPhony, Twitter, Google, Apple, ... Na druhou stranu se tu potkáte s hábity, pergamenem a prastarou podzemní knihovnou. Tohle spojení se ani trochu netluče, ale naopak krásně doplňuje, což jen potvrzuje mou teorii, že papírové knihy jen tak rychle ze světa nevymizí - podle mě jsou knihy čím dál tím víc "in" a oblíbenější. Průzkumníci knižního trhu se určitě s radostí pozastaví nad situacemi, když si jedna prostitutka kupuje životopis Steva Jobse nebo když Clay objednává nového Murakamiho. 

Takových odkazů je v knížce spoustu a jistě mezi všemi těmi vyjmenovanými autory najdete svého oblíbence (já se kupříkladu zatetelila, když byl v knížce zmíněn John Steinbeck nebo J. K. Rowlingová). Doporučuji také během čtení trochu zagooglit, možná najdete některé další souvislosti a vtípky, jenž autor do příběhu vložil. No a na závěr ještě jedno velké plus - viděli jste už tu superúžasnou obálku? Robin Sloan vydal Nonstop knihkupectví původně jen elektronicky, ale okamžitě se stalo tak populárním, že si vyžádalo i vytištění. A česká verze je takhle skvělá.

Ta knížka prostě nemá chybu.


Nonstop knihkupectví pana Penumbry (Mr. Penumbra's 24-Hour Bookstore) / Robin Sloan / Petra Jelínková / 2013
Za recenzní kopii děkuji nakladatelství Host.

Sex a Shakespeare v novém bestselleru od Irvinga

V jedné osobě je nový román Johna Irvinga. Okamžitě se vyšvihl na přední příčky knižních žebříčků. Je v něm plno sexu, Shakespeara a všelijakých odboček od hlavního tématu. Prostě typický Irving, řekli byste.

Návrat ke Garpovi


Svůj nový román napsal víceméně pro svého syna. V době, kdy Irving uvažoval o románu, jehož ústředním hrdinou by byl mladík - bisexuál, za ním přišel jeho nejmladší syn a prozradil mu, že je gay. A román byl v cukuletu na světě. Tedy, tak si to aspoň představuji, protože je to napsané tak neuvěřitelně lehce, svižně a jednoduše, že tomu prostě nemohly předcházet žádné tvůrčí krize.

A přitom je to podobně jako jiná Irvingova kniha, Svět podle Garpa, velmi rozsáhlé dílo. Garpovi se vůbec tahle novinka dost podobá. Tak zaprvé, oba dva hlavní hrdinové toho mají spoustu neujasněného co se týče vlastních emocí a sexuality. Za druhé - děj se dost dlouho odehrává na půdě školy. A za třetí, je tu jistá transsexuálka Donna, která mě chtě nechtě připomínala Garpovu "kámošku" Robertu. Tohle prostě není náhoda. Vtipné je, že jsem od Irvinga prozatím četla jen dvě knížky - kromě V jedné osobě právě ten Svět podle Garpa, takže mám báječné srovnání. Ale po tomhle románu vím, že jsem s Irvingem ještě ani zdaleka neskončila.

Vypravěčem celého příběhu je zároveň hlavní hrdina. Jmenuje se William Abbott a má poměrně komplikovaný život, s nímž čtenáře seznamuje. V knize ale nesledujeme jen  život jednoho bisexuála, plný lásek, vášnivých vzplanutí, tvrdých dopadů a naivních snů, sledujeme zároveň s ním i život celé společnosti nejprve padesátých, a potom především 70. a 80. let. A ačkoliv se všude píše, jak tehdy v 50. letech byli lidé prudérní, myslím, že Irving zobrazil tehdejší dobu trochu jinak. Jistě, rozhodně ne tak otevřenou jako později, o ničem se nemluvilo, vše se (podle Irvinga) tiše tolerovalo. Kupříkladu dědeček hlavního hrdiny, který se rád převléká za ženy. 


Shakespeare a sex od začátku až do konce


Na knize mě po celou dobu čtení fascinovaly tři věci. Strašně mě bavilo, že kdykoliv se Irving hodně rozpovídá a uteče od hlavní linie příběhu někam úplně pryč, zase se tam postupně vrátí a ta "chvilka mimo" čtenářovi vůbec nepřijde jako ztracený čas, ba naopak. Leckdy byly ty odbočky zajímavější než to, co se právě dělo v přítomném čase. Ovšem jestliže vás takové natahování na skřipec a nesouvisející povídání rozčiluje, radši se Irvingovi vyhněte obloukem. Tak se mi zdá, že tohle je jeho poznávací značka.

Líbily se mi narážky na literaturu v příběhu, a zejména pak dalekosáhlé rozpitvávání Shakespearových děl. Název tohoto díla vlastně vyplývá z jednoho Shakespearova citátu: "V jedné osobě hraji mnoho rolí, s žádnou z nich ale nejsem spokojen." (Mimochodem, perfektně to vystihuje podstatu celého příběhu.) To je zkrátka něco pro vášnivé milovníky literatury. Takhle moc jsem se toho o Bouři a dalších Shakespearových hrách nedozvěděla snad ani z hodin literatury. Za mě perfektní. Ale uznávám, že ti, co renesančnímu literátovi a dramatu celkově neholdují, asi budou tyhle části knihy muset nějak přetrpět, jestli na ně vůbec budou mít trpělivost.

A do třetice: to bezuzdné líčení sexuálních scén. Nechápu, jak se Irving dokáže po celou dobu držet přesně na té tenké hranici mezi syrovou a nestydatou oplzlostí a jemnou něžností. Fascinující. Vážně. První erekce na vás vyskočí už na první stránce a vůbec, prudérním lidem rovněž knížku nedoporučuji. Abyste si mohli Irvinga jaksepatří užít, musíte mít mysl otevřenou. Všemu.

V jedné osobě je napsáno jednoduchým a čtivým stylem. Pochopitelně je to pastva pro oči co se týče slovních obratů a spojení, není to sice úplně mistrovské jazykové dílo, ale vyvažuje to ta nesmírná čtivost. Jakmile je knížka čtivá, má u mě vyhráno. Přidejte k tomu ještě zajímavý a nevšední příběh, v závěru až nečekaně dojemný, a pět bodů dávám bez rozmýšlení.


 V jedné osobě (In One Person) / John Irving / Jiří Hanuš / 2013
Za recenzní výtisk děkuji knihkupectví Knihy Dobrovský.

Seznamte se s (Ne)obyčejným klukem

Tak mě napadá, že už možná nastal konec éry severských detektivek a erotických románů. Teď letí příběhy o neobyčejných dětech. Nejdřív jsem se potkala s Nepolepšitelnými dětmi od Maryrose Woodové, potom s Rose Edelsteinovou a jejím Citronovým koláčem od Aimee Benderové. A teď jsem se díky R. J. Palaciové seznámila s Augustem Pullmanem - (Ne)obyčejným klukem.


Jste Auggie i Via


Auggie Pullman si o sobě myslí, že je docela normální desetiletý kluk. Jeho okolí má o něm ale docela jiné mínění. Kvůli vzácnému genetickému onemocnění má August znetvořený obličej. Děti v jeho věku na to mají vlastní označení: Krysa. Ošklivec. Mumie. Zrůda. Život s takovým handicapem samozřejmě není nic jednoduchého. Dokud ho učila máma doma, šlo to, ale Auggie se rozhodl absolvovat pátou třídu ve škole. 

Tyhle velké změny v Augustově životě se dotknou celé řady lidí a my se můžeme vžít do pocitů každého z nich, protože každou chvíli vypráví příběh někdo jiný. Celou dobu se Palaciová drží ich-formy, ale sledujeme Augustův život chvíli očima jeho starší sestry Vii, spolužáka Jacka nebo kamarádky Summer. S touhle knížkou se prostě ani na malou chviličku nenudíte. Autorka naštěstí skvěle zvládá psát jako kluk i jako holka, je to dokonale uvěřitelné. Prostě když čtete příběh a jste zrovinka Auggie, věříte tomu. Za malou chvíli jste Via. Žádný problém.



Příliš velký happyend


Díky tomuhle originálnímu střídání vypravěčů máte možnost pozorovat, jaké dopady má Augustovo postižení nejen na členy jeho rodiny, ale i na kamarády ve škole. Zprvu litujete jen Augusta, než si uvědomíte, jak se s tím musí vyrovnávat jeho matka nebo sestra. Není to jednoduché. Je to obdivuhodné. Chvílemi mi šel z příběhu mráz po zádech. Vážně. Donutí vás zamyslet se nad tím, jaké máme štěstí, že vypadáme, jak vypadáme, ačkoli s tím tak strašně často nejsme spokojení. A přitom to není laciné. Prostě normální život neobyčejného kluka.

Autorka se dokázala vážně skvěle přizpůsobit myšlení jedenáctiletého kluka i patnáctileté slečny. Poznáte rozdíl nejen v tom, jak postavy uvažují, ale i ve stylu psaní. Nejvíc znát to je, když sledujeme děj očima Justina, Viina přítele. Má úplně jiné uvažování než zbytek hrdinů, objevuje se tu takové to nabalování jedné věty na druhou a je to příjemná změna oproti tomu, jak jednoduše všechno vypráví třeba takový August.

Nadšení z knihy mi trochu pokazila jedna ze závěrečných scén, ukončení školy, která byla na můj vkus až příliš americky happyendová a slzy ždímající. Skoro jsem se bála, že se najednou objeví zázračný lék na Auggieho genovou prohru v loterii, ale až tak daleko naštěstí autorka nezašla. Nicméně navzdory tomuhle drobnému nedostatku (Ne)obyčejný kluk stále patří mezi to nejlepší, co jsem za poslední dobu přečetla.


(Ne)obyčejný kluk (Wonder) / R. J. Palaciová / Renata Greplová / 2013

Nedokonalý citronový koláč stejně chutná skvěle

Když jsem dočetla Zvláštní smutek citronového koláče, byla jsem totálně, naprosto a absolutně nadšená. Vau. No páni. Tyjo. Chci další takovou knihu! Knihu plnou laskavého vyprávění, nabitou nezměrnou fantazií. Musela jsem to nadšení z Citronového koláče nechat pár dní odeznít, jinak by tahle recenze byla jen variací na různá synonyma ke slovu "dokonalé". 

Jak se Oliver Tate snažil zachránit manželství svých rodičů

Ponorka. Příběh, který možná znáte z filmového plátna pod názvem Jmenuji se Oliver Tate. Knížka, která mi okamžitě připomněla jiný, velice slavný příběh. Hlavní hrdina Oliver Tate se v mnohém podobá ústřední postavě knihy Kdo chytá v žitě.

Nepředvídatelný Folný vás provede všemi vrstvami Buzíčků

Už ani nevím, kdy jsem naposledy četla něco ze současné české tvorby, což je docela ostuda. Díky Martinus.cz se mi nakonec podařilo získat knížku, která má potenciál rozvířit české literární vody, občas poněkud stojaté. Zaujala mě už jen svým názvem. Je to sbírka povídek, jmenuje se Buzíčci a napsal ji Jan Folný.

Čtěte na Den nepřečtených knih s Martinus.cz

Párkrát už se mi to taky stalo. Rozečetla jsem nějakou knížku a zase ji odložila - protože jsem se musela učit, kvůli nějaké jiné knížce, jelikož mě to zrovna nebavilo - a dala ji do knihovny, odkud na mě smutně kouká dodneška. Právě kvůli takovým "smutně-koukajícím" knížkám pořádá 31. srpna knihkupectví Martinus.cz Den nepřečtených knih.

Szczygiel se ptá, jak se žije Čechům bez Boha

Vzpomínaje na nadšení ze Szczygielova bestselleru Gottland, neodolala jsem, když mi v knihovně padla do oka jeho další knížka Udělej si ráj. Ačkoliv jsem četla, že je to volné pokračování Gottlandu, není tomu tak. Knížka je sice opět spletencem reportáží o Češích a jejich slabostech, neřestech a neduzích, ale zaobírá se jinými tématy a vůbec, zdá se mi, že je to trochu jiný šálek čaje, než spisovatelovo předchozí dílo. Je to dobré, ale ani zdaleka ne tak dobré jako Gottland.

Magie Ptačího zpěvu vás příliš neokouzlí

Ačkoliv jsou letní prázdniny vhodnou dobou na dohnání všech restů co se týče klasické literatury, většinou dávám přednost jednodušším knížkám, do kterých se dá jaksepatří zažrat. Takový byl i Ptačí zpěv, prvotina od Meagan Spoonerové.

Léto s nakladatelstvím: CooBoo

CooBoo je ve světě knižních blogerů jedním z nejznámějších českých nakladatelství vůbec. Já od nich teď třeba zrovna dočetla Ptačí zpěv od Meagan Spoonerové. A co vy, máte doma nějakou kubulínskou knížku?

Knížka, po jejímž přečtení budete výt, aby už vyšel další díl série

Ideální příběh pro mladé slečny, tak bych shrnula první díl trilogie s názvem Nepolepšitelné děti ze sídla Ashton. Pobavení a poučení v téhle knize ale najde úplně každý.

Léto s nakladatelstvím: Metafora

Když se řekne Metafora, vždycky se mi vybaví Jíst, meditovat, milovat, což jsem si vždycky chtěla přečíst, ale ještě jsem se k tomu pořád nedostala. Jaké knihy od Metafory znáte vy?

Co všechno byste udělali pro to, abyste získali dívku svých snů?

Pořád ještě jsem se nedostala k tomu, abych si přečetla ten velkolepý Jeden den, ale aspoň už se začínám seznamovat s tvorbou Davida Nichollse. A to prostřednictvím oddychového románu Otázka za deset, který slibuje prostředí televizní soutěže, ale daleko více se odehrává na vysokoškolských kolejích.

10 tipů na oddychové čtení u vody

Zdroj: weheartit.com
V těchto krásných červencových dnech, kdy počasí přímo vybízí k lenošení u vody, asi málokdo dostane chuť na spletitý, komplikovaný a depresivní epos. Chceme jednoduché a zábavné čtení, něco, do čeho se můžeme jaksepatří zažrat a co nám v piknikovém koši nezabere moc místa. Tak tady to je. 10 knih, které jsou zábavné, nepříliš složité a u jejichž čtení jsem se bavila. Vybrala jsem je z recenzí, které tu pro vás píšu už víc než rok a půl, aby se třeba ti, co můj blog objevili teprve nedávno, mohli mrknout i na nějaké starší články. Takže, které knížky doporučuji vzít s sebou k vodě?

Žena prchá před zprávou aneb Zdolala jsem svůj čtenářský Mount Everest

Čtení Ženy prchající před zprávou byl tak trochu začarovaný kruh. Strávila jsem s ní proto vážně dlouhou dobu. Vždycky jsem se po několika dnech k příběhu vracela, tápala v něm jako v mlze, musela jít zpět o několik odstavců (a někdy i stran) a trvalo mi dlouho, než jsem se v knize zorientovala. Pak jsem se jí přesytila a musela ji odložit. A za pár dní už mě to k ní zase táhlo. Takhle to bylo pořád dokola.

Léto s nakladatelstvím: Albatros

Seriál pokračuje s nakladatelstvím Albatros, které určitě znáte už od dětství. Dnes se o něm můžete dozvědět něco víc.

Pohádka pro dospělé i existenciální drama

Na knížku jsem samozřejmě nenarazila náhodou, ale půjčila si ji v knihovně zcela záměrně předtím, než uvidím stejnojmennou filmovou novinku s kouzelnou Audrey Tautou. Krátký románek balancuje na hraně mezi pohádkou pro dospělé a existenciálním dramatem.

Kniha, kterou zhltnete naráz nebo nikdy nedočtete do konce

Mám pocit, že jsem se dostala do takového podivného kruhu - své dny teď trávím v drtivé většině zavřená v nemocnici, kde brigádničím a když přijdu večer utahaná domů, zvládnu tak maximálně otevřít Bloglovin a projet nejnovější články u ostatních blogerů a závidět jim, že mají čas je psát. Nemám čas ani sílu na vymýšlení vlastních článků. Doufám, že se to v nejbližších dnech změní a můj blog zase trochu víc obživne.

Léto s nakladatelstvím: Jota

V prvním díle jste si mohli přečíst zajímavosti o Odeonu, v dnešním díle moje otázky směřují na nakladatelství Jota. Pro mě je tohle nakladatelství synonymem pro tvorbu C. D. Payna. A pro vás?

Léto s nakladatelstvím: Odeon

První díl slíbeného seriálu je tady. Jak jsem už říkala, letošní seriály budou trochu jiné než ty vloni a doufám, že zajímavější. Na červenec jsem si připravila sérii rozhovorů se zástupci významných českých nakladatelství. První díl startujeme s nakladatelstvím Odeon, které mají jistě všichni spojeno se zvučnými literárními jmény jako Haruki Murakami, Ian McEwan nebo třeba Tereza Boučková.

Absurdní a nelogický život v Šíleně smutných povídkách

Potom, co jsem si konečně přečetla Rok kohouta, jsem věděla, že nejnovější knížku od Boučkové prostě musím mít.  Její první povídky. Šíleně smutné, jemně podbarvené ironií a vtipem.

Skoncujte s prokrastinováním

Tak se tedy jdu učit. Ale ještě předtím v rychlosti mrknu na Facebook. A teď by to chtělo něco malého k zakousnutí. Fajn, pustím si ještě nový díl oblíbeného seriálu. Ok, jdu se už fakt učit. Ale měla bych něco udělat s tím nepořádkem v pokoji. Dobře, je uklizeno. A teď se jdu vážně učit. Jen si přečtu jednu stránku z toho nového románu, jenom jednu...

Kruté loutkové divadlo v epistolárním románu

Jsem ráda, že jsem zatím neviděla žádnou z filmových adaptací Nebezpečných známostí (ačkoliv Formanův Valmont jistě stojí za to), protože knihu v recenzi ušetřím srovnávání. Už jsem o ní něco málo věděla, ale dojmy z příběhu překonaly veškerá má očekávání.

Nechte se provést základy sociologie čtivě, zábavně a názorně

Nebojte, nerozhodla jsem se zahltit vás recenzemi učebnic či jiné odborné literatury. Průvodce sociologií bude výjimkou. Je to proto, že už se mi hodně dlouho nestalo, abych náhodou v knihovně sáhla po učebnici, která by mě zaujala tak, že bych ji měla přečtenou za pár hodin, pamatovala si z ní spoustu věcí a chtěla si ji v blízké době přečíst znovu.

Nesbøho Švábi jsou napínaví, navzdory škrobeným dialogům

Taky se vám stává, že máte prostě takové období, kdy si vás určitý knižní žánr sám vyhledává? Já teda jo. Zrovna teď. Ne že bych se těm drsným detektivním příběhům nějak bránila, ale sama po nich rozhodně nepátrám. Nakonec jsem z nich ale vždycky nadšená. Jako třeba teď z nového a mého úplně prvního Joa Nesboho.

Snivý a půvabný Člověk Gabriel

Po opravdu dlouhé době jsem zase zabrousila do novinek české literatury. Prvotina od Kateřiny Dubské skýtá neuvěřitelně půvabný pohled do krajin pod Buchlovem a seznamuje nás s obyčejným příběhem neobyčejného člověka Gabriela.

Thriller, kterého se hrozil i Stephen King

V neznámém městečku kdesi v Missouri se začaly odehrávat podivné vraždy. Někdo tam unesl a zabil dvě malé holčičky. A vytrhal jim všechny mléčné zuby. Zdá se mi, že si mě knížky s poněkud zvráceným příběhem v poslední době samy vyhledávají. A tohle je tedy zvrácené hodně. I přesto ovšem knížka patří do takzvaného unputdownable. Je to strašně čtivé. Ostré předměty neodložíte, dokud je nedočtete.