Autor Sofiina světa napsal pro své čtenáře knihu o filozofování v praxi

Zdroj: www.albatrosmedia.cz
Hrad v Pyrenejích jsem, vzpomínaje na dechberoucí Sofiin svět, koupila jedné blízké osobě jako dárek. Neodolala jsem samozřejmě, abych si knihu ještě před věnováním nepřečetla sama a nutno podotknout, že příběh pojmenovaný podle slavného obrazu Reného Magritta je velice zdařilým dílem a bez potíží se vyrovná svému slavnému staršímu sourozenci. Tentokrát ovšem Gaarderovi čtenáře nečeká neotřelý průřez dějinami filosofie, nýbrž novodobý epistolární román plný úvah o rozdílech rozumu a víry.

Protože doba dopisů je (zřejmě) nenávratně pryč, hlavní hrdinové Steinn a Solrun si posílají e-maily. Tahle dvojice spolu strávila pět let a po rozchodu se viděli až o třicet let později na jejich "osudovém" místě. Oba dva jsou samozřejmě zadaní, mají děti, spoustu úspěchů za sebou. Změnilo se ale i to, co je před lety rozdělilo? Steinn je klimatolog a realistický pragmatik. Věří v přírodovědné zákony a v to, co může být logickým způsobem vysvětleno a patřičně odůvodněno. Solrun je učitelka a podle svých slov "křesťanská spiritualistka". Věří v osud, nadpřirozeno a je hluboce věřící.

Tato neobvyklá dvojice si po třiceti letech má samozřejmě co povídat. Hlavním a nejdůležitějším tématem jejich hovorů se ale nakonec stane důvod jejich rozchodu, který nebudu prozrazovat, protože je pro příběh zásadním a představuje vlastně jedinou velkou záhadu, která mě osobně moc bavila a vědět ji předem, dost by mi to čtení pokazilo. Sice jsem díky tomu ze začátku v příběhu tak trochu tápala - Solrun a Steinn totiž zmiňují jakousi "Brusinkovou královnu" a zpočátku není vlastně vůbec jasné, kdo nebo co to je - ale závěr Hradu v Pyrenejích byl krásně dotažený a všechno, co mi nebylo jasné, se vysvětlilo. A vůbec, celý ten konec se mi velice zamlouval; určitě doporučuji, abyste nepodléhali zvědavosti a nedívali se na konec knihy, protože z přečtení byť třeba jediné věty vám dojde, jak to asi skončí... A to je škoda, lepší se nechat unášet vyprávěním (nebo spíš e-mailováním) až k smutnému konci bez listování.


Jsem Solrun i Stein


 Co se týče hlavních postav, ani jedna mi nebyla nesympatická, s oběma sdílím spoustu stejných názorů. Vlastně si o sobě myslím, že jsem takový mix těch dvou, Solrun a Steinna; možná přece jen toho ale mám víc ze Solrun. Jostein Gaarder vykreslil oba dva hrdiny jako velice vyhraněné typy, myslím si, že ve skutečnosti to tak asi nebývá, ale aby autor dokázal vytvořit fungující konverzaci naplněnou všemi těmi ideovými názory, "vyhraněnost" určitě fungovala lépe než "mix". Celý román je postaven pouze na těchto dvou lidech, a přesto šlape jako hodinky, což mi připadá úžasné. Sice nejde o nijak zvlášť rozsáhlé dílo, ale obvykle je zapotřebí ještě nějakých berliček, aby se čtenář při čtení nenudil. Gaarderovými berličkami ovšem nejsou další a další postavy, nýbrž jeho úžasné znalosti o světě. Říkám o světě, protože díky Hradu v Pyrenejích vím, že tento spisovatel nemá přehled jen o filosofii a historii, nýbrž také o fyzice, astronomii, zeměpisu atd. atd. atd. S tím, co zná, umí mistrně zacházet a vkládat do příběhu opatrně a s láskou. Když tedy čtete Steinnovy teorie o vzniku světa, nemáte pocit, že vám někdo vyměnil román za učebnici přírodopisu; je to stejně poutavé a čtivé jako jakákoli jiná pasáž v knize.

Hrad v Pyrenejích od Reného Magritta. (Zdroj: www.artetmusiquekrakatit.blogspot.cz)

Znovu se ještě musím zmínit o Sofiině světu, a to v souvislosti s tím, že i když tentokrát v Hradu v Pyrenejích zřejmě nebylo Gaarderovým prvotním záměrem "vyučovat" tak, jak mi to přišlo v jeho zatím nejúspěšnější knize, po přečtení Hradu jsem se cítila stejně jako když jsem dočetla Sofii - mnohem bohatší než dřív. Tentokrát ovšem ne bohatší o teorii, o jména, o události, nýbrž o myšlenky, což je v jistém smyslu možná obohacení ještě větší. Když dočtete tuto knihu, máte zkrátka o čem přemýšlet. Není to lehce zapomenutelná četba, kterou hned odložíte a během minuty se vám vypaří z hlavy. Částečně to asi bylo dáno i mým rozpoložením při četbě knihy, avšak nepochybuji, že bude mít účinky na každého velmi podobné. Tahle kniha vás donutí uvažovat. Myslet. Klást si otázky. Jako by Jostein Gaarder své čtenáře četbou teoretických dějin připravoval na filosofii v praxi, jako by chtěl, aby jeho čtenáři sami začali filosofovat. Každopádně jde o fantastickou knihu. Nedá mi to, musím na závěr říct prosté: Přečtěte si ji. Nebudete litovat.

Hrad v Pyrenejích (Slottet i Pyreneene) / Jostein Gaarder / Jarka Vrbová / 2008

FACEBOOK | INSTAGRAM | TWITTER | BLOGLOVIN | ASK

Komentáře

  1. Musím se přiznat, že mě knížka nebavila. Nejsem si jistá, jetsli to bylo mým tehdejším rozpoložením nebo čím, ale nečetla se mi tak pěkně a snadno jako ostatní Gaarderovy knihy. Tak jsem ji po polovině odložila. :D A pak jsem viděla, že ji prodávají v Levných knihách - v knihkupectvích asi moc nešla na odbyt...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Je fakt, že Gaarder si Sofiiným světem nasadil laťku hodně vysoko a že Hrad v Pyrenejích ji možná nepřeskočil, ale já ho i tak přečetla jedním dechem. :) Mimochodem, omlouvám se, že pořád a pořád nepíšu, ale slibuji, že už brzy ti nějaký dlouhatánský mail přijde. :)

      Vymazat
    2. Hmm... asi mu dám ještě druhou šanci. :)

      Vymazat
  2. Četl jsem. Výborná záležitost, u mě překonala i Sophiin svět. Nelze jinak, než doporučit ;)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jsem ráda, že z knihy je někdo stejně nadšený jako já. :)

      Vymazat
  3. Dal jsem na doporučení a půjčil si „Hrad v Pyrenejích“ od autora „Sofiina světa“ Jostein Gaardera. Potíž se jakýmkoli doporučením ale je ten, že máte poté zvýšené nároky na kvalitu celého díla. „Sofiin svět“ jsem zkoušel číst asi před třemi lety a po zhruba dvaceti stránkách jej odložil s tím, že se mi zdál až příliš jednoduchý. Možná bych mu měl dát ještě jednu šanci, třeba by mi to lépe osvětlilo některé filosofické myšlenky. Nicméně k „Hradu v Pyrenejích“ se asi už vracet nebudu. Namísto dopisního papíru si zde dva lidé dopisují prostřednictví mailu. Namísto okrajového přiblížení problematiky, co je vědomí? Odkud jsme přišli? Kdo jsme? – jak se píše na přebalu, právě o tomto prý kniha je, bych si mnohem raději přečetl jednotlivé postoje v průřezu historií. Jednotlivé teorie o našem původu a našem jáství. Podat filosofii více populisticky.
    Jako rozmluva dvou různých názorových charakterů je kniha poměrně ucházející. Jako poučku o názorech bych ji nepoužil.

    OdpovědětVymazat

Okomentovat