Bacha na sousedy, Rosemary o tom ví své

Velice zajímavý a výjimečný hororový román, to je kniha Rosemary má děťátko. Letos v létě jsem ji četla už podruhé, náhodou mi padla do oka v knihovně a dostala jsem chuť si ji přečíst znovu. (Film jsem viděla taky, ale když to vezmu kolem a kolem, kniha je mnohem lepší. Nemůžu si pomoct, ale přijde mi, že pro toho, kdo jen viděl film a nečetl knihu, tam musela být pěkná řádka nejasností.)
Zdroj: www.knihynainternetu.cz


Drama až v druhé polovině


Je fantastické, že někdo dokáže vytvořit tak komplikovaný a přitom vlastně jednoduchý román, který je už od počátku mrazivý a napínavý, i když právě na začátku se nic zásadního neděje. Prostě se jen jeden mladý pár přestěhuje do nového bytu v domě, který nemá zrovna valnou pověst. Sousedé jsou prima, i když možná trochu vlezlí, a celkově si není na co stěžovat. Jemné náznaky dramatu, který se naplno rozvine v druhé polovině knihy, však můžete postřehnout už mnohem dřív - ovšem jen pokud už víte, jak to celé dopadne. Proto doporučuji přečíst si knihu ne jednou, ale dvakrát nebo klidně i třikrát. Určitě si čtení užijete stejně jako poprvé, ne-li více.

Rosemary je žena v domácnosti, Guy neúspěšným hercem, který čas od času chytí nějaký štěk v reklamních spotech. Žijí si spořádaným životem, Rosemary plánuje velkou rodinu, zkrátka prožívají svůj happyend. Jedna z mnoha báječných věcí na románu je fakt, že Ira Levin nevytvořil nějaký zásadní předěl mezi tím, kdy Rosemary nic netuší a tím, kdy se jí takzvaně "rozsvítí" a ona prozře. Ne, pěkně pomaloučku, polehoučku zasévá semínko pochybností jak u hlavní hrdinky, tak u svých čtenářů. A dokonce i během čtení několika posledních stránek si čtenář nemůže být stoprocentně jistý, zda se Rosemary prostě jen úplně nepomátla na rozumu. A na co že to vlastně přišla?


Rosemary si myslí, že její sousedi, Castevetovi, jsou čarodějníci vzývající ďábla. A nejen oni. Na pravidelné sabaty konajícími se za zdmi jejího bytu podle ní dochází i někteří další obyvatelé domu, Castevetovic známí a dokonce i její manžel Guy. Proč? Aby její děťátko, které s Guyem stvořili za velmi podivných okolností, získali pro sebe a mohli z něj vysát krev/sníst jeho maso a další ohavnosti. Taky se vám to zdá tak trochu přitažené za vlasy? Ačkoli bych se spíš přiklonila k tomu, že na ďábla a podobné věci nevěřím, stejně by mě nikdy nenapadlo ho vyvolávat nebo něco podobného, na to jsem až moc pověrčivá. Při čtení této knihy hodně záleží na tom, jaký máte na satanismus apod. názor, protože podle toho se ztotožníte se samotným závěrem. Samozřejmě ho nebudu prozrazovat, ale musím říct, že by mě asi víc potěšil jiný, dá se říct přesný opak. Přece jen by byl uvěřitelnější, tohle bylo až moc fantastické a nereálné. Škoda. Ale je to asi jediné mínus celého románu.



Mistr popisu


Velkým plusem jsou pochopitelně postavy. Od té doby, co jsem viděla filmový trailer Rosemary má děťátko, už jsem si hlavní hrdinku nedovedla představit jinak, než jako křehkou Miu Farrow. Ira Levin svým postavám věnuje opravdu velkou pozornost, nezanedbává žádnou z nich, ať už je hlavní nebo vedlejší. Má svůj specifický postup, jak představit nového hrdinu svému čtenáři - začne krátkou větičkou, kde zdůrazní hlavní rysy zevnějšku a co se týče vnitřní charakteristiky postavy, nechává čtenáře, aby ji odhadl sám podle toho, jak se postava chová, jak mluví a gestikuluje. Díky mé slabosti pro literární záporáky jsem si asi oblíbila Minnie Castevetovou (sousedku) víc, než Rosemary, ale ani ta nejdůležitější postava mi nebyla lhostejná. Musím říct, že autor knihy je vynikající psycholog; perfektně dokázal popsat změnu Rosemaryiny povahy v průběhu románu z klidné a mírné na schizofrenní, bojácnou a lehce agresivní. 

A vůbec, Levin je zkrátka mistr popisu. Ať už vám bude prostřednictvím Rosemary vyprávět, jak se správně míchá koktajl pro těhotné nebo vás bude provázet po bytě Guye a Rosemary Woodhouseových, ani na vteřinku se nebudete nudit, to vám zaručuji. Jakmile se do příběhu jednou začtete, budete ho bez přestávek hltat až do konce. A to jak ti nebojácní, tak i strašpytlové - i když tady by se hodilo připomenout, že pokud nemáte pro strach uděláno a žijete ve velkém, starém domě, možná se začnete bát svých sousedů. Protože Ira Levin dokáže i z čistě nereálné záležitosti vytvořit záležitost pro čtenáře minimálně pravděpodobnou. Atmosféra díla je zkrátka bezchybná.


Myslím, že už jsem Rosemary má děťátko vychválila ažaž. Je načase, abyste se pro knihu rozběhli do knihovny či rovnou do knihkupectví a udělali si o knize vlastní obrázek. :)


Rosemary má děťátko (Rosemary's Baby) / Ira Levin / Alena Jindrová-Špilarová / 1976

FACEBOOK | INSTAGRAM | TWITTER | BLOGLOVIN | ASK

3 komentáře:

  1. Ne, ne a ne :-D Ira Levin píše dobře, ale co asi nikdy neskousnu jsou jeho konce. Přijde mi, že jak u Rosemary, tak u Stepfordských paniček a nebo třeba u Polib mne a zemřeš, celou váhu díla totálně odkopal debilním koncem. Musím říct, že z Rosemary jsem byla až tak nejznechucenější, konec je podle mě prostě kravina :-D

    OdpovědětVymazat
  2. Děkuji za připomenutí mé kdysi oblíbené knížky :-) I když je fakt, že od doby, co jsem byla poprvé těhotná jsem po ní raději už nesáhla :-)
    Rosemary má ještě pokračování, myslím že se jmenuje Rosemary a její syn, ale to se přiznám, se mi tedy příliš nelíbilo, obzvlášť závěr.
    Ale od Levina stojí rozhodně za přečtení knížka Hoši z Brazílie.
    Moc ráda u tebe pročítám hodnocení knížek které jsem už sama četla i těch pro mě nových, které mě inspirují k přečtení :-) Proto ti patří mé velké díky :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Rosemary a její syn bych si docela ráda přečetla, i když je fakt, že hodnocení, co jsem zatím četla, moc pozitivní nejsou. A děkuji za tip na další knihu od Levina. ;) A samozřejmě nemáš zač, jsem ráda, že se ti na mém blogu líbí. :)

      Vymazat