Mé první setkání s Murakamim

"V krabici se sušenkama je spousta druhů sušenek a ty máš některý z nich rád a některý ne. A když sníš nejdřív ty, co ti chutnaj, zbydou ti nakonec jen ty nedobrý. Myslím, že se těm nedobrejm nedá vyhnout, takže když skousneš nejdřív je, zůstanou ti pak už jen ty lepší. A život je něco jako taková veliká krabice sušenek." Jeden velmi moudrý úryvek z jedné z nejúspěšnějších knih laureáta na poslední Nobelovu cenu, Murakamiho Norského dřeva.

Moje první setkání s Murakamiho tvorbou. Zatím jsem všem nadšeným ohlasům na jeho knihy odolávala, možná proto, že doposud jsem měla jen velmi zřídka dobrou zkušenost s japonskou literaturou. Haruki Murakami je však úplně jiný a s klasickou literaturou této země se vůbec nedá srovnávat. Opravdu, je to tak, jak píše Klára Macúchová v doslovu knihy - vemte hlavním hrdinům jejich japonská jména a nepoznáte, zda se děj odehrává v Japonsku nebo kdekoliv jinde na světě. Na jednu stranu je to pro čtenáře určitě příjemné, protože část japonské kultury (přinejmenším prostředí, kuchyně a podobně) zůstává zachována a čtenář má možnost dozvědět se skrze příběh něco nového bez toho, aniž by ho rozptylovala komplikovanost a téměř až podbízivá nacionálnost, kterou se japonské knihy vyznačují. Na druhou stranu je možná škoda, že se do "knižní módy" dostávají knihy, ve kterých už není tahle originalita a jedinečnost japonské literatury. Těžko říct. Každopádně Murakami jako nový fenomén rozhodně nejde jen tak přehlédnout.


Tóru neví, co se svým životem


Hlavní hrdina Murakamiho románu, Tóru Watanabe, tak trochu neví, co se svým životem. Studuje, poflakuje se, brigádničí, ale nic v něm nezanechává výraznější dojmy. Po tom, co spáchá sebevraždu jeho nejlepší kamarád Kizuki a zanechá po sobě svou rozbitou dívku Naoko, začíná se odvíjet Tóruův příběh. O tom, jak se sblížil s Naoko, jak potkal Midori, jak se Naoko ztratila a zase našla a zase ztratila. A kupodivu to všechno dává smysl a je to zajímavé a dokonce velmi čtivé. Navíc je prozatím tohle jediná japonská kniha, jejíž jména hlavních hrdinů jsem si dokázala zapamatovat. :) 

Kniha v sobě má jistý filozofický nádech a ne nadarmo se občas přirovnává ke slavnému románu Kdo chytá v žitě. Murakamiův Tóru a Salingerův Holden toho mají hodně společného - především ten pocit nicotnosti, který jim dává všední každodennost. Nechávají se unášet osudem, aniž by je vlastně pořádně zajímalo, co s nimi bude. Většinou asi bývají oblíbenější hrdinové, kteří se svým osudem nějak bojují a jdou proti proudu. Takový Tóru rozhodně není. Dokázala jsem se s ním ztotožnit jako s málokterou postavou. Možná, že je to v tom, že ten pocit bezvýchodnosti mám v sobě také; ačkoliv by asi každý druhý člověk zakřičel, aby vstal a začal se sebou něco dělat, dobře vím, že začít se sebou "něco" dělat není vůbec jednoduché. Zamlouvalo se mi i to, že Tóru (a vlastně i ostatní hrdinové) není černobílý, má své klady i zápory. Autorovi se podařilo vykreslit Tóruův charakter do nejmenších detailů tak, že čtenář postupně dokáže i předvídat, jak se Tóru v té či oné situaci zachová.

Bavily mě i obě hlavní dívčí hrdinky - Naoko a Midori. Obě dvě zvláštním způsobem pochroumané, obě dvě krásné a zajímavé. Do poslední chvíle jsem neměla ani tušení, kterou z nich si nakonec Tóru vybere a měla jsem ze závěru takový pocit, že to do poslední chvíle netušil ani sám spisovatel, a proto byl konec takový, jaký byl. Upřímně řečeno jsem od toho čekala mnohem víc. Celý ten milostný trojúhelník, který spisovatel od začátku pracně budoval, se rozpadl jako domeček z karet. Přitom by bylo tolik úžasných možností, jak příběh vygradovat! Sebevražd a sexu už si čtenář stejně užil během celého příběhu ažaž. Nicméně musím pochválit, že stejně jako postavy ani láska v Norském dřevě není černobílá.


Syrový sex a sebevraždy


Co se týče těch sebevražedných sklonů, zdálo se mi, že jedině sebevražda Kizukiho, a pak ještě Naočiny starší sestry byly bez ohledu na všechno a všechny. Následné sebevraždy v knize už jsou jen důsledkem sebevražd předchozích. Doposud žijící hrdinové jako Tóru, Naoko, Midori, Nagasawe si nesou následky těchto úmrtí do dalšího života, mrtví je provázejí na každém kroku. Hned několikrát autor v knize připomíná, že zatímco Tóru a ostatní stárnou, Kizukimu už bude navždy sedmnáct... A když už jsem zmínila jméno Nagasawe, musím napsat několik slov i o něm. Tenhle naprosto amorální člověk (ale byl doopravdy nemorální?) mě celou dobu neuvěřitelně bavil. Právě o něm jsem si říkala, že by ho mohlo jeho jednání dohnat k sebevraždě. Cynický Nagasawe nemá žádné zábrany a vše, co udělá, si dokáže nějakým způsobem odůvodnit tak, že on nikdy není ten špatný.

Jednou jsem četla recenzi, kde bylo Murakamimu vyčítáno, že píše o erotice velmi syrově, bez zábran, stroze až věcně. Mně ta klasická, románová, metaforická erotika nechyběla. Murakami není nijak urážlivý nebo sprostý, prostě jen popisuje otevřeně věci pravými jmény a na tom mi nepřišlo nic špatného, naopak. Závěrečná erotická scéna mi ale přišla už poněkud přepjatá. Byla neuvěřitelná a zároveň dost předvídatelná. 

Na závěr bych ještě ráda poznamenala, že v Norském dřevě (že se kniha, jejíž popularita stále stoupá, jmenuje podle hitu Beatles Norwegian Wood, už asi netřeba zdůrazňovat) lze najít nejeden zajímavý motiv a vedlejší epizodu. Za zmínku určitě stojí Tóruův spolubydlící z koleje, nazývaný Extrém. Díky němu se do nostalgického a vlastně celkem ponurého románu vnáší i vtipné prvky. Preferovala bych ovšem nějaké jednoznačné ukončení jeho příběhu; to, které zvolil Murakami, mi přišlo matoucí. Čtenáři ani nebyla poskytnuta žádná vodítka, podle kterých by si konec mohl sám domyslet. Naopak velice mě potěšil závěr Reičina příběhu, který byl vlastně novým začátkem. Prostředí, ve kterém se Tóru vzdělává, navíc autor použil pro to, aby poukázal na protesty studentů proti systému na tamních vysokých školách. Suma sumárum: díky Norskému dřevu jsem se sice nestala nadšeným fanouškem "fenoménu Murakami", nicméně si s chutí přečtu cokoliv dalšího od něj.

Norské dřevo (Noruwei no Mori) / Haruki Murakami / Tomáš Jurkovič / 1987
Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Odeon.

Komentáře

  1. Ideální volba na pochmurné podzimní večery. :)

    OdpovědětVymazat
  2. Když jsem Norské dřevo před pár měsíci dočetla, zvlášť nadšená jsem z něho nebyla. Přišlo mi nemastné, neslané, přesebevraždované, a přitom ani ne nějak depresivní, nijaké. Ale s odstupem času, když jsem si své dojmy nechala trochu uležet, si řikám, že bych si ho možná docela ráda přečetla ještě jednou... Přeci jen to mělo takové osobité kouzlo, hezky popsaná prostředí, po kterých se mi najednou začalo stýskat...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Být tebou, určitě si knihu zkusím přečíst znovu. :)

      Vymazat
  3. Právě Norským dřevem si u mě Murakami zkazil reputaci a od té doby jsem u nevzala do ruky žádnou jeho knihu (možná je to škoda). Např. Afterdark je podle mě daleko lepší.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. A mě si naopak Murakami Norským dřevem docela získal. Určitě si přečtu i nějaké další knihy od něj, třeba zrovna Afterdark. :)

      Vymazat
    2. Ano, Norské dřevo není nijak slavné... Ale taky je rozdíl v tom, kdy psal Norské dřevo a kdy Afterdark. Myslím, že u Murakamiho je krásně vidět zlepšení...

      Vymazat
  4. Na knihu Norské dřevo se teprve chystám. Koupila jsem si ji jako dárek k Vánocům, neboť mě naprosto uchvátila jiná Murakamiho kniha a to Konec světa & Hard-boiled Wonderland. Podle mě je to skvělý autor a už z první přečtené knihy mám pocit, že se brzy stane mým nejoblíbenějším autorem. (Zatím je to David Mitchell).
    Jsem zvědavá, jak na mě bude působit ten konec. Já osobně mám ráda složitější literaturu, u které musím přemýšlet. Někde jsem tu četla komentář, kde byla vyčítána ta sebevražednost. Já knihu nečetla, tak to nemohu posoudit. Jen bych podotkla, že u Japonců je celkem vysoká sebevražednost, tak mě to moc nepřekvapuje.
    PS: Na ta jména si zvykneš. Já se zajímám o japonskou kulturu a koukám na jejich filmy a poslouchám japonské skupiny a dnes si pamatuji tolik jmen, že bych je nespočítala. :D

    OdpovědětVymazat

Okomentovat