Slider

Amstrtipy nejen na kafe

pátek 13. října 2017


Odjela jsem si na pár dní léčit zlomené srdíčko do Amsterdamu a bylo to krásné a pokojné a příjemně depresivní. Vykašlala jsem se na všechno, co byste podle průvodců měli v Amstru zažít - takže dům Anny Frankové jsem neviděla ani zdálky, marihuanu jsem všude jen čmuchala (protože tomu se nedá vyhnout) a Red Light District jsem jen proběhla po cestě za hledáním lavičky z filmové adaptace Greenova románu Hvězdy nám nepřály. Skrz na skrz jsem proťapkala celé město, projedla a propila se asi deseti kavárnami a splnila si svůj velký sen, vyrazila jsem na celodenní výlet na pláž ke krásně depresivnímu, podzimnímu Severnímu moři. Jestli nejste turistický nadšenec, co potřebuje za pár dní na výletě oběhnout všechny památky a další highlighty, čtěte tipy na místa, co byste si v Amsterdamu neměli nechat ujít.


Koffie spoty


De Bakkerswinkel

Protože jsme bydleli kousek od Westerparku, tohle místo bylo každé ráno povinnou zastávkou. Pro jejich citronový džem a čerstvé croissanty bych zaprodala duši. Je to velké, hlučné místo, kde můžete sedět od snídaně do oběda a od oběda do večeře, taková přátelská stodola, kde se o vás strašně pěkně starají, všichni tu mají úsměv od ucha k uchu a vůbec, panuje tu nesmírně pohodová atmoška. A navíc jste jen krůček od krásného parku, na prostranství dalších podobných budov z červených cihel, mezi kterými jsou rozvěšené tuny světýlek. Je tu krásně.

The Breakfast Club

Povinnost pro ty, co si taky myslí, že snídaně je nejdůležitější základ dne. Měla jsem tu božské lívance a strašně dobrou kávu. Mají příjemný interiér a sympatický nevtíravý playlist, jen je tu v době snídaní a brunche narváno, a protože bejby friendly, dost pravděpodobně se vám stane, že vám k lívancům bude místo playlistu vyřvávat nějaké mimčo.

Coffee & Coconuts

No, tohle místo jsem nestihla. Ale stejně ho doporučuju, protože jsem ho na svém to do listu v Amstru měla vysoko, jen mi okolnosti (a čas zpátečního letu) nehrály do karet. Ale až se do Holandska jednou vrátím, tohle bude první místo, kam se v Amstru vypravím. Slyšela jsem zvěsti o dokonalém interiéru a boží kávě a chci to všechno zažít na vlastní kůži.

Two For Joy

Straaašně dobré americano mi tu vyrobili, sice jen to go, ale i tak jsem měla čas prohlédnout si parádní interiér a poklábosit s baristkou, u které jsem tu schovávala překvápko pro kamaráda. Jsou tu milí, ochotní a sladcí a všechny dezerty, které měli ve vitríně, vypadaly, jako že kdybych je jedla, byla bych skutečně šťastná.

Bbroot & Koffie

Sympatické místečko v přístavu, kam dojedete na ferry. Je tu hrozně milo a můžete se tu buď schovat před deštěm a větrem jako my, nebo si tu při slunečném počasí vylézt na střechu a kochat se pohledem na přístav. Chai latte ňaminka a čokoládový dort jak lusk.


Co dělat v Amstru, když nechci hulit trávu a procházet muzea

1. Naskoč do loďky a nech se vozit po kanálech. Hned u Amsterdam Centraal, třeba. Každý kanál je jiný a krásný a uvidíš město z jiné perspektivy.

2. Zajdi do kina. Do The Movies a nebo ještě líp, do Pathé Tuschinski. Schválně mrkněte, jak vypadají, pochopíte proč.

3. Pokud je hezky, vezmi kolo a vyraž do parku. My jsme trávili čas hlavně ve Westerparku, slibuju, že je tu krásně, ale vsadím se, že Rembrandtpark nebo Vondelpark na tom budou dost podobně.

4. Choď. Všichni si v Amstru pronajímají kola, ale nedovedu si představit, že bych si město užila, kdybych se musela soustředit na řízení kola. Je to rozhodně ten nejrychlejší dopravní prostředek, ale pokud byste si ho pronajímali jen proto, abyste se někam dostali, není to třeba. V Amstru je všechno tak půl hodiny pěšky odevšad.

5. Romantičtí snílci musí zajít ke kanálu Leidsegracht a chvíli se kochat výhledem na kanály na lavičce, kde se natáčel film Hvězdy nám nepřály. Tedy, ta původní lavička už tam není, protože jí někdo ukradl - neromantické, já vím - ale pořád tu jedna je, obsypaná visacími zámky a dojemnými vzkazy. Okay? Okay.

6. Vyzkoušej ferry. Něco jako trajekt prostě. Za nádražím Amsterdam Centraal jezdí každých pár minut a jsou zdarma. Ten úplně vlevo míří k NDSM aka takovému kulturnímu centru, kde je to hrozně divné a zároveň cool - tenhle výlet mi doporučil kamarád a byla jsem za to strašně ráda, protože o tomhle se prostě nikde jinde nedočtete. Po plavbě zamiřte mezi graffitti, najdete tu obrovskou tovární halu, ve které jsou různé umělecké instalace, výstavy a obchůdky. A hned u přístavu je perfektní Bbroot & Koffie. Krásno.

7. Cpi se. To jsem poctivě dělala hlavně v kavárnách a jelikož jsme kvůli pozdnímu vstávání a dlouhým brunchům obědy většinou vynechávali, z restaurací nemám příliš doporučení. Všechny končetiny do ohně bych ovšem dala za Vegan Junk Food, super hipsterský podnik, kde mi naservírovali burger mých snů.


Udělej si čas na procházku u moře

Nutnost, pokud jste jako já, tzn. libujete si ve svých smutcích a depinkách a příliš všechno prožíváte, Zandvoort aan Zee je vaší cílovou destinací. Z Amsterdam Centraal je to půl hodinky vlakem do ospalého městečka, kde je v pondělí všechno až na pár turistických obchůdků a fast foodů zavřeno (na to bacha, to my jsme dopředu nevěděli) a vůbec to vypadá, že je to trochu město duchů. Mají tu nádhernou, obrovskou pláž plnou mušlí a racků, na které sem tam někdo zachumlaný po uši v nepromokavé bundě hází klacek svému pejskovi. V létě je tu otevřeno spoustu hipsta stylových podniků, ale teď na podzim je tu liduprázdno, jen vy, mrholení, studený vítr a šedé, nevlídné moře. Jako pohlazení po bolavé duši ideální.


České Švýcarsko

středa 4. října 2017


Loni touhle dobou jsme s Katkou řešily existenciální otázky všehomíra v Berlíně, ale protože už jsme dospělejší a naše problémy nejsou tak zásadní, řekly jsme si, že letos můžeme jet někam, kde se dá i společně mlčet. Třeba do lesa. Velkýho lesa. Takže jsme podzim přivítaly v Českém Švýcarsku.

Na mou dušičku mají tyhle výlety hrozně blahodárné účinky. Stejně jsme na stezkách probraly úplně všechno od milostných životů až po drby v českém marketingovém rybníčku, ale taky jsme občas mlčely: a ta kombinace ticho & les & podzimní vůně & bolavý nohy ze všech těch kopců byla jedinečná. Navíc, když celý den ťapkáte po lesích s batohem na zádech, tak si pak v Hřensku můžete dopřát ty nejlepší borůvkový knedlíky na světě, se spoustou šlehačky ve spreji, protože fuck off hipsteřině, po večerech si při lampičce čtete Opozdilce, nemusíte si mýt vlasy a líčit se, protože proč žejo a to, že občas vypadává signál taky neřešíte. Prostě krása.


Otázky, samé otázky

neděle 1. října 2017


Seděly jsme tuhle s kamarádkou na kafi a bavily se o tom, že její kluk nemá rád smalltalk. Pak jsem s jinou kamarádkou seděla v té samé kavárně a mluvily jsme o stupidních otázkách při pohovorech. A někde tam v té kavárně se zrodila otázka, kterou jsem pak doma napsala pár známým do messengeru: Jaký nábytek bys byl/a, kdybys byl/a nábytek?

Baví mě hloupé filozofické otázky. Protože někdy na ně dostanete ty nejvíc nečekané odpovědi. Protože je vtipné, že ty odpovědi vždycky aspoň trochu vystihují osobnost tázaného. Protože vás překvapí, jakou fantazií oplývá člověk, o kterém jste si mysleli, že je tak trochu nudný patron a protože si občas potvrdíte, že tázaného už opravdu dobře znáte. Není to až taková sranda, jako když k vám přijde cizí člověk, který by rád zapalovač nebo poradit cestu na nádraží a vy na něj vykulíte oči a pronesete: ,,Proboha, ty mě vidíš?" (ještě nevyzkoušeno) A už vůbec to není taková sranda, jako když přijdete k cizímu člověku, vrazíte do něj a zařvete: ,,Where is my fucking money?!" (vyzkoušeno jednou, nedoporučuju) Ale co si budeme povídat, tyhlety výstupy z komfortní zóny asi nebudou pro každého.

Zeptat se na něco ne-úplně-tradičního ovšem žádný skok z komfortu není. Zkuste to. Místo toho, abyste se ptali známých, jakou psí rasu mají, zeptejte se jich, o čem jejich pes často přemýšlí (všichni pejskaři ví naprosto přesně, o čem jejich miláčci přemýšlí). Neptejte se na oblíbenou vůni, ale na to, jaká vzpomínka jim naskočí v hlavě, když nějakou ucítí. Neptejte se na nejoblíbenější knihu a film, ale na příběh, který by chtěli prožít na vlastní kůži. Zkuste se místo vyzvídání o tom, kam ještě se chce váš blízký podívat, zeptat na to, kam by se chtěl vrátit. Ptejte se nesmyslně. Na to, jaký nábytek by chtěli být, na to, jestli by v případě požáru zachránili ze své skříně spíš ponožky nebo rukavice, jakou hudbu by chtěli slyšet na svém pohřbu. Nejvíc proto, že ty konverzace, které na základě těchto otázek vzniknou, jsou skoro vždycky strašně zajímavé.

A abyste věřili, že se fakt čas od času ptám... tu jsou odpovědi mých kamarádů na jednu nečekanou otázku ;-)



P.S.: Je mi teď strašně moc líto, že nemám spolupráci s Ikeou!

8 tipů na ultimátně skvělé podzimní čtení

pondělí 25. září 2017


Tak jsem dumala nad tím, čím bych teď knihoblogerském vesmíru takhle zkraje podzimu mohla přispět a nenapadlo mě nic lepšího, než dát do kupy tipy na knihy, které se podle mě nejkrásněji čtou právě v tomhle období. Ještě máte trošku času, než se zbaví listí a ranní mlhy se ukážou v plné kráse, tak si koukejte pořídit co nejvíc příběhů z tohoto seznamu, protože dámy a pánové, tímto se s vámi dělím o ultimátní know-how, jak si s lehkou dávkou melancholie dosyta užít podzimní období.

Takže, co potřebujete, aby vaše podzimní štěstí bylo dokonalé?


Vlčí ostrov od Lajly Rolstad

Opuštěný kanadský ostrov, osamělá žena bojující s depresemi, která se učí žít v pustině. O tom, jak blahodárná a zároveň zničující může samota být. Jak už jsem tu na blogu psala loni: tahle kniha vás nutí koupit si dodávku, vařič, lapač snů a odjet někam do nekonečných kanadských lesů. A není to tak hipsterský, jak se může zdát, nebojte, hlavní hrdinka nemá batoh s liškou ani plecháčky od Mamke, skutečný hipster by tohle dobrodružství nezvládl ani na pět minut.

Předběžné varování od Neila Gaimana

Toto je poklad. Má nejmilejší sbírka povídek od spisovatele, kterého si jednou vezmu za muže (nebo si vezmu jeho ženu za ženu, ještě jsem se úplně nerozhodla). Povídky moc nemusím, vždycky dávám přednost románům, ale tohle je zkrátka mistrovské dílo. Obsahuje to typický britský humor, fantasy, spoustu prapodivných situací, které mě nutí zamýšlet se nad tím, jak moc "twisted" to je v Gaimanovo hlavě, ovšem všechny mají společné to, že jsou vtipné, dojemné, geniální a skvěle vypointované. A parádně se čtou pod dekou s obřím hrnkem černého čaje.

Nebezpečné známosti od Choderlose de Laclose

Protože klasika je cool a protože každý by měl v životě přečíst aspoň jeden epistolární román. Navíc, Nebezpečné známosti jsou báječně zvrácené, působivé, jízlivě vtipné a je v nich spalující vášeň i nenávist, emoce s vámi budou mávat, slibuju. Je to strašně dobrý, četla jsem tenhle příběh v dopisech už několikrát a překvapuje mě, že v něm znovu a znovu nacházím něco nového a nedovedu si představit, že by mě omrzely (ehm, další tetování?). Zkuste to!


Carol od Patricie Highsmith

Tenhle příběh se vám před očima promítá jako zrnitý film z padesátých let, sálá z něj neuchopitelná atmosféra starých časů a milostný příběh, který se na stránkách odehrává, vás rozesmutní přesně k té ještě příjemné hranici melancholie, která je pro podzim tak typická. Láska dvou žen, toho času ještě nepřijímaná společností, cestování po laciných hotýlcích, nostalgie a něha, čas plyne při čtení tak nějak pomaleji, skoro líně.

Malý život od Hanyi Yanagihary

Bichle z Odeonu, která se nestala instagramovou hitovkou jen tak pro nic za nic. Pokud si letos na podzim chcete skrze kvalitní příběh nechat zlomit srdce a rozdupat jej na kousíčky, tumáte Malý život. Obsahuje tolik zla, kolik je jen člověk schopný napáchat a spoustu náhodných myšlenek o životě, které mě dojímaly, vystihovaly a pomohly mi mnohé pochopit. Plakala jsem spoustukrát, vy budete taky. No, varováni jste byli.

Vše, co jsme si nikdy neřekli od Celeste Ng

Tak jasně, že sem nacpu ještě aspoň jednu další odeonku! O znepokojivém příběhu jedné čínsko-americké rodiny z předměstí Ohia bych si nikdy dopředu netipla, že z něj budu tak strašně paf. Na začátku je jedna utonulá dívka a všechno to vyhlíží jako sebevražda, tak si říkáte, jasně, bude to vražda, takže detektivka, thriller atd., ale ono je to všechno úplně jinak a najednou čtete jeden z nejlepších psychologických románů evr a ani nevíte, jak jste k němu vlastně přišli. Celeste Ng vás polapí tak šikovně, že jí propadnete téměř okamžitě. A už brzo u nás vychází její druhá kniha, jupí.


Pěna dní od Borise Viana

Jedna z mých věčných srdcovek. Zamilovala jsem se do té knihy už kdysi a věřím, že se mi nikdy neomrzí. Je to poetická nádhera, Vian rozvinul vyprávění do neuvěřitelných rozměrů, jeho hra s jazykem nezná míru a do hlavních hrdinů se zamilujete. Společně s nimi se budete vznášet, když jsou šťastní a společně s nimi budete plakat, když se jim život rozpadá pod rukama. Když se mě čas od času při pohledu na moje lýtko zeptá, co je na téhle knize to nejlepší nebo proč by si ji měl přečíst taky, odpovídám: Protože je to příběh o dívce, které v plíci vyrostl leknín. V tom je cítit všechna křehká krása, poetičnost, půvab a smutek celé knihy.

Marta v roce vetřelce od Petry Soukupové

No, aspoň jednu českou jsem sem chtěla vmáčknout a k podzimu mě okamžitě napadla Marta, snad asi tím začátkem školního roku, nevím. Do Marty jsem se vžila tak, až mi ze sebe samotné bylo špatně. Ok, Marta to měla setsakramentsky složité, ale víte co myslím, ta její občasná beznaděj, ztracenost a únava jen ze samotné existence, známe to všichni. Je to hrozně dobře napsané a padne z toho na vás tíseň, kterou zažene dobré chai latte a pár objetí. #vyzkousenozavas

 Jakou podzimní knihu byste doporučili vy mně? :)

Na čtyřicet osm hodin zastavit čas

sobota 16. září 2017


Slavnostně vyhlašuju začátek mého nejmilejšího období v roce. Teda ještě ne tak docela, i když instagram už mi zaplavilo barevné listí z Ikey a plápolající lucerničky. Ve městě to tak ještě nevnímám, ale na Šumavě se mísí kouř z komínů ve vesnici se studenou vůní mokré trávy, venku je typické sychravo a nikde ani noha. Dávám si černé kafe jen tak, bez ničeho (protože jsem se už dopracovala do fáze tři), u toho vyhlížím z okna, na kterém ulpívají první kapky deště, to jsou takové ty chvilky, kdy mi přemýšlení o všech možných existenciálních otázkách nepřipadá úplně hloupý a melancholie je vlastně i trochu příjemná záležitost. Bloumám lesem, když prší, ale je to jedno, protože i když vypadám jako zmoklá myš, nikdo mě nevidí a doma mě čeká čaj a bábovka. Dávám do kupy svůj podzimní playlist (moje závislost na Spotify bude jednou vyžadovat hrozně drahou terapii) a plánuju výlety na přelom září a října a otvírám znovu Stefanssonovu knihu, listuju a podtrhávám si pasáže, které mě oslovily nejvíc. Je to můj univerzální lék na všechna trápení: na čtyřicet osm hodin zastavit čas, schovat se před celým světem, ignorovat téměř vše a navzdory tomu (díky tomu?) víc vnímat. Pofoukat si bolavou duši. A od pondělí od půl desátý být zase kurážná a cynická městská holka. Schovaná pod deštníkem.


Latest Instagrams

© What Jane Read. Design by FCD.