Nakoukněte do knihomolského ráje


Jsem ostuda hned ze dvou důvodů - zaprvé, tyhle fotky jsem chtěla vyvěsit na blog téměř před měsícem, ale dosud jsem to neudělala; za druhé, teprve před měsícem jsem byla poprvé v bratislavském Martinusu, ačkoliv už to za chvíli bude dva roky, co pracuju v tom českém. Byl to sice tehdy děsně hektický výlet, protože to bylo v podstatě ihned po dovolené, pobyla jsem v Bratislavě zhruba tři hodiny a zase frčela pryč. A mezitím jsem nutně potřebovala vyjíst a vypít celý Foxford (martinusácké knihkavárny, které jsou součástí knihkupectví) a vyfotit knižní LookBook z titulů posbíraných po celém knihkupectví.

Zamilovala jsem si to tu. To, že tu můžete vysedávat hodiny s knihou, kterou si vyberete v poličce v knihkupectví a nikomu to nevadí, i když si zrovna nic neobjednáváte. To, že jsou tu ti nejochotnější knihkupci, kteří klidně budou poslouchat vaše ódy na Ferrante celé hodiny. To, že je tu klavír, na který vždycky někdo hraje kýčovité soundtracky z filmů. To, že tu mají to nejlepší kafe a dorty, pro které bych se upsala ďáblu. To, že na vás nikdo nekouká skrz prsty, když si všechno jídlo, pití a knihy musíte nejdřív ze všeho vyfotit. To, že tu mají strop nad gauči a křesílky poskládaný z otevřených knih. Neberte to špatně, miluju pražské kavárny a zákoutí, ale nemám dojem, že by se tu někdy někomu podařilo vytvořit dokonale vyváženou oázu poskládanou z knihomolské a kávové kultury a zakomponovat ji do fotogenického prostředí. Tady máte skutečně pocit, že být knihomolem je cool a že jste faaakt hustí, protože čtete. A pijete kafe. A víte, že je to jedna z nejbáječnějších věcí pod sluncem.

Vyber si správně

Děje se to každý půlrok. Ty nadšené statusy na Facebooku: "Bc Jitka Vomáčková!!" "Ing. Lubomír Křepelka!" "Mám to!" "Tak roztáhnout křídla a letět..." "Konečně jsem dospěla!"

Na základce jsem byla nesnesitelný šprt a celý gympl strávila s nosem zabořeným v knihách. Všichni to věděli dřív než já a líp než já: ta půjde na vejšku, ta to někam dotáhne, z tý jednou bude vážená paní docentka, literární kritička, důležitý Někdo. Já jen věděla, že se chci někam ulít, než najdu práci svých snů a po gymnáziu je tak nějak samozřejmostí, že pokračujete dál. Vy nevíte, co chcete dělat, nedovedete si v záplavě možností představit svou ideální práci. Když bylo mé mámě osmnáct, nastoupila na dvanáctihodinové směny v té nejzodpovědnější práci na světě. Když mně bylo osmnáct, děsila jsem se toho, že se ode mě očekává nějaké důležité rozhodnutí.

Vybrala jsem si dobře. Ale to, že jste si vybrali dobře, zjistíte obvykle až zpětně. Pár let jsem se plácala v předmětech, které mě celkem bavily, ale nedovedla jsem si představit, že je k něčemu využiju. Teď němě děkuju za bezplatné hodiny anglické konverzace navíc. Děkuju za semináře Excelu, díky kterým mi kontingenční tabulka nepřipadá jako strašák pod postelí. Děkuju za lekce komunikačních dovedností, díky kterým si nebudu muset kupovat knihy od Špačka, až mě pozvou na noblesní večeři. Děkuju i za ten otravný projektový management, který mě naučil chápat složitost a komplexnost řízení marketingových akcí, za kterými vidíte třeba jen pěkný banner na Facebooku.

Jsem ráda, že jsem studovala. Ale zjistila jsem, jak vypadá můj dreamjob ještě dřív, než jsem školu dokončila. Takový ten dreamjob, při kterém máte pocit, že děláte něco skutečně smysluplného. Práce, nad kterou přemýšlíte ve volném čase, ve které se chcete neustále zlepšovat, práce, kterou děláte s chutí a nadšením a vervou, takovou, o jaké jsem ani netušila, že ji v sobě mám. Najednou škola začala vypadat zbytečně. Obří žrout času, který pozřel všechny nepřečtené romány a večery na náplavce s kamarády. Chvíli jsem to tak zvládala - pracovat tady, támhle, tuhle, po večerech smolit závěrečnou práci, přečíst pár řádků románu, padnout do postele a ráno začít nanovo. Nechci se vymlouvat na práci. Vím, že bych to zvládla. Nakonec. Nějak. S ohromnými kruhy pod očima, s pocitem, že život nestojí za nic, s vědomím, že nic nedělám pořádně, na sto procent.

Neberte to prosím tak, že mi studium připadá zbytečné. Ani náhodou. Jenže čím dál tím víc mě obestírala obrovská zeď, kterou jsem si kolem sebe sama postavila - ze svých výčitek, méněcennosti, neschopnosti, z drobné žárlivosti, která mě bodala v břiše pokaždé, když jsem viděla nový status o promoci - a věděla jsem, že ji potřebuju zbourat, abych mohla volně dýchat, udělat radikální krok, kterého jsem se hrozně bála, ale věděla jsem, že pomůže. Protože v určitou chvíli mi došlo, že tohle není pro mě. Že jsem si z té školy vzala to nejlepší a ten titul, ten to jen potvrzuje a posune mě možná v platové kolonce o level výš. Ale vlastně ani to ne.

Mnohem víc než pár písmen před nebo za jménem potřebuju pár hodin spánku navíc, potřebuju vidět své kamarády, aniž bych z toho měla výčitky, protože bych se zrovna měla učit, potřebuju volný víkend ve společnosti svých knih. Potřeba duševní rovnováhy se nedá odložit o měsíc později, nemůžete si říct, že teď to nějak dáte, protože pak už bude klid. Buď je vám fajn teď, nebo vám tak nebude nikdy. Možná jsem zase o kousíček dospěla, když jsem si řekla, že se nebudu cenit podle vystudovaných let, ale podle dobře odvedené práce. Možná jsem naopak zhloupla, když jsem si přiznala, že už na to prostě nemám. To, že si vyberete správně, zjistíte obvykle až zpětně. Tak já dám vědět za pár let ;-)

Italské mikropříběhy

Momentky z Kampánie, maličké příběhy, černobílo.

Taky se vám stává, že když jedete někam mimo, sedíte třeba v kavárně a představujete si, jaký mají život lidi, kteří chodí kolem vás? Mně se tohle děje běžně i v pražském metru nebo v autobusu směr Šumava, ale to asi proto, že se mi v realitě občas nežije pohodlně. V Itálii jsem teď ale víc než kdy dřív uvažovala, jaké jsou příběhy lidí, co kolem mě procházejí a řekla jsem si, že ty momentky zprostředkuju i vám, protože vy za nimi uvidíte zase něco jiného. A budu ráda, když mi to napíšete, klidně soukromě na mail nebo na fb, pokud se vám to nechce sdělovat veřejně a i když tomu ve skutečnosti nikdy nepřijdeme na kloub, můžete to brát jako takový trénink vaší fantazie, třeba k sepsání vašeho příběhu.


Vidět Neapol a zemřít

Nelákají mě populární destinace, o kterých se dozvídám na instagramu. Nechci hladit opičky na Bali a surfovat v Miami. Chci cestovat do míst, o kterých čtu ve svých románech. No a protože nemám tu správně hlubokou skříň, která by mě dostala do Narnie a Kábul, který jsem si zamilovala díky Khaledu Hosseinimu taky není zrovna ideální destinace, vypravila jsem se do Neapole. Způsobila to spisovatelka Elena Ferrante a její neapolská tetralogie Geniální přítelkyně.

Myslela jsem si, že Itálii dobře znám, ale byla jsem na omylu. Znala jsem turistickou Itálii, bílé plážové slunečníky, Benátky a úslužné prodavače kýčovitých suvenýrů. Neapol je oproti tomu místo, které většina turistů bere jen jako odrazový můstek pro výlety do Pompejí a na Amalfi. Možná proto, že skoro odevšad se nad vámi výhružně tyčí vulkán Vesuv, je to město z větší části totálně neudržované, rozpadlé, pulzující, divoké, vášnivé a zároveň děsivě laxní. Já si ho díky tomu všemu naopak zamilovala a žily jsme jen ve městě. Říká se vidět Neapol a zemřít – po týdnu stráveném v centru Kampánie, kde jsme chodily po stejných ulicích jako Lina a Elena a nasávaly atmosféru italského velkoměsta, je mi to jasnější. Protože tady je zkrátka všechno extrémní – enormní bordel, nejúžasnější pizza na světě, buď šílené vedro nebo liják a vichr, nejkrásnější výhledy na město. Všichni mě varovali, že se tu tři holky po nocích musí třást hrůzou a že vám řidiči na motorinech strhávají kabelky z ramen, když projíždějí kolem – obojí je nesmysl. Když si budete dávat na tašku pozor asi tak jako na Staromáku v celou a když nebudete zbytečně riskovat v temných uličkách kolem pobřeží, není důvod se ničeho bát. Camorra vás nesebere, i když ti taxikáři s neoznačenými auty, co vás chtějí vzít v noci na letiště za poloviční cenu než autobus, jsou krapet děsiví, to uznávám.

Zamilovala jsem se tu naprosto do všeho. Do šťavnatých citronů, které jsme si trhaly na zahrádce našeho airbnbčka, do pizzy (tři ingredience – rajčata, mozzarella & bazalka, mrskněte to na těsto a máte tu nejlepší věc na světě), do gnocchi a těstovin a vůbec do všeho jídla a taky do faktu, že i to nejlevnější víno za euro třicet chutná skvěle. Líbily se mi naše výlety vlakem na pláže v Torregavetě, výlety, při kterých jsme se ztrácely, pochodovaly v rozžhaveném poledni po noname vesnických vlakových nádražích, výlety, při kterých jsem silou vůle držela rozpadlé dveře vlaku pohromadě. Líbil se mi kontrast moderního metra s uměleckými instalacemi ve stanicích (Toledo <3). Místní jsou milí, ochotně vám pomůžou (většinou si ale jejich rady úplně odporují) a navíc, když už narazíte na turistu, je skoro nutnost a samozřejmost, že si navzájem sdělíte nějaká know-how, protože jen málokterý Neapolitánec nad třicet mluví anglicky. Nejlepší na tom je, že za blbce jste tu pro to vždycky vy, nikoliv oni.

Co dál mi utkvělo v paměti? Procházky po Corso Vittorio Emanuele (kam šla, mimochodem, v druhém díle Elena na večírek do domu své středoškolské učitelky), nákupy v knihkupectví La Feltrinelli, rytmus rapových songů od Fedeze, čtvrť Vomero, kde jsme bydlely a která naprosto přesně odpovídala všem Ferrantiným popisům v knize, miminko odložené na palubní desce prudce zatáčejícího auta, prádelní šňůry s ušmudlanými podprsenkami všude, turisticky rozkošné Sorrento a ochutnávky limoncella, aperol a gin s tonikem po celodenním skákání ve vlnách a taky varhánky na prstech a vlasy od slané vody, písek ve všech knížkách, který z nich vytřepávám ještě teď, temné uličky kolem piazza Garibaldi, kde se v trattoriích do krve hádají chlapi o bůhvíčem,  všudypřítomné odpadky, zmrzlina, pro kterou byste vraždili, vznešená Biblioteca Nazionale, kde jsem si se studentkou medicíny povídala o čtení, ty nejkýčovitější západy slunce, meruňky na stromech a záda spálená tak, že jsem si tři dny nemohla normálně sednout ani lehnout.

Bylo to boží.