Být seniorem je zločin

Japonsko, současnost. Senioři se díky slušnému zabezpečení a kvalitní zdravotní péči stávají nepříteli vydělávající části obyvatel. Dožívají se vysokého věku, mladí se o ně musí starat, zatímco dědečkové a babičky lidově řečeno "sedí" na svém dědictví. Co s tím? Japonská vláda se rozhodne pro radikální řešení - senioři musí zmizet. A protože chtějí být mírumilovní, nebudou přece vraždit. Kdepak. Nechají seniory, ať se pozabíjejí mezi sebou. To je tedy stručný úvod k románu Konec stříbrného věku od Jasutaka Cucui.

Kniha s velice originálním tématem mě naprosto pohltila. Byla jsem nesmírně zvědavá, jak autor příběh pojme - jestli z důchodců vytvoří vraždící monstra a nebo se naopak všechno obrátí proti samotné vládě, senioři budou ušetřeni a bude tu šťastný konec jako vyšitý. Jasutaka Cucui patří k té hrstce spisovatelů, která dokáže balancovat na hraně dvou extrémů, aniž by přestala být čtivá či zajímavá. Pohrává si s oběma variantami - jak s krutým, bezohledným zabíjením, tak se sebeobětováním a naprostou nechutí zabít člověka. Naprosto vyvážená kombinace je navíc obohacena o psychologickou stránku věci - jak se takový sedmdesátiletý člověk vyrovná s tím, když mu řeknou, že musí zabíjet, jinak bude zabit? Je lidská psychika vůbec natolik silná, aby takový nápor ustála? Jak čí, řekl si Jasutaka Cucui. Někteří z jeho hrdinů se zhroutí. Někdo bojuje spravedlivě a fér. Někdo se obětuje pro druhého. Jiný zabíjí pro vzrušení a zábavu. Kněz v kostele káže, že sebevražda je zločin a jestli by měl někdo přežít, tak on, služebník boží. A tak dále.


Dokonale třaskavé téma


Autorův nápad spojit typickou japonskou uhlazenost a ohleduplnost s antiutopickým návrhem vlády, aby byli vyhlazeni všichni důchodci, zkrátka nemá chybu. Čtenář je velmi rychle uveden do děje prapodivně groteskní situací, kdy snacha děkuje vrahovi za to, že zabil jejího tchána a ušetřil ho trápení, které by ho jistě čekalo. Následně se dozvídá vše důležité k celé koncepci, kterou vládní orgány v Japonsku vytvořily; jejich heslem se stává věta: Být seniorem je zločin. 

Celé vraždění je tak do detailu odůvodněné, že nikdo nemůže jeho nutnost zpochybnit, a dokonce i většina seniorů chápe, že je to zkrátka nevyhnutelné. Nikdo se (prozatím) nebouří proti této politice, všichni jen urputně shání nějakou zbraň, která by jim pomohla přežít. Protože když nezvítězí v daném okrsku jeden jediný člověk, budou následně popraveni všichni bez výjimky. Proto se tolik lidí obětuje; tuší, že nemají šanci sami vyhrát a chtějí ji dopřát někomu jinému. Stejně jako v celém světě je ale i v Japonsku víc zbabělců než statečných a jen málokdo vyjde smrti vstříc.
Jasutaka Cucui má velice čtivý styl psaní a s třaskavým tématem si dokázal opravdu pohrát. Už několikrát jsem měla při čtení pocit, že si autor knihy sice zvolil zajímavý nápad, ale nedokázal ho plně rozvinout nebo ho mohl pojmout lépe; ne však Cucui, který ze své myšlenky "vytřískal" naprosté maximum. Od dramatického děje přes groteskní humor až po psychologickou sondu do nitra každé jeho postavy. Nemám k příběhu nejmenší výhrady a jsem ráda, že se v literárních vodách objevilo tak nevšední téma.

Konec stříbrného věku (Ginrei no hate) / Jasutaka Cucui / Anna Křivánková / 2006

FACEBOOK | INSTAGRAM | TWITTER | BLOGLOVIN | ASK

2 komentáře:

  1. Četla jsem... nedočetla jsem. Nějak mě příběh v průběhu knížky přestal bavit. :D
    Japonští autoři mají obecně velice specifický styl psaní i volená témata, ráda je proto čtu, většinou jde o poměrně tenké knížky, ale zato pořádně "koncentrované" - jako odpůrce přílišné "omáčky" to shledávám ideálním. :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Já se zatím japonské literatuře moc nevěnovala a musím to napravit, kvůli tomu všemu, co jsi zmínila - styl psaní, témata, bez leckdy až zbytečné "omáčky" okolo. Velice výstižně řečeno. :)

      Vymazat