Posel: Zusakův trénink na Zlodějku knih

Po Zlodějce knih jsem byla samozřejmě zvědavá i na další díla z pera australského spisovatele Markuse Zusaka. V knihovně jsem proto nemohla nechat jeho nejnovější české vydání románu Posel, které vlastně spatřilo světlo světa ještě dřív než výše jmenovaná Zlodějka knih. A taky je to znát... Posel se zkrátka jeví jako takový trénink na bestseller, kterým Zlodějka knih rozhodně je.
Zdroj: www.kosmas.cz

Žádná logika


Hlavním hrdinou Posla je devatenáctiletý taxikář Ed Kennedy, který má nejlepší kamarády Ritchieho, Marva a Audrey (kterou bezmezně miluje). Ed je povaleč a flákač, který buď jezdí s taxíkem nebo se svými kámoši hraje karty. Celý jeho život se ale převrátí naruby, když mu jednoho dne přijde karta a Ed se stane poslem. Dalo by se říct, že je to takový vykonavatel dobra, ale ne ve stylu Supermana, kdy zachrání najednou dva tucty lidí. Ed pomáhá lidem maličkostmi, které jsou pro ně velmi důležité. Krásný námět, že? Taky se mi to zprvu velmi zamlouvalo. Jenže příběh má tolik trhlin, že ani nevím, kde vlastně začít.

Vezmu to od toho nejhoršího. Takže tedy: příběh nemá naprosto žádnou logiku. Kdo posílá Edovi karty s poselstvími a proč chce, aby je zrovna on předával? Jaký smysl mají v příběhu ti dva podivínští chlapíci, Daryl a Keith? Má Audrey nějaký důvod, aby nebyla s Edem, i když ho miluje? A co ten tajemný pán na konci? A co měla znamenat ta složka? Nechápala jsem. Nepřijde mi, že bych byla tak nepozorný čtenář, aby mi všechno tohle celou dobu unikalo. Zusakovi evidentně nepřipadalo důležité osvětlit čtenářovi celou podstatu toho všeho. Navíc to jediné, co tak nějak dávalo smysl, všechna ta splněná přání (která, mimochodem, byla opravdu krásná a dojímala), spláchl do nicoty v posledním rozhovoru Eda s tím tajemným kýmsi. Nebudu tu psát obsah jejich rozhovoru, je to asi ta jediná (trochu) překvapivá část knihy, takže případné čtenáře Posla o ni nechci připravit. Každopádně všechno, co ten chlápek Edovi tvrdí, mi přijde jako hloupost. Zusak si mohl navymýšlet tolik krásných a překvapivých závěrů... Tohle bylo smutné a divné a nezajímavé.

Co mě dál na knize vytáčelo, byl samotný Ed Kennedy - jedna z nejnesnesitelnějších postav, jaké jsem kdy poznala, vážně. Podle popisu mu má být devatenáct, ale chová se jako čtyřicetiletý mrzout unavený životem. Když je třeba, zdá se být velice moudrý, občas ale také připomíná desetileté dítě. Nebavil mě, nelíbil se mi. Mnohem zajímavější byl třeba jeho kamarád Marv, který měl v příběhu naštěstí dostatek prostoru. S jeho příběhem si Zusak krásně vyhrál, škoda, že na Marvově místě nebyl samotný Ed, hned by byla kniha lepší a zajímavější. Zbytek postav jen tak nějak dotváří kulisy příběhu a nejsou nijak zvlášť protivní ani příjemní. Edův idol Audrey je pochopitelně ten nejkrásnější a nejlíbeznější a nejchytřejší, prostě nejdokonalejší tvor na světě. Nemá ani jedinou vadu, což ji činí trochu nesympatickou, naštěstí ale nikterak výrazně nezasahuje do děje a těch pár vět, které jí Ed sem tam věnuje, můžete přinejhorším vynechat.


Dojemná poselství od Posla


Celý Posel je psaný krátkými větami, které mají pravděpodobně navodit větší napětí, ale moc se jim to tedy nedaří. Ve Zlodějce knih to kupodivu tak rušivé není, možná proto, že román je opravdu jedno velké napětí, kdežto v Poslovi se skoro nic překvapivého nestane. Krátké věty v Poslovi všechno zbytečně protahují. A to nemluvě o odstavcích, kterými jsou ještě (navíc) tyhle pidivěty rozdělené. Není pak divu, že je Posel taková malá tlustá bichle, když Zusak takhle plýtvá papírem.

A teď ke kladům Posla. Jednoznačně mezi ně patří samotná poselství, která má Ed doručovat. Zvlášť v několika případech - jeho kamaráda Marva, jedné stařenky a rodiny Tatupuových - jsou obzvlášť krásná a dojemná. Zusakovi se zase musí přiznat, že když chce, opravdu dokáže vytvořit nádhernou situaci, která přitom vůbec není překoncipovaná a ubrečená. Je opravdu velká škoda, že Zusak nedomyslel příběh víc, že mu nedodal zajímavějšího hlavního hrdinu, že nevykreslil nějaký jasný závěr. Takhle to vypadá, jako by poselství byla to jediné, na čem si spisovatel dal opravdu záležet. Ale že jsou vážně pěkná... Chvíle s poselstvími jsou vlastně pořádně to jediné, kvůli čemu stojí za to si Posla přečíst.

Jak už jsem říkala, Posel zkrátka vypadá jako trénink na Zlodějku knih. Jsou tu věci, které Zusak teprve ve Zlodějce knih dotáhl k dokonalosti, hlavně to napětí v krátkých větách. I tento román, Posel, má potenciál stát se bestsellerem, nedá se mu upřít poutavý námět a věřte, že až budete číst o některých splněných poselstvích, oči se vám minimálně zamlží. Jenže jsou tu taky vady, které se nedají jen tak přehlížet. Celkově mě tedy Posel zklamal, negativa bohužel stále převažují nad tím pozitivním.

Posel (The Messenger) / Markus Zusak / Lucie Simerová / 2002

FACEBOOK | INSTAGRAM | TWITTER | BLOGLOVIN | ASK

1 komentář:

  1. Mne to teda rozhodne nepripadalo ako tréning. A práve tá tajomnosť a nejasnosť dodáva príbehu svoje čaro. Podľa mňa by bolo zase nudné to, ak by Zusak na konci všetko ozrejmil. O čom by som potom premýšľala? Autor nie je povinný všetko vysvetliť. Nie je to len o posolstve, je tam oveľa viac vrstiev a životných právd, len to treba odhaliť. A odhaliť znamená, že človek pritom premýšľa, skúma všetky možnosti, čo tým asi autor chcel povedať a vysvetlí si to po svojom. A toto by sa nedalo uskutočniť keby autor na konci priamo povedal o čom to teda bolo a čo tým chcel povedať.

    OdpovědětVymazat