Slider

Vánoční tipy na knihomolské dárky

středa 13. prosince 2017

Takže. Vánoce, děcka. Ale žádné stresy, ano? Já miluju Vánoce. Pro mě je to doba největších dramat v práci, ale zároveň taky nejhezčích a nejdojemnějších situací, tlustých ponožek, Lásky nebeské, svařáku, focení světýlek na milion způsobů a sledování toho, jak si lidi navzájem dělají radost o trochu víc a něžněji než obvykle. 


Všimla jsem si, že aktuálně byl jedním z nejčtenějších článků ten o vánočních dárcích pro knihomola. Tak samozřejmě! A protože byl starý a zaprášený a ošklivý, už bylo načase vymyslet nějaký nový. Tumáte hromadu nových, třpytivých tipů na to, co darovat knihomolovi ve vašem okolí: a jedná se o naprosto univerzální dárky, které jsou použitelné v podstatě na kohokoliv, kdo srdcem i duší žije pro knihy. Všichni mí kamarádi i rodinka kolem mě před Vánoci vzdychají, že mi nemohou dávat knihy, protože už jsem přece přečetla všechno (haha) a navíc se zkrátka neorientují na knižním trhu tolik, aby věděli, co mi udělá radost. Tohle jsou tedy takové taháčky, záležitosti, kterými nic nezkazíte, budete je mít cobydup u sebe a zároveň podpoříte lásku ke knihám :-)

1) Knihotašky
Plátěnky jsou cool a ještě nějakou chvíli budou, i když jsou strašně nepraktické, když prší (#vyzkousenozavas hned několikrát), ale stejně je furt všichni nosíme a budem. Ta s nápisem Čtení je sexy je spíš pro ten typ knihomolů, který je ochotný k nim přidat rozverné mrknutí, druhá verze Tato taška není ani z půlky tak těžká, jako by byl život bez knih je pro všechny typy. Pokud víte, že ten/ta, koho chcete obdarovat, neustále básní o neapolské tetralogii od Eleny Ferrante, přihoďte ještě tuto spešl záležitost, budete za hvězdu.


2) Knihomóda
Tímhle nic nezkazíte, protože i když dotyčný nebo dotyčná nenosí trika s nápisy, knihotriko si oblíbí pro to, že vyjadřuje jeho/její knihomolskou vášeň. Máme spousty různých verzí; přihodím osobní zkušenost, že je lepší koupit větší velikost, nebo klidně pánskou verzi i pro dámu, protože moje knihotrika se postupně stala mými nejmilejšími pyžamy ze všech a čím větší, tím lepší prostě. Podobné je to s knihomikinou, ta je na tyhlety studené zimní dny strašně fajn, skoro lepší než velké pletené svetry - je totiž strašně měkoučká a miloučká a když jsem do ní zachumlaná, je ze mě jedna velká, šťastná, knihomolská kulička.


3) Knihohrnky
A slibuju, že tím už končím s "knihověcmi" :-) Pokud jste to ještě nějakou prapodivnou náhodou nevěděli, tak vám to prozradím teď: ke knihomolovi patří hrnek. Čím větší, tím lepší. Na čaj, na kafe, na vodku - záleží na nátuře. Můj osobně nejmilejší je tenhle s nápisem Čtu až do dna, protože je na něm napsáno Čtu až do dna, což mi připadá výstižné a zábavné. 


4) #kniznitipyodjany
Samozřejmě si neodpustím aspoň jednu fotku s knihami, které jsem četla a které jsou podle mě naprosto skvělým dárkem, protože jejich příběh se mi vryl do paměti navždycky.

5) Tip pro fajnšmekry
Většinu milovníků knih nadchnete tím, že jim věnujete knihu, kterou už mají - fakticky! Stačí zjistit, na jaký příběh obzvlášť nedají dopustit a sehnat jim ho v jiném/lepším/grafickém/ilustrovaném/třpytivějším vydání. Nedá se to vždycky a není to vždy lusknutím prstu, ale u mnoha verzí knih je to možné. Vsadím se s vámi o co chcete, že pokud vám doma dřepí někdo s velkou vášní pro Elenu Ferrante, bude nadšený z toho, že má v knihovně Geniální přítelkyni v původním italském vydání. Stejně tak jsem přesvědčená, že milovníci Malého prince ocení jinou verzi vydání s jinými ilustracemi, fanoušky klasiky zas třeba možná nadchne kvalitní komiksové zpracování jejich oblíbené knihy.

Ráda věřím, že díky tomuto článku všichni knihomolové dostanou pod stromeček nějakou knihomolskou lahůdku :-) Mějte ale odvahu zapátrat i po nových příbězích; párkrát jsem od někoho dostala knihu a i když to ne vždycky bylo to pravé ořechové, co bych si já sama vybrala, pokaždé mě nejvíc potěšilo to, že si někdo dal tu námahu, aby mi vybral něco, co by se mi mohlo líbit a několikrát se nejen trefil, ale dokonce jsem díky tomu přišla na něco, co se mi vlastně děsně líbilo, ale sama bych o to možná ani nezavadila pohledem. Navíc, když jsi opravdu nebudete vědět rady, zkuste martinusáckou vánoční poradnu, poradím vám tam já osobně a společnými silami jistě najdeme ten ideální příběh, který způsobí radost a potěšení :-)

A na závěr malé překvápko: aby se vám ty letošní knižní dárky nakupovaly ještě o krapítek veseleji, tak pokud při prvním nákupu na Martinus.cz zadáte ve třetím kroku objednávky kód WHATJANEREAD-2017, budete mít poštovné zdarma. Tak sobě i svým blízkým nezapomeňte udělat nějakou knihomolskou radost ;-)

Jak jsem se (konečně) seznámila s Margaret Atwood

sobota 25. listopadu 2017


Do některých knih jsem zamilovaná ještě dřív, než vyjdou - tak tomu bylo třeba v případě románu Ohníčky všude kolem od Celeste Ng, o kterém vám taky budu vyprávět - a některé minu bez povšimnutí, i když mě na ně okolí upozorňuje, protože prostě nevím proč. Občas dokážu být k doporučením svých přátel a kolegů úplně nesmyslně hluchá. Takže mi chvíli trvalo, než jsem si pořídila Příběh služebnice od Margaret Atwoodové - a úplně mě při tom minulo hromadné nadšení z její návštěvy Prahy, která proběhla před nějakým časem. Všichni ji četli, všichni ji obdivovali, já byla mimo. Teď mě to zpětně strašně mrzí, protože ona je samozřejmě přesně tak superskvělá, jak mi všichni slibovali.

Dystopie, v níž je ukryto spoustu metafor k současnosti i historii, kořeněná úvahami o feminismu, o fungování společnosti? To samo o sobě zní báječně. Když si k tomu navíc připočtete neskutečně čtivý styl psaní, který já zkrátka potřebuju - ať už je kniha jakkoliv důležitá a chytrá, v první řadě mě vždycky musí okamžitě vtáhnout do děje - a příběh, ze kterého vám chtě nechtě půjde mráz po zádech, máte knihu jak lusk, kterou nechcete číst jen jednou, naopak, těšíte se, až prvotní mrazení z příběhu trochu opadne, abyste si jej mohli přečíst znovu a vnímat veškeré drobné nuance, které do něj spisovatelka ukryla.


Jak řekla má kolegyně Zuzka, Margaret Atwoodová je "brutální futuristka", která stvořila republiku Gileád, ve které vznikl klerofašistický režim, v němž vlivem škodlivého prostředí má největší cenu nový život. Plodné ženy se tu stávají otrokyněmi, služebnicemi, které mají za úkol porodit děti, jenž jim nikdy nebudou patřit; otroky systému jsou vlastně ale ve výsledku úplně všichni. Čtenářovi svůj vlastní, osobní příběh vypráví služebnice Fredova, příznačně pojmenovaná podle svého "vlastníka" a zaznamenává jak děsivou historii, tak vám podmanivým způsobem vryje pod kůži i svou vlastní, soukromou dějovou linku.

Po strašně dlouhé době jsem narazila na knihu, která mě nutila zůstat vzhůru dlouho noci a dychtivě obracet stránku za stránkou, a to i přesto, že mi z každé stránky bylo trošku špatně a po dočtení jsem dlouho měla spoustu nepříjemných pocitů. Margaret Attwoodová vám dokáže předat důležité poselství a zároveň zabrnkat na nervy, její vyprávění je barvité, dokonale promyšlené, absurdní a zároveň znepokojivě realistické.

Baru & Styl a Interier

neděle 19. listopadu 2017

Naše srazy s Baru jsou vždycky vtipný a vždycky trochu trapný, protože když nám přinesou kafe a jídlo, platí přísný zákaz upíjet cappuccino (aby se nezkazila pěna) a ukusovat croissanty (kdo by se pak retušoval s drobkama!). Protože jak mou, tak Bářinou součástí práce je focení knih, vytáhneme obě odevzdaně svou kupičku, případně si popůjčujeme, co je zrovna třeba a fotíme do zblbnutí. A mezitím, co fotíme, na sebe často přes celou kavárnu halekáme novinky týkající se našich milostných vztahů, pracovních záležitostí a drbů v celebritím světě.

Tentokrát jsem vycvakla jen tak mimochodem pár fotek i Báře a právě ona mě ponoukla k realizaci myšlenky, se kterou jsem si pohrávala už nějakou dobu. Fotila jsem si jen tak pro legraci celé roky a nečekaně z toho vzešlo spoustu nádherných věcí - jako třeba martinusácký projekt Za knihami, obálka knihy Osamělost prvočísel, LookBooky na martinusáckém blogu, už alespoň tucet profilovek mých kamarádů, nejnověji třeba promo fotky pro Neradost. Ale nikdy jsem to nebrala úplně vážně, vždycky jsem si jen "hrála" na fotografku, ale kdybyste po mně chtěli nastavit foťák, vyretušovat fotku nebo povědět něco o pravidlech zlatého řezu, vím velký kulový. Takhle mě to nebaví. Baví mě udělat tisíc zbytečných fotek pro jednu pěknou. Baví mě upravovat tóny fotografie podle aktuální nálady. Baví mě přenášet atmošku, ne perfektní kompozici.

A tak jsem se rozhodla, že to fakt zkusím - doopravdy načisto, se vším všudy. Tumáte mé portfolio (ještě trochu připomíná rozkopané staveniště, ale nemohla jsem se dočkat, až vám to ukážu) s kontaktním formulářem, napište, pokud byste rádi portrétové nebo produktové fotky, společně určitě vymyslíme něco krásného ;-)


Veronika & La Bohème Café

pátek 3. listopadu 2017


S Veru se známe už od gymplu a tak už je to roky, co jí obdivuju za to, že vykupuje antikvariáty, překládá do češtiny pro nás, co jsou pořád líní číst věci v angličtině a navíc pořád vypadá jako princezna z pohádky. Klábosily jsme ráno nad kávou v La Bohème Café hlavně o našich oblíbených knížkách a o tom, jak se nám žije v Praze a Veru mi při tom občas zapózovala a celé to bylo milé a přívětivé. Čím dál tím víc si hýčkám a cením tyhlety drobné ranní útěky z reality, než doopravdy začne další všední den.


Chcete taky zajít na kafe a nechat se ode mě vyfotit? Napište mi na janebenesova@gmail.com a domluvíme se ;-)

Velké maličkosti jsou jako rána pěstí

středa 1. listopadu 2017

Vzhledem k tomu, že recenze na blogu Martinus.cz teď mají novou vizáž a kratší, svižnější obsah, občas si zase "ublognu" něco o některé z přečtených knih sem. Protože na vyjádření názoru nový formát stačí, ale někdy se mám zkrátka chuť rozpovídat. Když je o čem. Což v případě Velkých maličkostí rozhodně je.

Určitě jste taky četli Amerikánu. Všichni jsme ji před pár měsíci četli na instagramech a já doufám, že to nebylo jen pro pěknou fotku, ale hlavně pro rozšíření obzorů dál než k hranicím vaší komfortní zóny. Protože právě tam obvykle balancujeme, když přijde na přetřes třeba rasismus. Amerikána je milostným příběhem, který vaši empatii rázem posune o několik levelů výš a zároveň rozbuškou pro mnoho zajímavých diskuzí a věřím, že tenhle román si každý po přečtení ponese v sobě napořád. Velké maličkosti jsou spíš jako rána palicí po hlavě. Ale možná právě proto je probuzení po dočtení knihy ještě intenzivnější.

Jodi Picoult, která se mi nesmazatelně vryla do paměti díky své Vypravěčce, představuje celkem netradiční hlavní hrdinku příběhu: čtyřiačtyřicetiletá Ruth je zdravotní sestra, vdova, matka a černoška. To jsou charakteristiky, se kterými se identifikuje nejvíc, protože právě v těchto rolích každý den zápasí s celou společností. Vždycky se snažila zapadnout mezi ostatní, nikdy nevyčnívala, pokaždé dělala, co se jí řeklo, seděla a způsobně se usmívala a byla zticha. Pak se v porodnici, kde Ruth pracuje, objeví vyznavači árijské rasy a Bílé ligy a matka porodí chlapečka, který záhy po narození umírá. Pod dohledem Ruth. A ačkoliv si rodiče vyžádali, aby o jejich syna nepečoval afroamerický personál, začíná absurdní a za vlasy přitažený soud o tom, jak a zda měla Ruth zasáhnout. A ona se teprve tehdy rozhodne, byť americké soudy rasové otázky zcela přecházejí, nebo kolem nich jen opatrně našlapují po špičkách, že je na čase konečně vstát a promluvit.


Tahle kniha není dobrá proto, že by nějakým zásadním a inovativním způsobem ukazovala, že být nácek není oukej. to už jsme asi všichni dávno vytušili. Je to dobré hlavně proto, že devadesát devět procent čtenářů se chytne za nos a uvědomí si, že oni to taky nedělají dobře. Protože každý z nás někdy šlápl vedle. Tipovali byste, že Ruth volila Obamu? Všimli jste si někdy barvy náplastí, která má být tělová? Když jste coby obyčejní, slušní běloši vešli do obchodu, asi se za vámi nikdy neplížila ochranka a nikdo si pevněji nesevřel kabelku, když jste si vedle něj přisedli v autobusu. Ve Velkých maličkostech se dočtete mezi řádky o spoustě takových drobnostech, které se mohou na první pohled zdát bezvýznamné, ale když na ně narážíte každý den, pořád dokola, jsou čím dál tím únavnější a nutí vás, abyste se kvůli nim stávali pořád menší a bezvýznamnější vy sami.

Z téhle knihy jsem si odnesla především to, že je to všechno o dialogu, který bychom mezi sebou měli vést. Měli bychom upozorňovat na to, co nám vadí, měli bychom se ozvat, když se k nám někdo nechová fér a měli bychom být všímavější a citlivější ke svému okolí. A když si zkrátka nevíte rady, prostě si představte sebe v kůži někoho jiného. Nikdy totiž nebude úplně šumafuk, jakou má ta kůže barvu. Navíc je to čtivé, hrozně čtivé, tak, že nemůžete přestat, i kdybyste chtěli, což stejně nechcete. Je to nejspíš stravitelnější a víc přímočaré než třeba výše zmiňovaná Amerikána a možná to bude právě ta pravá kniha pro někoho, komu chcete nejen udělat radost, ale taky otevřít oči. Ale nejprve si ji přečtěte vy sami :)

Latest Instagrams

© What Jane Read. Design by FCD.