What Jane Captured

středa 12. září 2018

Mám to tak nějak v povaze, že o sobě nerada mluvím jako o profesionálovi v jakémkoliv oboru, kterému jsem se kdy věnovala, protože kolem je strašně moc nadanějších a zajímavějších lidí, než jsem já. Takže to, co teď dělám, to je velkej krok vpřed u mého sebevědomí.


Víte co, nikdy taky nedokážu pracovat jenom na jedný věci. Moje práce naštěstí obsahuje všechno, co mě baví - knihy, komunikaci, focení, psaní - a opravdu mě každý den nesmírně těší to, že pomáhám vyřešit trable a trápení spoustě lidí a dostat k nim jejich vytoužené příběhy co nejdřív. I tak mi to ale nestačí. Moje spolubydlící se mi kdysi vysmála, když jsem jí řekla, že budu mít jen jednu práci. Ona totiž dobře ví, že vždycky musím dělat ještě něco. Nedokážu fungovat tak, že půjdu do práce, přijdu z práce a mezitím budu mít prostě jen volno.

Mám to štěstí, že se moje pracovní záležitosti vždycky potkávaly s báječnými lidmi a místy a že všechno, co jsem doposud dělala, ať to bylo starání se o sociální sítě, psaní textů nebo focení, vždycky to byla radost. Ať už to byl kaš-mi-daš, papírovej ráj, kde jsem mezi si v pauze mezi psaním newsletteru hrála s kočkou a zkoušela si nové barvičky inkoustů, nebo Paseka, nakladatelství, kde jsem během focení prolejzala ten jejich skvělej dům od skladu knih až po střechu. A úplně všechno, všichni lidi, místa a zkušenosti mě nakonec dostaly do bodu, kdy jsem si na otázku, co mě baví nejvíc, mohla úplně upřímně říct, že fotit lidi je ta největší radost ze všech.

Instagram je super místo z mnoha různých důvodů, ale přiznávám, že mně posledních pár měsíců spíš ubíral na sebevědomí. Sleduju asi tak padesát různých fotografů nebo profilů, kde se sdílí fotografie a je to taková krása, že vám z toho oči přecházejí; navíc víte, že pod jedním hashtagem vám právě statisíce kouzelných fotek uniká, protože už to ani nestíháte sledovat. Jak bych se já, probůh, tímhle mohla živit, když existuje tolik talentovaných lidí? K tomu, abych to opravdu udělala, abych vylezla z toho svého pohodlného pelíšku focení knih (který se nikdy nehejbou a vždycky je můžete odfotit znovu a jinak kdykoliv si zamanete) a vůbec všeho, co jsem dřív dělala, bylo zapotřebí hodně motivačních řečí (a dokonce i pár grafů, který mi nakreslila kámoška na naši plánovací tabuli v práci), pár pořádných nakopnutí a spousta skvělýho focení.


Nakonec se to ale nějak sešlo a vznikl profil @whatjanecaptured. Můj první profil @janebenesova pořád funguje a fungovat bude, ale zjistila jsem, že potřebuju víc prostoru. Ukazovat svou práci někde na webu je fajn, ale tohle mi připadá takový správně pankový a navíc chci fotit právě takový lidi, kteří existují na Instagramu, chtějí mít svatbu podle @dirtybootsandmessyhair a obdivují @lukaskorynta a @teruphotography. Tohle je mi blízký, to se mi líbí, to mě těší. Na @janebenesova bude zase víc prostoru na moje osobní příspěvky, na fotky knížek, který mě baví a který mi tam chyběly, ale sem tam focení ukážu taky. @whatjanecaptured bude zaplavený vším tím, co jsem za posledního půl roku neměla kde ukázat. A uvidíme, jestli bude co ukazovat dál.

Jenže když se do toho nepustit teď, tak kdy, že jo. Pořád se srovnávám s ostatními, pořád si říkám, že to není dost dobrý... Ale focení se mnou bude tak jako tak vždycky trochu pank. Kašlu na nasvěcování a radši si počkám na zlatou hodinku, zlatý řez pořád není můj nejlepší kámoš a než abych člověka hodinu stylovala do jedné pozice, radši ho stokrát odfotím a promažu se devadesáti rozmazanýma fotkama k deseti, co budou vypadat dobře. Ale taky už vím, že focení bude vždycky sranda, hodně si popovídáme, pravděpodobně vypijeme spoustu kafe a všem bude hezky.


Pamatuju si, jak mi Katka (víte kdo, Brabikate) už dávno povídala, že končí v agentuře a bude na freelancera kreslit a ilustrovat. Hrozně jsem jí fandila, ale zároveň jsem si říkala, že je trochu blázen, že přece může kreslit a zároveň mít jistoty. Dneska už to úplně chápu - vaše jistoty vás sice uklidňují, ten krok do neznáma je častokrát šílenej a máte pocit závratě, ale jistoty vás nedonutí ke změnám. A změny jsou občas dobrý. U mě to tak strašidelné není, protože neměním tak zásadní část své práce, jsem Martinusačka srdcem i duší, ale spíš jde o změnu v tom, jak vnímám samu sebe. A že už se nestydím někam přijít a říct: čau, jo, já jsem ta fotografka.

Čau, já jsem ta fotografka a vidíme se tu: @whatjanecaptured.

Katka & Bar/ák

sobota 4. srpna 2018


Moje nové nejmilejší místo v Praze? Bar/ák, dvůr na Florenci, klidná oáza, nejpohodovější místo na planetě Praha. Letos v létě mě to tu těší víc než kde jinde, protože tu mají dobré kafe a dobrý gintonik a dobrou atmosféru. Už je to docela dlouho, co jsme s Katkou vyráběli nějaké fotky a tohleto byl takový náhodný sraz jen tak mimochodem, jen na hodinku na kafe, ale tak nějak se sešla nálada na focení i dobré světlo a mám pocit, že to, co vzniklo, je možná to nejlepší, co jsme kdy spolu fotily (a že toho bylo!). Shodly jsme se každopádně na tom, že je to právě díky skvělé barákové atmošce :-)


Lucie & Cafe Letka

pátek 3. srpna 2018


Na focení mě čím dál tím víc baví i to, že poznávám nové lidi, což byl dřív jeden z mých největších stresů. Vlastně jsem si foťák pořizovala pro to, že jsem mohla stát stranou, neviděná neslyšená, schovaná za hledáčkem. Překvapivě mě ale tenhle přístroj nutí být víc a víc sociální a co je ještě překvapivější, mně se to líbí! Takhle z hlavy už ani nedám dohromady, kolik báječných lidí jsem díky svému olympusu potkala. Tu je jedno z těch posledních milých setkání s Lucií, která mě vytáhla na takovou malou tour po Letné. Započaly jsme ji v Cafe Letka, přešly půlku Letenských sadů a skončily s matéčkem u Bio Oka a bylo to super! Kdo se hlásí na další takovou tour v jiné části Prahy? :-)


Fotíme Šumavu na Luzném

středa 1. srpna 2018


V první řadě přiznání: i když jsem se narodila v Sušici, vlastně jsem Šumavou docela nepolíbená. Objela jsem si ji na rodinných a školních výletech a v dospělosti jsem se na tu skutečnou, drsňáckou, olysalou, nepředvídatelnou Šumavu už nevypravila. Ale teď se to tak nějak báječně sešlo, že mi do klína spadla možnost vyrazit sem s projektem Fotíme Šumavu a navíc jsem si trochu potřebovala vyčistit hlavu a vypadnout z rozpálené Prahy.

Takže jsme vyrazili na výpravu Modrava -> Luzný -> Březník -> Modrava a byl to ten nejlepší nápad! Pro moje pražské kavárenské nožičky to bylo setsakramentsky úmorné, ale nikde si nesrovnáte priority líp, než na vyprahlé cestě po kamenité stezce ve třiceti stupních v pravé poledne. Navíc se k tomu sešla báječná společnost nadaných a nadšených fotografů, rozkošná horská chata uprostřed ničeho a už dlouho mi nebylo tak pěkně jako při západu slunce na vrcholku hory, kde jsme seděli zamotaní do dek, podávali si zázvorové cosi v plecháčku a kochali se tím nejlepším letním kinem, jaké příroda umí vyrobit. Minimálně ještě aspoň jeden podobný víkend v lesích si musím letos v létě naordinovat!


© What Jane Read. Design by FCD.