Stostránkový koncert plný duchaplných příběhů

Poslední dobou si vybírám samé tenké knížečky, protože času ke čtení je málo a musím se přiznat, že už se opravdu těším, až si zase přečtu nějakou pořádně tlustou bichli :-). Každopádně štíhlost Svěrákově nové knize rozhodně neubírá na kvalitě.

Anotace knihy Nové povídky začíná kraťoučkou povídkou, jak vlastně ty Svěrákovy povídky vůbec vznikají. Nejprve prý zaslechne někde v tramvaji nebo v ordinaci u lékaře větu, slovo, nápad, který označuje jako pecku. A kolem té pecky pak Svěrák nabaluje vatu fantazie (dužinu) a v konečném výsledku je švestka či třešeň připravena ke konzumaci pro čtenáře.

Už tenhle úvod předznamenává, že knížka bude patřit k těm výjimečným. A taky že ano. Následuje stostránkový koncert duchaplných příběhů, okrášlených o bravurní hru s českým jazykem, kterou je už Svěrák typický. Protože bych nerada vynechala byť jen jedinou povídku, zmíním se o každé zvlášť hezky popořadě.

Betlémské světlo. Dojemný, vánočně laděný příběh o mentálně postiženém chlapci, který svému tatínkovi způsobí menší patálii. Patří do kategorie povídek, které vás chytí za srdce a už se nepustí. Naštěstí se Svěrák vyvaroval zbytečné ubrečenosti a z hlavního hrdiny udělal opravdového hrdinu, který se se svým postižením vyrovnává víc než statečně. V téhle povídce asi nejvíc přijde ke slovu Svěrákova jednoduchá a přitom dokonale výstižná mluva - všichni ti velcí spisovatelé se svými krkolomnými souvětími jsou najednou prachsprostí břídilové, protože poznáte, že velké věci se dají říct i docela jednoduše.

Sraz naší třídy. Povídka plná nostalgie o tom, jak se lidé mění a jak se z krásných spolužaček stávají obézní důchodkyně. Mnohem lepší než současnost jsou ale výlety do minulosti, ve kterých spolužáci vzpomínají především na jedinečné výroky spolužáka Ládi Půlpána, které jsou opravdu k popukání. Výtečná povídka.

Nákup. Jak se může láska a obdiv změnit v odpor a nenávist vypráví Svěrák ve třetí povídce. Z obyčejného nákupu v supermarketu se přesouváme do minulosti a sledujeme životní příběh obyčejné ženy, která se rozhodovala mezi dvěma muži a podle mého názoru si nešťastné stáří zavinila sama. Závěr je tak trochu ponechán čtenářově fantazii a v té mé to opravdu dopadlo tak špatně, jak se zdálo. Svěrák tu použil víc syrového a nespisovného jazyka než kde jinde, což naopak ale povídku obohacuje. Přesto mě nadchla nejméně ze všech, kromě pointy na ní není nic zajímavého, retrospektivní vyprávění životních osudů mě příliš nezaujalo.

O slušném taxikáři. Do výšin povídkářského umění se však Svěrák vyšvihl zpátky hned další povídkou. Příběh o taxikáři, který kromě jediné absurdní situace ve svém životě nikdy nemluvil nespisovně, je mnohem lepší a čtivější než předešlý Nákup.

Ve vlaku. Docela obyčejný, jednoduchý příběh o jednom obrazu vytrženém z událostí všedního dne a moje povídka číslo jedna. Hlavní hrdina se ve vlaku setkává s Vietnamkou, která se za pomoci křížovek učí česky a unavenou maminkou se zvídavým synkem Štěpánem, který by si rád pořídil papouška (mimochodem, i ten, kdo nemá rád obscénní humor, se mu musí v téhle povídce chtě nechtě zasmát). Celou historku pak uzavírá vietnamská pohádka o krajině u řeky Bach Dang. Povídka je to prostě dokonalá. Víc nemám slov.

Lázně Mokřady. Povídka, která mě obzvlášť nenadchla, ale byla mi sympatická svou nereálností zasazenou v docela normálním, reálném světě. Hlavním hrdinou je Josef, který si kvůli bolesti zad vyjel do lázní. Seznamuje čtenáře s drobnými příhodami ze života na kolonádě, ale jen do té doby, než potká slepce Karla a jeho přitažlivou ženu Janu a stane se svědkem nečekaného zázraku, který Karla potká.

Dubnová povídka. Jedna z těch, které mě opravdu pobavily. Panu Plíškovi se celý život dějí neuvěřitelné nehody, ze kterých vždy jako zázrakem vyvázne. Pan Plíšek moc dobře ví, že je to trest za parodickou báseň na Hitlera, kterou odříkával v den jeho narozenin, 20. dubna. Závěr si opět musí čtenář poskládat sám z toho, co mu už bylo předloženo. Já si myslím, že pan Plíšek se už z psychiatrické léčebny domů nevrátil.

Ujetá láska. Jeden ze Svěrákových příkladů hraní si se slovíčky. Ujetá v tomto případě totiž vůbec neznamená podivná či zvláštní, hlavnímu hrdinovi Tomášovi láska skutečně ujela, v tramvaji. Lapálie spojené s jejím hledáním jsou dalším vtipným příběhem, navíc se závěrem, ze kterého jsem byla opravdu překvapená.

Dvojí vidění. A jedna mistrná povídka jako třešnička na dortu na konec. Příběh pianisty, který má tzv. "čárové vidění" (to znamená, že jeho oči snímají obraz, který se ale nespojuje, takže laicky řečeno vidí dvojmo) a vlastně díky němu se dostane na švédský zámek Extröm do služeb tamní hraběnky. Ve Švédsku na něj čekají samota srovnatelná s tou Havlíčkovou v Brixenu, homosexuální komorník, který se ho marně snaží dobývat, nostalgická hraběnka Raisa a konečně i láska v podobě hraběnčiny ošetřovatelky Ingrid. V téhle povídce je dovedena k dokonalosti Svěrákova slovní hravost (kopce v lyžařském areálu - ten menší Tosjedöm a ten větší Tonesjedöm). Čekala jsem happyend, ale Svěrákův konec byl lepší. 

Co dodat? Chválu zmíněnou výše už znovu omílat nebudu. Nové povídky prostě stojí za přečtení.

Nové povídky / Zdeněk Svěrák / 2011
Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Fragment.

Komentáře