Český ráj z pohledu polského novináře

Na tuhle zajímavě namíchanou směs od polského reportéra jsem se těšila už delší dobu a studené dny plné mrazivého větru, občas pronásledovaného kapkami deště, byly ideální příležitostí pro schování se do některé ze stovek pražských kaváren/čajoven a listování touhle neobyčejnou knihou. Abyste rozuměli, nejlépe si totiž Gottland vychutnáte právě v místech, kde se různorodé příběh z knihy nejčastěji odehrávají - v hlavním městě Gottlandu, jehož sláva hvězd se dotýká.

Nejen osudy slavných českých osobností


Musím přiznat, že jsem se ke knize zprvu stavěla dost skepticky, protože si pamatuji na humbuk, který kolem ní zpočátku byl. Všichni o ní psali, vychvalovali ji nebo naopak shazovali. Já se o ni začala zajímat až teď, po pěti letech od jejího prvního českého vydání. Možná proto, že už snad nějaký obecný rámec a přehled o dějinách Československa mám; a hlavně mě všechno, co se týká dějin naší země, především dvacátého století, opravdu zajímá a chci se o tom dozvědět co nejvíc. To je totiž podle mě nezbytné k tomu, abyste si čtení knihy jaksepatří užili - zajímat se a chtít vědět. Szczygiel se nedotýká důležité éry naší země jen plošně, ale naopak zachází do největších detailů, které možná někomu přijdou zbytečné, nedůležité a nepodstatné, ale mně kupříkladu nesmírně bavilo dozvídat se víc a víc o tajemném zákulisí vlády komunismu u nás.

Střípky historek a příběhů začínají už ale na samém počátku 20. století. Čtenář se nejprve seznamuje s příběhem proslulého Čecha Tomáše Bati, krok po krůčku s ním šlape až k jeho vrcholu a nečekanému konci. Následují životní osudy "Goebbelsovy milenky" Lídy Baarové. Pak je velice podrobně vylíčen příběh Stalinovy sochy, který vyzradí nejedno tajemství kolem vzniku i zániku nechvalně proslulého pomníku. Právě tento úsek knihy považuji za nejvydařenější. Szczygiel se pozastaví i nad kafkárnou a tím, jak Češi rádi používají metafory, kterým vlastně sami nerozumí. Dozvíme se něco o Procházkovi, Dubčekovi, o tom, co se v tom osmašedesátém vlastně dělo. A taky o čem je legendární film Karla Kachyni Ucho.


Dojemné, ale ne slzyždímající


Jak to bylo s Palachem. A Martou Kubišovou a Helenou Vondráčkovou a Karlem Gottem. Jaký je rozdíl mezi těmi, co podepsali Chartu 77, těmi, co podepsali antichartu a těmi, kteří nepodepsali vůbec nic. A dozvíte se i spoustu dalších věcí. Spisovatel vše popisuje velmi citlivě a přitom dost uštěpačně, z pohledu cizince, který toho ale o naší zemi možná ví víc, než kdejaký rodilý občan... Citlivost je na místě určitě, obzvlášť kolem některých velmi smutných příběhů - třeba zrovna toho Jana Palacha nebo třeba Marty Kubišové. Szczygiel si ale nikdy nedovolí sklouznout k přílišné dojemnosti, nesnaží se ždímat ze čtenářů slzy za každou cenu. Prostě jen vyloží karty na stůl (respektive příběh) přesně tak, jak to je, na nic si nehraje, nic nepřikrášluje. Věřte ale, že i přesto ve vás jeho vyprávění zanechá silný zážitek plný emocí. Když jsem dočetla knihu, hned jsem si šla pustit Modlitbu pro Martu. 

Jak už jsem zmínila, nejpoutavější mi přišly zajímavosti okolo Stalinova velkolepého pomníku. Možná proto, že shodou okolností jsme o něm poměrně hodně debatovali na předposlední přednášce Čtení děl české literatury 20. století. Rozebírali jsme právě stalinistickou literaturu 50. let, proto není divu, že na Stalinovu sochu přišla řeč. Szczygiel opravdu efektně vystavěl celý půdorys smyšlenek, drbů a fám, které se o pomníku postupně roznesly, a vybral z nich to nejzajímavější, nejdůležitější a hlavně - nejreálnější. Ty nejpravděpodobnější řeči kolem sochy potom dopodrobna zkoumal tak dlouho, dokud se nedopídil k pravdě. Reportér v něm pravděpodobně nikdy nespí. Zároveň ale dokáže psát poutavě, prokládá odstavce břitkými dialogy, které mají hlavu a patu a vždy posouvají děj kupředu. Vůbec celý jeho styl psaní je vlastně dost strohý, ale v žádném případě jednotvárný či snad dokonce nudný. Žádné zbytečné popisy čehokoliv, jen vygradované drama v jednoduchých větách, které ovšem říkají čtenáři všechno důležité.

Čte se to zkrátka samo. Marius Szczygiel vytvořil drogu, které naprosto podlehnete. Já jsem kupříkladu jednou kvůli Gottlandu přejela tramvajovou zastávku - natolik jsem byla ztracená v knize. Myslím, že to asi hovoří za vše.

Gottland (Gottland) / Mariusz Szczygiel / Helena Stachová / 2006

FACEBOOK | INSTAGRAM | TWITTER | BLOGLOVIN | ASK

Žádné komentáře:

Okomentovat